Lapena v Notách - 17. kapitola

Upozornění: Obrázek na obálce je ilustrativní a byl vytvořen za pomoci umělé inteligence. Všechny postavy, děje a situace popisované v knize jsou smyšlené. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, místy, událostmi či skupinami, včetně kapely Bleeding Scream, je čistě náhodná.

 

17. kapitola

 

Stojím v davu studentů a čekám, až nás konečně uvítají. Pak nám snad ukážou, kam jít, abychom si správně zapsali všechny potřebné předměty. Většina nových studentů kolem sebe šíří auru zmatku. Přesto si všimnu kousek od sebe dvou lidí, kteří se oproti jiným usmívají. Dřív, než si to vůbec stačím rozmyslet, už se na ně taky zubím. Sama sebe tím překvapím. Vyzařuje z nich klid – nepůsobí vystresovaně jako ostatní, kteří si zapisují do notýsků snad každé slovo i s intonací. Naše letmá interakce způsobí, že se vydají mým směrem.

„Ahoj, já jsem Lucka,“ představí se dívka s veselým úsměvem.

Chvilku si povídáme a zjišťujeme, že jsme vlastně spolužačky.

„To je tak super! Cítím v kostech, že si to fakt užijem,“ švitoří dál.

Působí jako někdo, kdo by zapadl do jakékoli partičky, a vůbec se u toho nenamáhal. Taky se mi líbí, jak mluví. Možná až moc otevřeně – ale vlastně je to sympatické. Trošku mi tím připomínám Moniku.

„Ahoj, já jsem Igor a jdu na sochařství,“ přidá klučina, když se mu podaří vtěsnat se do našeho hovoru. Na první pohled je o něco umírněnější než moje nová spolužačka. Víc než umělce mi připomíná nerda¹.

„Takže budeme mít některé přednášky společné. No to je dokonalý!“ dodá Lucka.

Následuje zhmotněný chaos – zdlouhavé vyplňování papírů, běhání po budově na různá místa, každé na jiném konci. Přesně z tohohle jsem měla obavy. S Luckou a Igorem se chvílemi potkáváme, což po sobě zanechává alespoň nějaký dobrý pocit. Ale jakmile jsou papíry konečně vyplněné, musíme se pro dnešek rozejít. Ještě si vyměníme telefonní čísla a domluvíme se, že se sejdeme ještě před začátkem semestru, abychom si mohli v klidu popovídat. Následně si jdeme každý svou cestou, v ruce hromady formulářů a v hlavě bláznivě popletené instrukce, co dál.

Na setkání s nimi se už teď moc těším. Ty jejich energie se tak krásně doplňují a já se v té krátké chvíli v jejich přítomnosti cítila opravdu dobře. Možná jsem si našla nové kamarády.

Venku je krásný podzimní den. Slunce se opírá do ulic, a já najednou cítím, že se ještě nechci vracet. Chtěla bych zůstat tady, nechat si kus toho světla pro sebe. Tohle nové město se začíná ukazovat v trochu jiném odstínu, když se na něj dívám z jiného úhlu. Třeba jen prozkoumat okolí by mohl být způsob, jak začít přijímat, že teď je to i moje místo. Že tu můžu být někdo jiný a začít znovu.

Procházím se chvíli po parku, kochám se, jak jsou lidé kolem mě v pohodě, a cítím... Já se vlastně zrovna teď a tady cítím dobře. Nevím, ale možná právě tohle je ta správná cesta. Představuji si, jak se tu budu za pár měsíců pohybovat, až si na všechno zvyknu. Vím, že tahle poklidná atmosféra je jen přelud a jakmile vyjdu za hranici parku, budu muset zase čelit realitě, ale občas každý potřebujeme vydechnout.

Do bytu se vracím v pozdním odpoledni. Jsem jako mozaika, kterou střípek po střípku skládám dohromady. Ale ten obraz už nikdy nebude stejný – nikdy úplně původní. Jenže tomu se říká život.

 

***

 

Po chvíli, kdy jsem se nechala unést vlastním světem, přijde čas vrátit se zpět. A jak jinak, než že v předsíni zakopnu o cizí glády² a málem si potykám se zdí.

