Silvestr na Žižkově

Tak máme ten loňský rok za sebou! Nebyla to sice žádná hitparáda, ale ani stěžovat si nemohu! Na bohatě prostřeném stole naší prosperující kapitalistické společnosti se i pro starobního důchodce sem tam nějaké to zrnko  našlo!  A závěr roku byl, alespoň pro mne, nezapomenutelný!

 Na Silvestra se již několik let scházíme my, postarší pánové, postižení revmatizmem, částečnou hluchotou a slepotou, nefunkčními klouby, zbytnělou prostatou a proklatě vysokou penzí, v některé žižkovské hospůdce, abychom si pokecali, zavzpomínali, projedli a propili zbytek důchodu a připravili se na rok nový, kdy nám bude, jak všichni dobře víme,  ještě lépe a radostněji. Většina z nás, hlavně ti mladší, kterým se ještě nepodařilo přežít své polovičky, musí být ovšem do půlnoci doma,  aby příchod nového roku uvítali se svými nejbližšími. Jsem sice vdovec, ale žiji ve společné domácnosti se svou černovlasou přítelkyní Miki a tu vždy k smrti děsí půlnoční ohňostroj. I já musím být tedy do půlnoci doma, abych své milované kamarádce poskytl oporu, a to nejenom morální.  Při hluku vystřelovaných rachejtlí ji proto drbu na hlavičce, hladím jí ocásek a všechny čtyři tlapičky a do oušek jí šeptám samé něžnosti.

Zatím ale ještě sedíme v hospodě a protože jsme výhradně pánská společnost, tak vášnivě debatujeme o fotbale. Nezajímají nás domácí žabomyší války typu Sparta versus Slavia, ale probíráme rovnou fotbal na světové úrovni. Díky televizním přenosům známe všechny špičkové světové hráče. Velký spor se rozhořel o tom, kdo je nejlepším fotbalistou planety. Polovina nás nedá dopustit na hráče Barcelony Argentince Messiho, druhá polovina přísahá na hráče Juventusu Portugalce Ronalda. Já sám jsem obdivovatelem Ronalda. Fascinují mě zejména jeho góly dosažené hlavou. Neuvěřitelně vysoký výskok, lehké trknutí hlavou do míče a v příštím zlomku sekundy je balon v síti! Kdybych tak i já uměl ...  Bohužel, v mládí jsem se více než sportu věnoval děvčatům, pití a jiným prostopášnostem a tak mi dnes zbyly jen oči pro pláč.

Na fotbal a na Ronalda myslím i v době, kdy poněkud klopýtavým krokem opouštím před půlnocí hospodu. Jen doufám, že jsem to s pitím zas až tolik nepřehnal! Po chodníku však doslova kličkuji jako na fotbalovém trávníku, kandelábrům se vyhýbám jako soupeřovým obráncům, občas je fauluji, občas faulují ony mne, ale píšťalka rozhodčího zarytě mlčí. Po jednom zvláště zákeřném faulu od dopravní značky s trapně nabádavým nápisem „Dej přednost chodcům!“, jsem zplodil následující, bezesporu geniální myšlenku, kterou jsem, bohužel s malou újmou na zdraví, také bezprostředně realizoval:

Dobře vím, kdo to byl Archimedes ze Syrakus. Řecký matematik, fyzik, filozof, vynálezce a astronom. Je považován za jednoho z  nejvýznamnějších vědců klasického starověku, za největšího matematika své epochy a jednoho z největších matematiků historie vůbec. A tento učený pán kdysi prohlásil: Dejte mi pevný bod a pohnu Zemí!  Ani na sekundu jsem o pravdivosti jeho tvrzení nepochyboval.  Ale co dokáže pan  Archimedes, to samozřejmě dokážu já taky!  Navíc, já tou Zemí nepohnu, ale já ji rovnou odhlavičkuji z oběžné dráhy okolo Slunce. Jako Ronaldo!  Nerozpakoval jsem se, s brýlemi na nose jsem „mohutně“ vyskočil a trknul jsem hlavou! Jako Ronaldo!  Bohužel jsem asi zapomněl na ten pevný bod. Zřejmě má zásadní význam. Asi jsem se měl  odrazit právě z toho pevného bodu. Moc si z toho okamžiku již sice nepamatuji, rozhodně se ale nepamatuji, že by okolo mne v tu chvíli  vůbec nějaké pevné body byly.

Z bezvědomí jsem se probudil kupodivu doma. Byl jsem v bytě sám s kočičkou Miki. Neznámý zachránce mě polepil náplastmi a na noční stolek mi, kromě klíčů od bytu a zdevastovaných brýlí,  položil fotografii, kterou zřejmě pořídil instantním fotoaparátem.  A ta fotografie mě v prvním okamžiku k smrti vyděsila. Hleděla z ní na mne rozbitá, zkrvavená a ďábelsky sešklebená tvář s vytřeštěnýma očima, podlitýma krví. V hrozném úleku bylo mojí první reakcí přesvědčení, že se dívám na tvář svého zachránce. Ano, ano, zachránil mě bezpochyby sám vládce pekla a  nechal mi zde tuto svoji vizitku aby mi připomněl, že dnes sice zachránil moji hříšnou tělesnou schránku, ale jen proto, aby si nejpozději do roka a do dne přišel pro moji duši! V děsu jsem doklopýtal do koupelny, abych se vzpamatoval pod proudem studené vody. Když jsem, již osvěžen, zdvihl hlavu, tak jsem málem omdlel. Z bezprostřední blízkosti jsem hleděl do odporné tváře svého ďábelského zachránce. Naštěstí jsem si včas uvědomil, že se dívám do koupelnového zrcadla. Na jednu stranu to byla pro mne neskonalá úleva, ale na druhou stranu se těžko vyrovnávám se skutečností, že ta příšera na fotografii je s největší pravděpodobností moje maličkost. Až se zcela uklidním, zařadím fotografii do rodinného alba a opatřím ji popiskem „Starobní důchodce zákeřně faulovaný v hlavičkovém souboji se zeměkoulí „.

Bohužel, bez odpovědi zůstává otázka, kdo tedy byl můj šlechetný zachránce? Já vlastně jen vím, že nic nevím. Toto zjištění není samozřejmě původní, řecký filosof Sokrates to s hrdostí  o sobě prohlašoval již v době před naším letopočtem a tento výrok ho značně proslavil a dodnes je proto všude ve světě považován za mudrce.

   Pokud ovšem já budu prohlašovat něco podobného, budu u nás na Žižkově jenom za pitomce. Já ale nejsem filosof a o slávu již nestojím vůbec, takže si do nového roku alespoň popřeji zachování zbytku zdraví a samozřejmě očekávám i další oslňující sportovní úspěchy!  A tak kráčím, sice s rozbitou hubou, ale přesto optimisticky naladěn, vstříc novým  velkým dobrodružstvím  v tom novém roce!