Jak jsem se vydal na fotbal

Jak jsem se vydal na fotbal

„Co budeš dneska dělat?“ křičel na mě kolega ze sprchy, právě když si mydlil svůj chlupatý zadek.
„Starej se o svůj zadek a ne o mě. Tamhle si kousek vynechal.“ odpověděl jsem mu a bál jsem se, že tenhle pohled minimálně do večera už nevymažu. Večer ho snad přebije pohled na moji milovanou manželku jak si stříhá nehty u televize a okázale mě ignoruje. Nebo na mé pubertální dítko s různobarevnou hřívou na hlavě se svými rovněž nějak poznamenanými kamarády.
„Líbí se Ti viď? Už dlouho jsem si říkal, že bychom moji a Tvoji prdel mohli dát dohromady.“ křičel na mě kolega zatímco já skoro s brekem odcházel z koupelny do šaten.
Nemůžu najít svou druhou ponožku a nebýt jmenovky na štítku u trika tak si ho na sebe nevezmu. Jak jsem si něco takového mohl koupit? Moment. To byla manželka, určitě ano. Růžové triko je prý dneska symbolem mužnosti. To teda ano, ale symbolem mužnosti toho druhého muže, který na mě bude klečet a mlátit mě pěstmi do obličeje. Ošil jsem se z té představy. Bohužel než jsem to stihl udělat, tak moje představy se na mě dohodly a mezi s sebou se zprznily do jedné obrovské děsivé představy. A to takové, že ten druhý muž má místo obličeje kolegův chlupatý zadek a při každé ráně mu z půlek vyjde nepříjemně znějící prd.
Když jsem dozvracel, rozhodl jsem se, že je na čase chytit autobus směrem domu.
Autobus smrděl. Jako obvykle. Už si tam ani raději nesedám od chvíle, kdy jsem musel čekat až do konečné stanice, aby mě ze sedačky, kam jsem se přilepil, odtrhlo se smíchem a za zvuku fotoaparátů, pár autobusáků. Dnes se mi zdálo, že stojím ve chcankách. Ještě že už jsem dnes zvracel.
Doma jsem se krásně rozvalil do křesla. Našmátral jsem ovladač od televize a po chvilce zrnění jsem se dočkal dvou hlasatelů, kteří se mi snažili nakecat, že se zase stalo něco závažného. Těm jejich kecům a nagelovaným hlavám se moc nedá věřit. Žena vypadala jako když ji zapomněli učesat a snažili se to dohnat velikým výstřihem, aby si toho žádný mužský nevšiml. Její kolega se naopak snažil upoutat košilí nejméně o dvě čísla menší než byla jeho velikost. Jakmile tam skočila reklama zpozornil jsem. Běžela totiž upoutávka na dnešní fotbalový zápas mého oblíbeného týmu.
Rozsvítila se mi očíčka jako malému děcku, které právě úspěšně spálilo vánoční stromeček, jeho otec pobíhá po pokoji s hořícími vlasy a matka zachraňuje jeden dárek za druhým v domnění, že alespoň v jednom bude celé manželství slibovaný zlatý řetízek.
Že bych si zašel na fotbal a trošičku si vyčistil hlavu? Zakřičel si na rozhodčího? Dal pár piv? A viděl svůj tým prohrát?
Rozhodnutí padlo téměř okamžitě.
Hned jak mi to dovolila manželka.
V ložnici jsem se přehrabal ve svých osobních věcech, zanadával si na ženu, že mi v nich dělá bordel, našel dlouho oplakávanou mužně černou košili, ale cíl mé mise se mi nedařilo splnit.
„Lásko mého života?“ zakřičel jsem směrem k obýváku.
„Co je?“ zaznělo na oplátku tónem, který se snad nedá ani popsat slovy. Opovrhující, ano to je to slovo.
„Kde mám dres?“ ptal jsem se dále láskyplným tónem, jako bych si ničeho nevšiml.
„Co mě zajímá Tvůj dres? Víš, že tihle Tvoji blbečci prohánějící se za míčem mě nikdy nezajímali.“
„Ano lásko já to vím, dala si mi to mnohokrát najevo.“ Stále nevím co jí vadilo na tom, že jsem si o svatební noci chtěl pustit finále poháru.
„Co takhle se podívat do skříně?“ pokračoval opovrhující tón mé drahé polovičky.
„Myslíš, že jsem tak blbej, že bych se tam nepodíval?“ ne nepodíval, ale tu radost ji neudělám.
