Stařec a kočka

    Vracím se domů. Stojím před vchodovými dveřmi staršího žižkovského činžáku a moje oba umělé kyčelní klouby se již těší na výstup do třetího patra domu bez výtahu, kde se nalézá můj jednopokojový nájemní byt. Já sám se těším na skromnou večeři, dvě deci červeného vína a hlavně se těším na svou pohodlnou postel a na posilující spánek. Jsem penzista a vdovec, mé základní životní potřeby pomáhá alespoň finančně uspokojovat nevelký vdovecký starobní důchod. Jen pro pořádek dodávám, že z hlediska věku jsem již opustil kategorii „rané stáří“, zařadil jsem se do kategorie starců a stařen a pomalu se přibližuji věkové kategorii, která je označována jako dlouhověkost. To samozřejmě omlouvá moji částečnou ztrátu sluchu. Tuto skutečnost si ale ne vždy včas uvědomuji, a tak jsou někdy mé verbální projevy z akustického hlediska až zbytečně příliš razantní. Například právě nedávno jsem se upřímně snažil složit poklonu své čtyřleté sousedce (na vyšší věkovou kategorii si totiž s poklonami již netroufám), se kterou jsem se potkal při vysypávání smetí u popelnic:

   "Víš, Helenko, že ti ty šatičky moc sluší? Vypadáš v nich jako opravdická princezna!" Zadívala se na mne pomněnkovýma očima a přísně pronesla: "Pane, neřvete na mě! Vím, že mi ty šatičky sluší. Ale ouška mám také v pořádku!"

    Konečně stojím před dveřmi svého bytu. Odemykám a nastává tradiční rituál vcházení dovnitř. Nejedná se o tak triviální záležitost, jak by se na první pohled mohlo zdát. Za dveřmi je malá předsíň bez přímého osvětlení. A vypínač elektrického světla není přímo u dveří a navíc je od dveří oddělen bytelným botníkem. Pokusy o okamžité rozsvícení několikrát skončily mojí bolestivou konfrontací s botníkem a já musel přiznat, že v boji muže proti muži má botník zřetelnou převahu. Je tedy třeba jednat maximálně obezřetně. Proto zůstanu stát před otevřenými dveřmi. Do předsíně padá alespoň sporé světlo z chodby. Když si mé oči na šero zvyknou, vpadnu dovnitř, lišácky se vyhnu zkoprnělému botníku, nahmátnu vypínač, rozsvítím a teprve potom zavřu dveře do chodby. A vítězství je moje!

    Navíc si dobu strávenou čekáním přede dveřmi obvykle krátím duchaplnou konverzací. Nebydlím totiž sám. Byt se mnou sdílí moje čtyřnohá kamarádka, malá a poněkud plnoštíhlejší černá kočička Miki. Ta bývala velkou přítelkyní mé ženy, které původně patřila a byla mi pak následně předána notářem jako podstatná část dědictví po nebožce. Miki je velice inteligentní tvor a od své paní se mnohému naučila. Bohužel, portfolio jejích takto získaných dovedností se ne zcela shoduje s mými sobeckými potřebami. Hlavně mě mrzí, že Miki zásadně odmítá vařit. Zato si perfektně osvojila manýry uvítacího výboru při mých návratech domů. Posadí se na malý kobereček uprostřed předsíně a hlasitě komentuje můj příchod. Zřejmě o mně instinktivně ví již od chvíle, kdy se objevím před domovními vraty, protože v okamžiku když otevřu dveře bytu, vnímám v šeru předsíně nepřehlédnutelnou černou skvrnu, která vzápětí směrem ke mně začne vysílat zasvěcené poznámky týkající se mého příchodu. Pokud se vracím v rozumnou dobu,  například s nákupem či z pravidelné procházky, tak jsou komentáře smířlivě laděné a po výměně pozdravů ve formě přátelského zamňoukání a z mé strany trochu farizejského konstatování „tak tady mě máš, miláčku, již jsem se na tebe moc těšil“ a po případné zběžné kontrole zakoupeného zboží, dáma spokojeně odchází do pokoje pokračovat ve své siestě.

    Ovšem běda, pokud se významně opozdím nebo se dokonce vrátím v pozdější večerní hodině. To od své spolubydlící dostanu, jak my tady u nás na Žižkově říkáme, pořádný „kartáč“. Rozčilený vřískot mé přítelkyně se mísí s mými chabými omluvami typu „ promiň, miláčku, trochu jsem se zpozdil, ale stále jsem na tebe myslil a příště se to již nestane…“. Vzhledem k tomu, že své omluvy pronáším ještě na chodbě, a vzhledem k tomu, že v rozčilení zapomínám na svůj sluchový handicap a nekontroluji hlasitost svého projevu, baví se výborně obyvatelé celého baráku. I když v domě jinak většina věcí příliš nefunguje, akustika na chodbě je zde výborná. Starousedlíci, kteří jsou dobře informování o mém rodinném stavu, dobře ví, že diskutuji s kočkou a báječně se baví. Slzí od smíchu a pokrytecky k nebi spínají ruce s dotazem, kdy už toho dědka ze třetího patra konečně odvezou na psychiatrii nebo ho alespoň vezme ďas.

