Chudák člověk

Já chudák

Co je to za protivný zvuk? Za tohle jsem si taky musel zaplatit? To by mě teda zajímalo kolik mě tahle příšerná věc mohla asitak stát?
Budík.
Přes slepené oči a s velice uspanou motorikou a ochablými svaly se snažím někde v prázdnu ten budík uchytit a hodit s ním o zeď. Naštěstí pro něj utichl. Zřejmě se mu nechtělo letět tu dlouhou a pro něj smrtelnou cestu s cílem ochutnat zdivo.
Vstávám.
Au.
V cestě mi stály dveře. Přisahal bych, že včera večer se na mě tvářily otevřeně. Ale kdo ví. Třeba se mi to jenom zdálo. Mohl bych rozvístit, ale stojí to moc peněz.
A těch obyčejný člověk nemá zrovna nazbyt.
Plížím se směrem kde po ránu bývá koupelna. Naštěstí se nestěhuje. To mi ta potvora dělá jen když se vrátím domu v ranních hodinách se silným odérem alkoholu, který mě obkloupuje. Je tam, kde jsem ji nechal. Tady už, ale musím rozsvítit. Nedá se nic dělat. Zuby bych ještě dokázal vyčistit po tmě, ale těch pár chlupů na hlavě si rád češu při světle. Dává mi to možnost si postesknout, že už nejsem mladý švarný hoch. Nejsem na tom tak špatně, že by mi tekly slzy, to zase ne. Ale občas je člověku smutno, když si vybaví vzpomínky, kdy chodí usínat a na polštáři ho šimrají vlasy do nosu.
Ta voda je nějaká studená. Už vím. Otáčím druhým kohoutkem a rázem se voda ohřeje. Nemám nejlepší chrup. Ale kdo by si šel v nynější době nechat udělat nový k zubaři. Slyšel jsem, že by chtěli platit i za pozdrav. Na ty moje shnilý zoubky bude statčit trocha síly a kleště.
Otáčím se od toho smutného pána v zrcadle a pohledem narazím na mého nejlepšího kamaráda po ránu.
Sedám si a seru.
Po ranní potřebě všech lidí, ne jen těch obyčejných, jak si někdo nahoře myslí, se jdu ustrojit.
Ve skříni se porouchal jeden pant. Nevadí, přilepím to později. Prohlížím si oblečení z minulého století. Bohužel jsem ještě nemohl pořádně vyměnit šatník za trošilinku novější. Peníze si musím šetřit na nějaké důležitější věci. Například jídlo.
Nátělník bílé oprané barvy, triko s potiskem nějaké staré rockové kapely, flanelová kostičkovaná košile, svetr, který nedrží tvar (pozůstatek, toho, že nepoužívám vůlajt), spodní prádlo raději nebudu zmiňovat, džíny, ty snad tolik z módy nevychází jako ostatní moje oblečení. U dveří se zastavuji u věšáku a beru si na sebe módní výstřelek, vaťák a na nohy fáračky. Boty pro dnešní mládež jak dělané. Na hlavu si umisťuji čepici s ušima, abych neslyšel posměšky kolemjdoucích a měl alespoň trochu důstojnosti.
Čekám na autobus. Raději stojím opodál zastávky. Ale procházím se sem a tam, aby si mě kolemjdoucí nespletli s popelnicí. Autobus přijíždí a já se hrnu ke dveřím. Řidič si mě chvilinku prohlíží, určitě přemýšlí jestli mi neotevřít raději nákladní prostor. Slituje se a nechá mě projít dál. Že bych si sedl to si můžu nechat zdát. Dnešní mládež má zřejmě už od narození spoustu chorob, díky kterým se nemůže na pár minut postavit a pustit staršího si sednout. Konečně moje zastávka. Každý mi s chtí uhýbá, když se deru ke dveřím. Proč? Přeci nesmrdím, nebo ano?
Procházím vrátnicí a zdravím drsně se tvářícího tlustého šedivého starce z ochranky. Pokaždé když vidím tyhle drsné chlápky si říkám … Ty by mi asi zmalovali obličej.
Došel jsem až do šatny. Otevřel jsem svou skřínku a prohlédl obsah. Prázdná.
Sundal jsem si vaťák, oprášil ho od špíny autobusu a dal na ramínko.
Začíná robota.
Jdu směrem k pásu. Zdravím kamarády, kteří už dvacet let pracují se mnou. Prohlédnu si je a říkám si, že na rozdíl od nich stále vypadám dobře. Možná bych mohl zkusit sbalit tu blondýnku co nám tady uklízí. Sice kapánek šilhá, má už méně vlasů, bříško ji vyléza zpod pracovních šatů, a na nohou by se daly kreslit mapy z jejich žil, ale není tak špatná. U Té nemám šanci.