Bezva. Takže návštěva je tu.

Když vejdu do obývacího pokoje, všichni se povalují na gauči, jak lachtani na pláži a chichotají se. Ne, nedělám si srandu. Něco je očividně velmi pobavilo.

„Ahoj,“ pozdravím je, aby si mě všimli.

„Aaa... vílo naše spanilá, konečně ses vrátila! Počkej, až zjistíš, co jsme vymysleli!“ vykřikne Sam.

Vyděsí mě, protože zní přehnaně nadšeně, přestože ještě ráno vypadal jako by lízal citron.

„Prozradíš mi to?“ zeptám se, tušíc, že pro mě to žádná hitovka nebude.

„Zahraješ nám na housle,“ vykřikne Sam, jako když historická lokomotiva uvolní přetlakovanou páru.

A je to tu. Povzdechnu si. Čekala jsem, že to přijde. Jen ne tak brzy.

„Hele... nemám tolik prostředníčků, abych vyjádřila, co si o vaší genialitě myslím.“ řeknu těm lachtanům důrazně.

„Hahaha, fakt vtipné,“ zaškaredí se na mě Sam, zjevně trochu uražený, že nesdílím jejich euforii.

„Jdeš na to špatně,“ poučuje ho Wiky, který se najednou postaví a evidentně si naši výměnu názorů škodolibě užívá.

„Zlatíčko, byla bys té lásky a zahrála nám?“ otočí se na mě a galantně se ukloní.

Mě se z toho jeho přeslazeného tónu zježí všechny chlupy na krku. Od Sama mi jeho patetické oslovování nevadí. I když ho znám krátce, chová se tak vždycky, když je v tom svém rauši. Ale Wiky… to je něco jiného. Wiky prostě není Sam.

Jen počkej.

„Zlatíčko…“ rozhlédnu se kolem. Nezapomenu se podívat i pod stůl. „Nikde ho tu nevidím. Kam se podělo?“ Vypláznu na něj dětinsky jazyk.

Jsem tu chvilku, a už jsem se nechtěně nakazila Samovým chováním. Co bude dál?

Klára se najednou zakucká z toho, jak se snaží nesmát, jenže jí to moc nejde. Sam ji musí poplácat po zádech, aby se vzpamatovala.

Oni se baví, zatímco moje sevřené ruce v pěst tlačí nehty do kůže, aniž bych si toho všimla. Ten jejich smích se mi rozlévá na hrudi, jako tlak, který zraňuje. Vím, že jsem ho způsobila, ale na malou chvilku vylezlo moje staré já.

„Jsi na mě zlá,“ zakoulí na mě očima Wiky. „Takže si rozmyslím, jestli ti předám vzkaz od Drewa.“

„Od Drewa?“ vrátím se zpět do reality a zpozorním.

Proč mi nenapsal sám?

Jako by mi četl myšlenky, pokračuje: „Řek sem mu, že bydlíš u mě. Prý jsi slíbila , že až tu budou hrát, tak přijdeš.“

„Ano, ale… Vážně jsi mu řekl, že bydlím u tebe?“

„Neřeš. Důležitý je, že tě tam vezmu. Hrajou v pátek,“ informuje mě. „Proč nevím, že si píšete?“ Změní tón na vyšetřující, jako policajt při výslechu.

Tento jeho tón mě irituje. Kdo si myslí, že je?

„Měl bys to vědět?“ odpovím proto podrážděně.

Moje příkrost ho zarazí.

Neměla jsem na něj tak vyletět, ale dopálil mě, proto pokračuji už klidněji: „Hele, s tím pátkem se rozmyslim. Možná by se mnou mohli jít tady Klára se Samem?“ otočím se s nadějí v očích na ně.

„No…víš…“ začne Sam, „my zrovna jejich muziku neposloucháme.“

„Ah... Škoda.“

Co teď? Ten koncert je už za pár dní. Drewovi jsem neslibovala nic konkrétního, jen že se někdy stavím.

„Řek sem, že tě tam vemu,“ připomene mi svoji nabídku Wiky.

„Zavolám ještě Monice,“ přemýšlím nahlas. Jenže to by znamenalo, že tenhle víkend nepojedu domů. No, uvidím. Moje mysl je jako perpetuum mobile. Víří pěkně dokolečka – dokola.