K mému obrovskému zklamání se můj dres nacházel hned nahoře na perfektně vyrovnané hromádce čistých a voňavých triček. Svlékl jsem svoje smradlavé triko a pohodil ho navrch kupky oblečení, která se vyskytovala hned vedle mojí strany postele. Je to velice praktické. Ráno, ještě z teplíčka a pohodlíčka postýlky, jen natáhnu ruku, nahmatám svršek a obléknu se. Manželka stále povídá, že si mě jednou natočí, protože oblékání v leže jsem prý dovedl k dokonalosti. Může být ráda, že mě ještě nenačapala jak občas svačím na záchodě.
Po menší slovní přestřelce jsem vypadl z baráku na čerstvý vzduch. Bydlíme naštěstí hned vedle plynárny.
Na zastávce jsem si všiml dvou krásných slečen. Ony mě také, protože si mezi sebou začaly ihned něco povídat a chichotat se něčemu. Otočil jsem se a dělal, že jsem si ničeho nevšiml. Přijel autobus a já do něj nastoupil.
Smrad a plíseň. Ne nutně v tomhle pořadí, ale nutně vždy při nástupu do autobusu mě tyto jeho neodmyslitelné vlastnosti přivítají s otevřenou náručí.
Chvíli po nich se dostaví jejich zdroje. Sedí si tu hezky na červených sedačkách a dívají se z oken. Občas si povídají mezi sebou. Občas nadávají na všechny ostatní. Občas si se svými holemi hrají na akční kung-fu filmy. Nemám vůbec nic proti starým lidem. Jednou nejspíš také budu starý. A není to tak daleko. Ale ještě mi nikdo nevysvětlil kdy, v té cestě za stářím, si přestanu mýt vlasy, nebo vlastně celé tělo. Kdy začnu nosit jedno oblečení na jaro, jedno na léto, jedno na podzim a jedno na zimu. A to je vlastně jedno a to samé dokola. A kde v té cest zmizí náklonost k mladším lidem?
Už od zavření dveří jsem vyhlížel můj cíl.
Zastávku na znamení. Které jsem ovšem zapomněl řidiči dát.
Na další zastávce jsem z autobusu vystřelil jako raketa. Běžel jsem co mi nohy, plíce, věk a boty stačili. Nestačili bohužel na moc a tak jsem po čtyřiceti metrech dokonalého sprintu hodil flintu do žita a rozhodl se, že udělám něco pro své zdraví a zapálím si cigaretu.
Ve frontě na lístek jsem potkal své kamarády a rozhodl jsem se, že se k nim přidám. Koupili jsme si lístky a šli si sednout na svá místa. Ihned potom co jsme si koupili každý svůj kelímek s pivem.
Na trávníků se rozcvičoval náš tým. Pokřikovali jsme na ně jmény a dožadovali se alespoň pozdravu rukou nebo pokynutí hlavou, že o nás ty primadony vědí. Jenže to bylo právě naopak, všichni hráči se zdáli být víc a víc naštvaní.
Nebylo moc těžké uhádnout proč tomu tak bylo. Pokřikovali jsme na tým soupeře. Měli na sobě ještě mikiny v barvách našeho týmu.
„No co. Nemáte bejt kokoti a nosit naše barvy.“ křikl na ně kamarád.
Než začal konečně zápas nenáviděli nás všichni hráči a myslím, že i trenér o nás něco povídal pořadatelům. Je jisté, že od té doby si nás pár mužů ve žlutých rozlišovácích velice bedlivě střežilo. Jenže, jako správní fanoušci domácího týmu, jsme na ně házeli bobek. A kolega i poloprázdný kelímek od piva.
Úvodní hvizd.
Hra začala. Výkop měli na starost Ty hostující namyšlený primadony. Je sice pravda, že domácí se nechovají o moc lépe, ale jsou to hold domácí. A hlavně naši domácí. Takže i když se chovaj úplně stejně jako ostatní fotbalisti v naší republice, stejně je budeme mít rádi. I když jsou to kokoti.
Skoro celých osm minut se naši nedostali k míči. Celkem běžný průběh všech domácích zápasů. Hráči dávali fanouškům jako vždy najevo, že si jejich podpory velice váží. Proč by taky ne? Vždyť rozdíly mezi platy hráčů a fanoušků nejsou ani tak moc veliké. Jen pár set tisíc měsíčně. Svině.