    Ne ale všichni nájemníci v domě se vyznačují tímto cynickým přístupem. Část malometrážních bytů totiž pronajali majitelé domu dočasně studentkám nedaleké Vysoké ekonomické školy. Vzhledem k celkem rozumnému nájemnému, o které se navíc může podělit více děvčat, se tak podařilo alespoň částečně řešit nedostatek volných lůžek na vysokoškolské koleji. Tyto mladé vzdělané dámy se staví k mým příchodům domů diametrálně odlišným způsobem než starousedlíci. Obávám se ale, že jejich jinak velmi sympatický přístup je do určité míry ovlivněn jejich nedostatečnou informovaností.

    Z lenosti jsem totiž ponechal jméno před lety zesnulé manželky jak na listovní schránce, tak i na tlačítku zvonku. V dívkách tak vznikl nesprávný dojem, že jeden z bytů ve třetím patře, totiž ten můj, je obýván postarším manželským párem. A dialog mezi mnou a Miki zaměňují za výměnu názorů mezi mnou a mou životní družkou. Vzhledem k tomu, že z chodby jsem slyšet převážně jenom já, jsou dojaty oslovením „ moje malá kočičko“, případně banalitami typu „již jsem se tě nemohl dočkat“ a „podívej se, co jsem ti přinesl na zoubek“. Pokud v řídkých případech přece jen někdy zaslechly z nitra bytu vřískot v rámci akce „kartáč“, přisoudily zřejmě bezelstně tento zvuk příliš hlasitému televizoru. Skutečnost, že budoucí slečny inženýrky získávají, částečně i mou zásluhou, poněkud zkreslenou informaci o vzájemném vztahu partnerů po třicetiletém manželství, mě vůbec netrápí. Však on sám život jejich představy časem zkoriguje, tak proč je zatím neponechat v příjemné iluzi.

  I dnes stojím před dveřmi svého bytu, těším se na večeři, na sklenku vína a zejména na pohodlnou širokou manželskou postel, ale bojím se odemknout. Letmý pohled na hodinky mě nenechává na pochybách, že „kartáč“ bude a bude mimořádně drsný. Stejného mínění jsou starší nájemníci, kteří již zaregistrovali můj příchod, tisknou uši zevnitř ke dveřím svých bytů a radostně očekávají dlouho nevídaný spektákl.

    Konečně se vzmužím a odemknu. Jako obvykle sice zůstávám stát přede dveřmi, ale výjimečně přecházím hned do útoku:

    "Kočičko, nebudeš mi to věřit, ale jdu trochu pozdě jenom proto, že nejezdily vůbec tramvaje. A autobusem jsem musel objíždět skoro půl Prahy abych se vůbec dostal domů!" Zbaběle lžu jako když tiskne. Starousedlíci se svíjejí smíchy. Ten starej kořen snad příště bude tu svou příšerku preventivně seznamovat i s jízdními řády MHD!

Zato studentky jsou plné pochopení. Jak je ten starý pán upřímně nešťastný, že tu svou babičku svým pozdním příchodem tak vylekal!

    S obavou pozoruji tmavou skvrnu uprostřed předsíně a jsem šokován. Místo předpokládané reakce typu „kartáč“ jsem se dočkal pouze hrobového ticha! To mě ale neskutečně vyděsilo. "Holčičko moje! Ozvi se! Co ti je? Bolí tě něco? Vydrž! Hned zítra ráno tě odnesu k panu veterináři!" Moje poslední věta sice vyvolala u starousedlíků obvyklé reakce typu „pan doktor ti tu bolístku určitě pofouká a tomu tvému dědkovi předepíše antidepresiva…“,  ale u studentek vyvolala hlavně zmatek a zároveň zárodek strašného podezření…

    Konečně si mé oči zvykly na šero předsíně, vrhám se dovnitř k vypínači a rozsvítím. Jsem šokován podruhé, ale zároveň cítím hlubokou úlevu.  Mlčící tmavá skvrna uprostřed předsíně není totiž Miki, naopak zjišťuji, že celou tu dobu jsem bavil nájemníky v domě monologem se svými starými bačkorami, které jsem v předsíni při odchodu zanechal. Vzápětí jsem v pokoji objevil Miki, jak se i přes přísný zákaz blaženě rozvaluje v mé posteli a dokonce sotva slyšitelně chrápe. Kvůli svému přece jen trochu špatnému svědomí jsem ji nevypakoval ihned a šel jsem se nejdříve do kuchyně najíst. Dopřál jsem si tentokrát také pár skleniček vína navíc a postupně jsem se dostal do smířlivé všeobjímající nálady. Klesl jsem nakonec v dodržování svých zásad tak hluboko, že jsem nechal Miki spát ve své posteli a sám jsem si ustlal v kuchyni na pohovce. Samozřejmě, pouze pro dnešek!