Přesto v hloubi duše si musím přiznat, že touha je silnější než rozum. Slíbila jsem si, že si jejich koncert chci užít naplno. Teď mám jedinečnou příležitost. Mám radost? Mám strach? Možná od obojího kousek.

„Naše víla spanilá tě totálně ignoruje,“ rýpne si Sam a tím Wikyho ještě víc vydráždí.

„Zlobíš se?“ udělám na Wikyho oči jako kocour ze Shreka, protože se opravdu mračí. Asi jsem ho vážně naštvala.

Stále mlčí. Tím se prostor mezi námi mění ve zvukové vakuum. Nevím, jak se k němu teď chovat. Nikam s ním jít nechci. Na druhou stranu nestojím ani o žádný hlubší konflikt mezi námi.

„Budeš brát jako satisfakci, když ti teda zahraju jednu písničku?“ pokouším se situaci urovnat a udělat jako první vstřícný krok.

„Dvě,“ promluví konečně.

„Dobře,“ utrousím neochotně.

„Tak se to dělá,“ tváří se najednou vítězoslavně a koutky úst mu cukne sotva znatelný úsměv.

Tomu se říká lichva ne? Všechno za nic. Zakroutím rezignovaně hlavou. Tohle od něj byla zákeřná podpásovka, ale stejně vím, že se z jeho vlivu teď nedokážu vymanit. Už jsem se ztratila v tom, co bych vlastně měla cítit.

 

***

 

Než se odeberu pro housle, abych mohla být tou pomyslnou „kulturní vložkou“, řešíme, co s večeří. Dnes má službu v kuchyni Klára. Jestli vaří jídlo stejně jako kávu, Samovi obavy plně chápu.

„Nevím, co vám na humusu vadí,“ stěžuje si Klára, zatímco vytáčí číslo, aby objednala pizzu, kterou si kluci po zdlouhavém vyjednávání prosadili.

Než stihnu slyšet Samovu odpověď, vytratím se do svého pokoje, abych se připravila na show.

Až pozdě si všimnu, že mě Wiky následoval. S podivnou samozřejmostí za sebou zavře dveře a rozvalí se mi na posteli.

„Potřebuješ něco?“ zeptám se ho. Jeho přítomnost mě mate a není mi zrovna příjemná.

Neodpovídá, jen mě ostražitě sleduje. Ale oční bitvu můžou vést dva, no ne?

„Ach jo,“ povzdechnu si nakonec. „Tak povídej... Co potřebuješ teď?“

„Proč se mnou nechceš jít?“

Zhluboka se nadechnu, pak vydechnu, abych se zklidnila. Takže tohle mu vrtá hlavou?

„To je... komplikované,“ začnu opatrně.

„Myslím, že není,“ nedá se a založí si labužnicky ruce pod hlavou.

„Říkal jsi, že děláš klukům řidiče, bedňáka a pomáháš s technikou. Budeš mít svých starostí dost.“

Proč to s ním musí být pokaždé tak složité?

„Na tebe bych si ten čas udělal.“

Jde ho vůbec někdy odmítnout?

„Dobře… co takhle? Když neseženu nikoho, kdo by se mnou šel, tak tvůj návrh přijmu.“ Už předem vím, že udělám vše proto, abych nemusela.

„Jsi umíněná.“

„Nápodobně, zlatíčko,“ ušklíbnu se na něj.

„Chystám se opustit pokoj, když se za mnou ozve: „Platí... Pro tentokrát!“

V mžiku je Wiky na nohou a opět za mnou táhne jak stín při západu slunce.

Tuhle malou bitvu vůlí si s radostí připíšu k dobru. Odmítám jeho macho chování dál řešit a rozhodnu se soustředit na příjemnější věci. Vládu nad svým životem můžu mít pouze já.

„Připraveni?“ zeptám se, když se vrátím zpět do obýváku.

„Syp to do nás, poupátko,“ zazubí se natěšený Sam.

Pomalu si přiložím housle pod bradu. Začnu písničkou z filmu, „Piráti z Karibiku“.