Jenže další průběh hry jsem vůbec nečekal. Naši přebrali kontrolu na hřišti a začali mít více ze hry. Je sice pravda, že to bylo jen na pár minut a prakticky si nahrávali jen obránci s brankářem. Ale i tak. Bylo to snad nejvíce dotyků s míčem za poslední tři zápasy.
Góóóóól.
„Páni to byla rána.“ zakřičel kolega nadšeně.
„Brankář neměl nejmenší šanci.“ odpověděl jsem.
„Byl by z něj dobrej útočník. Instinkt na to má a mušku také.“ pokračoval kolega.
„To ano.“
„Bohužel. Když se před zápasem radili na které straně se hraje tak on nedával pozor.“
„Ano. Za ten vlastňák ho nepochválej.“
Bylo to tak. Prohrávali jsme jedna nula. Navíc díky vlastnímu gólu.
Konečně se průběh zápasu dostal do těch správných kolejí na které jsou fanoušci zvyklí.
Seděli jsme jako zařezaní a dívali se na tu parádu, kterou mužstva předváděla. Byla to nádherná hra. Plná skluzů, nákopů do autu, nadávání a jak je zvykem v naší zemi i simulování. Hráči zřejmě chtěli za mlada k cirkusu nebo jako kaskadéři k filmu. Je až neuvěřitelné jak snadno dokáže téměř každý fotbalista skočit tři metry do vzduchu, tři do dálky, otočit se několikrát kolem své osy, přitom už gestikulovat na svoji lavičku, že je extrémně zraněný a v neposlední řadě křičet jako by mu zaživa někdo řezal nohy tupým kuchyňským nožem. Nebo mu brali výplatu a gel na vlasy.
V poločase byste řekli, že se přece nemůže dál hrát, když podle hereckých výkonů je půlka hráčů mrtvá a druhá půlka za to odvedena policií do zadržovacích cel.
Ale přece jen jsme se druhého poločasu dočkali.
Hráči v kabinách zřejmě vypili živou vodu a dali si pár povzbuzovacích pilulek. Domácí běhali po hřišti jako smyslů zbavení. No taky míče zbaveni. Ten měli jako vždy hostující.
„Góóóóól.“ řvali celé tribuny nadšením.
Až potom jsme si uvědomili, že se o přestávce mění strany, takže prohráváme již o dva góly. Ale čert to vem. Byl to opět krásný gól, přímo do růžku. Jak by řekl jeden televizní komentátor.
„Vystřelil jedovatou střelu utaženou do růžku nohou, o které si všichni mysleli, že jí má pouze na opírání a brankář ji nedokázal vytěsnit mimo brankovou konstrukci.“
Úplně toho debila slyším.
Ale publikum moje myšlenky neslyšelo a tak jsme si vystřihli krásnou mexickou vlnu.
Mela!
Hostující hráč zajel skluzem na kotníky našeho kapitána. Ten se s výkřikem, připomínajícím kvičení gum zkříženém s kvičením prasete při obřízce, skácel k zemi. Na hubu. Okamžitě se všichni hráči seběhli do kruhu kolem něho a začali na sebe něco nesrozumitelného pokřikovat a postrkovat se. Rozhodčí z toho byl tak na větvi, že rozdal kartu i postrannímu, který mu přišel na pomoc. Ovšem sklidil za to veliký potlesk, protože ten blbec mával jak na prvního máje.
Když se podařilo schrumáž konečně rozehnat a pokračovat ve hře, všichni si uvědomili, že kapitán stále bezvládně leží na zemi a noha mu v docela nepřirozeném úhlu míří vysoko do nebe.
„Seberte to hovno ať se může hrát!!!“ pokřikoval celý stadion.
Je zvláštní jak taková blbina dokáže sjednotit tolik lidí najednou. Přestože kapitán byl domácích dokázal svou upřímně debilní hrou nasrat i vlastní fanoušky.
Než zápas skončil naučili jsme se zase další hymnu cizího klubu.
Cestou domu jsem si ji ve veselé náladě prozpěvoval. Dokud si mě nevyhlídli tři výrostci a nerozbili mi hubu.
Doma na mě s otevřenou náručí čekala manželka a při pohledu na mé zbědované tělo a roztrhaný dres se smála nejspíš ještě druhý den ráno. To si nejsem jistý, protože jsem hned za dveřmi omdlel a probudil mě až budík, který mi moje milá štědře strčila těsně k uším.
Příště půjdu na ženský volejbal. I když dopadnu možná stejně, ale alespoň si prohlídnu pár hezkých holek co bez řečí hážou prsama.