Po pásu projíždí náš výrobek. Nevím co to může být, ale kontroluji jestli tomu nic není. Všechny se zdají v pořádku. Hele jeden špatnej. Házím ho do koše co je připraven pro tuto náhlou nepředvídatelnou událost. Výrobek zachrastí. Vzápětí přijde pán v bílem plášti a výrobek vytahuje z koše. Jde směrem dál podél pásu. Výrobek si párkrát bouchne o dlaň druhé ruky a pokládá ho zpět na pás. Zřejmě byl v pořádku.
Blíží se přestávka. Dá se to lehce poznat, i když moje hodinky se zastavily na datumu šestnáctého osmý devatenácsetosmdesáttři. Všichni kolegové se totiž začínají vrtět na svých pozicích. Půlka z nich už má v ruce zapálený zapalovač a cigaretu v koutku úst. Můj plán na přestávku je prostý. Půjdu se podívat ke kantýně, jestli někdo nezapomně dojíst svůj sendvič, nebo párek s hořčicí. Když budu mít štěstí bude to dokonce ještě teplé, když méně štěstí, bude to alespoň z dneška. Dnes jsem měl štěstí a jeden pán v saku se mě tak lekl, že zapomněl na svou bagetu se šunkou a rychle běžel pryč. Možná, že měl jinde připravenou druhou. Tyhleti kravaťáci. Nenažranci.
Je po přestávce. Druhou polovinu práce se mi pracuje o poznání hůře kvůli přeplněnému žaludku. Na druhou stranu mozek se už vidí jak si sedám v autobuse a šinu si to domu. Mozek ještě nepochopil, že si nesednu.
Zvonek ukončující robotu.
Jdu do šatny. Dnes je prvního v měsíci. Je na čase zkusit jestli nám konečně pustili teplou vodu do sprch. Nepustili, ale i přesto jsem se umyl skoro celý. Po deseti minutách totiž došla i studená. Oblékám se. Někdo mi snad hodil něco mrtvého do skřínky. Ne to jsou ponožky.
Přes vrátnici se svezu s davem kolegů, kteří se těší domu k rodinám. Nebo jen domů.
V autobuse to probíhá prakticky identicky jako ráno. I řidič byl stejný. Koukal na mě velice udiveně. Asi nečekal, že se dožiji večera. No je sice trošku zima, ale já mám vaťák. Trouba.
Cestou ze zastávky domu se stavím ve večerce. Se slinou na krajíčku si prohlížím co bych si dal. Ale koupím si uplně něco jiného. Koupím si prostě to na co mám peníze a ne to na co mám chuť. Takhle to přeci dělají všichni, tak proč bych měl být výjimka.
Klíč do bytu naštěstí stále pasuje. Každým dnem čekám, že mi majitel bytu vyhodí těch pár hadrů, kterým říkám oblečení, ven na ulici a vymění zámky. Zatím se to ještě nestalo. Nájem sice platím pravidelně, ale dneska člověk nikdy neví. Kolik lidí se ocitlo na ulici jen protože si je exekutor spletl. Nebo mu to bylo prostě jedno. Spousta.
Tenhle perfektní stát, totiž nehledí na svůj lid. Hledí na svůj zisk.
Pustím si televizi. Ano tlačítkem, který se nachází přímo na ni. Vpravo pod velikým reprákem. Nemám dálkový ovloadač. V době, kdy jsem si s velkou slávou tuto televizi pořizoval, se ještě dálkáče nevyráběli. V televizce to jemně zapraská a už slyším rozhovor nějakých papalášů. Po chvilce se objeví obraz. To už sedím na gauči a snažím se pochopit o čem si asi ty volové můžou povídat. Jak jsem čekal. Moc inteligence nepobrali a tak se jejich rozhovor usměrnil na sprostá slova. Některá byli možná i v cizí řeči. Nebo se za mého mládí ještě nepoužívali. Musím vstát. V gauči to zapraská. Ne to byly asi mé kosti. Jdu přepnout program. Už mi jich moc nezbylo, co Stát přešel, bez mého souhlasu, na ten digitální přenos. Tohle jsem hledal. Večerníček.
Řechtám se ják blázen u toho propracovaného děje. Nerozumím těm moderním filmům, kde pán nasedne do auta a najednou sedí v kanceláři. Jak je to možné? Jak se tam dostal? Vždyť ani nenastartoval. Nikam nejel. A najednou je tam. Zázrak.
Jdou titulky. Vypínám televizi. Jdu si lehnout, jsem unavený.
Převlékám se do pyžama.
Všude zhasínám a konečně ulehám do postele. Sakra. Musím se ještě na chvilku zvednout, abych nastavil ten zatracenej budík, který mě vždy vytrhne z mého krásného a spravedlivého světa.
Zavírám oči.
Spím.