Samozřejmě ji poznají všichni, ovšem Klára se ozve první. Je jako z pohádky Jája a Pája³, protože víská: „Já… já už vím…“

„Držíš ty housle, jako by ses s nimi mazlila,“ poznamená Sam.

Rošťácky na něj mrknu.

„„Tak, kdo poznáte tohle,“ provokuji a zahraji melodii z filmu „Poslední Mohykán“. Opět všichni. Je to profláknutá skladba „The Gael“⁴.

Housle jsou mojí záchranou. Když na ně hraju, svět kolem mě umlkne, jako by se na chvíli zastavil. Nejednou mi pomohli v těžké chvíli a ne nadarmo se říká, že hudba léčí.

 

***

 

Jakmile můj mikro koncert skončí a ta vlčí smečka mě přestane opěvovat, uklidím se do svého pokoje. Jakmile jsou housle ve svém pelíšku, napadne mě, že bych mohla zavolat Monice. Mezitím se ta banda třeba trochu zklidní. Ta zvedne telefon hned při druhém zazvonění.

„No konečně! Že ses taky ozvala, dámo.“

„Jak se máš? Co děláš? Tak už ses zabydlela?“ škádlím ji trošku. Chyběla mi.

„Jo, ale nevyspala. Já chci tvoji postel,“ lamentuje dramaticky.

„A já chci tvoje starosti.“

„Tak si to vyměníme, ne?“ pookřeje.

Ani omylem. Jsem ráda tam kde jsem.

„Co děláš v pátek? Pokud teda nejedeš za mámou,“ sonduji.

„Nějaké plány už mám, daj se ovšem změnit,“ informuje mě.

„Šla bys se mnou na béeska?“ zeptám se na rovinu.

„Díky, díky, díky… já věděla, že mě nezklameš.“ Ten její úsměv kočky Šklíby⁵ vidím až tady.

„Super. Počítám s tebou.“

Oddechnu si, že mám Wikyho z krku. Moc se mu to asi líbit nebude, ale já jsem spokojená.

„Prosím tě, myslíš, že bych si nechala ujít Marka? Ani omylem.“

Marek byl ten důvod, kvůli kterému jsem nepochybovala, že na můj návrh kývne.

„A jak to teď mezi váma vlastně vypadá?“ zajímám se.

„Máme za sebou konečně první rande,“ oznámí mi významně.

„Panečku, takže spolu chodíte.“

„No… Pořád mi přijde, že se drží trochu zpátky. Na druhou stranu to rande byl jeho nápad. Rozhodně se už netváří, že ho do něčeho nutím.“

Jsem ráda, že to mezi nimi někam směřuje.

„Hele, poběžím. Ještě si písnem, kde a v kolik se sejdeme. Tak zatím, Moni,“ rozloučím se.

Mezitím, co jsem telefonovala, přivezli pizzu. Všichni jsme se uvelebili u televize a rozhodli se, že dnešní den zakončíme Piráty z Karibiku. Těmi filmovými melodiemi jsem všechny poněkud navnadila.

S touto partičkou zažívám další příjemný večer. Je mi s nimi skutečně dobře, dokonce začínám mít ráda i Wikyho. Ano, chová se občas zvláštně: je vlezlý, tvrdohlavý, ale nepřijde mi zlý. Sam s Klárou se stali mými oblíbenci hned. Jsou prostě skvělí.

Po rozhovoru s Monikou jsem byla v dobré náladě, ale jakmile jsem se připravovala ke spánku, objevil se mi v hlavě obraz Iana. Jak se asi bude chovat? A jak na něj budu reagovat já? Ne, takhle uvažovat nebudu. Stanovím si pravidla a budu je dodržovat. Bez výjimek.

„Stín“ se mi už nějakou dobu neozval, tak jsem si nakonec telefonní číslo nemusela ani měnit. Kéž by už všemu tomu šílenství konec. Kéž by.

Dneska večer mi bylo mezi mými novými přáteli dobře - to slovo „přáteli“ zní tak krásně. Konečně mám naději, že se můžu opřít o nějaký pevný bod. Už vím, že nejsem jen ta, která se skrývá za svým strachem. Věřím, že kráčím po správné cestě.