Smutná madam Smutná

Jsme taková partička nezbedných a již postarších chuligánů. Scházíváme se pravidelně jedenkrát týdně v žižkovské Zahradní restauraci Lavička. Zde v rámci učených disputací fundovaně kritizujeme všechny vlády světa, napadáme a napravujeme pochybná rozhodnutí politiků a i jiných ještě pomazanějších hlav a přispíváme tím k nápravě všehomíra. Říkáme si alchymisté. Při našich učených debatách nám totiž pravidelně vysychá v hrdle a tak to hrdlo proléváme nektarem  z humpoleckého pivovaru Bernard. Následně s rutinou středověkých alchymistů ze dvora císaře Rudolfa II.  měníme pivo, tento zlatavý mok v moč…

   Zatímco středověcí alchymisté byli neúspěšní ve snaze proměnit švestky ve zlato, nám se přeměna zlatavého piva v moč nebývale daří. Pracujeme pilně a tak občas vzniká potřeba uvolnit ve vlastním těle prostory nezbytné pro další bádání. To se pak ostatním kolegům vždy omluvíme, že jsme nuceni se jejich společnosti na malou chvilku zříci, a to proto, že musíme jít zalévat!

   Pro proces zalévání nám vyhradili majitelé Lavičky místnost v suterénu restaurace. Do místnosti vedou dveře na kterých je připevněna působivá plastika hlavy muže s cylindrem. A za dveřmi máte pocit, že jste se ocitli v ráji. Anebo alespoň na pobřeží Jadranu! Zurčící voda a bělostné mušle!  A ten nádherný úlevný pocit při zalévání!

    Pomalu se blíží zavírací hodina a z té naší party zbýváme v Lavičce již jen dva.

Já a Slávek. Slávek je mi z té naší společnosti nejbližší. Známe se již delší dobu, dokonce jsme jeden čas pracovali spolu jako ajťáci v jedné softwarové firmě.  Já jsem si tehdy již jenom přivydělával ke starobnímu důchodu a o deset let mladší Sláva si na ten důchod ještě teprve vydělával. Přesto jsme si dobře rozuměli  a na většinu věcí máme i dnes shodný názor. Neřešíme ani věkový rozdíl, dnes mám osmdesátku již za sebou a tak nějakých deset let sem a deset let tam nás již nerozhází. Nevadí ani, že Slávek  byl vynikající hudebník, a to dokonce bubeník a že já bych nezvládl zazpívat ani písničku  „Tluče bubeníček, tluče na buben…“. 

Na druhou stranu Sláva trochu žárlí na mé bývalé šachové úspěchy a stále mě přesvědčuje, že pilně trénuje a že mě v šachu již brzy dohoní a předčí. Údajně si proto již i zakoupil kapesní šachovou soupravu. Nemám to srdce někoho, pro kterého je pojem „španělská hra“ pouze španělskou vesnicí, přesvědčovat, že dámský gambit je název jedné z možností zahájení šachové partie a ne to, na co on zřejmě ve své chlípnosti neustále myslí.Nevadí ani, že jsem sparťan a Sláva je logicky slávista, neboť má křesťanská víra mě nabádá těm pomýleným a zbloudivším milosrdně odpouštěti…

    V tuto chvíli máme oba již pár škopků Bernarda v sobě a i v zalévání jsme se činili a já se dostávám do stále více sentimentální nálady. Znám Slávka jako velice empatického a citlivého člověka a mám naléhavou potřebu se mu svěřit. Potřebuji se někomu vyzpovídat z činu, kterým jsem kdysi někomu i když asi nevědomky ublížil.

Dodnes mě to trápí a upřímná zpověď by mi ten současný život nesmírně ulehčila. Samozřejmě, že rozhřešení od dobrého přítele rozhodně uvítám více než třeba rozhřešení od nějakého anonymního frátera.        

   Slávek si lokne, odříhne si, slastně přimhouří oči a já se mu začnu takto svěřovat:

   Všechno, s čím se ti, Slávo, hodlám svěřit, se přihodilo v době mého pubertálního mládí. Toto citlivé období života každého mladého muže u mne zpočátku probíhalo celkem poklidně. Ve škole jsem žádné zásadní problémy neměl. Všemi obávaná matematika byla pro mne brnkačka, kterou jsem zvládal levou zadní a co se týká fyziky, to jsem si v duchu s Albertem Einsteinem skoro tykal.

Problémem byly ale cizí jazyky.  Dodnes nevím, který pitomec pronesl to zvrhlé „moudro“, že kolik jazyků člověk zná, tolikrát je člověkem. Mně osobně by bohatě stačilo být člověkem maximálně tak jednou. A i s tím má dneska mnoho lidí problémů až, až…  A to jsme měli ve škole tehdy povinnou ruštinu!  Proto mě šokovalo, že vábení Sirén podlehli i moji jinak docela normální rodiče. Milující maminka i moudrý otec. Ten o mně jednou dokonce trefně prohlásil, že jsem „moula s gypsovou hlavou“! Matka mu tento jeho vtipný  postřeh zle vytýkala až do konce jeho života. Proto jsem tehdy nemohl pochopit jejich snahu donutit mě ještě k soukromému studiu němčiny. To tolik toužili po tom, abych se takto znásobil a jim po bytě pobíhal další, ale zároveň ten samý moula s gypsovou hlavou?!?

Studium němčiny z mého úhlu pohledu byl ještě jinak docela přijatelný výběr.  Měl jsem totiž již určité základy na kterých jsem hodlal stavět. Bóža, můj spolužák, notorický repetent a kápo třídy mě seznámil s metodou jak si nejlépe zapamatovat mluvnické členy, které často bývají Achillovou patou výuky němčině. A já se svou znalostí členů svému soukromému učiteli němčiny pochlubil hned první hodinu:

Der, Dý(Die),Das, psí ocas! Das, Der, Dý,  pes smrdí!  Das, Dý, Der, psí prdel!

Kantor na mne vytřeštil oči, prohlásil, že ve znalosti německého jazyka jsem již zřejmě dosáhl svého vrcholu a on mě nemá již co více naučit!  Pánům rodičům se prý poroučí a nemají se snažit ho již nikdy více kontaktovat, protože se právě rozhodl pro odlet do teplých krajin!  Vše jsem doma poctivě vyřídil i když mi trochu vrtalo hlavou proč pan učitel odlétá do tepla již počátkem léta.

Jestli pan učitel na jih odletěl nebo neodletěl jsem nikdy nezjistil, moc mě to totiž nezajímalo, horší bylo, že soukromé výuce němčiny jsem stejně neunikl. Rodiče si tehdy uvědomili, že v činžovním domě, kde jsme bydleli, bydlí také slečna Anastázie Smutná. Byla to stará panna již ve starobním důchodu. Byla všeobecně oblíbená pro svou milou povahu a lidé ji většinou uctivě titulovali „paní profesorko“ a galantní starší  muži ji často oslovovali „Madame“. Madame Smutná skutečně bývala profesorkou na gymnáziu  a učila cizí jazyky. A její doménou byla právě němčina. Ráda si k důchodu sem tam přilepšila a tak dávala i soukromé hodiny němčiny. A proto jsem i já jednoho dne stanul před dveřmi jejího bytu, dobře si pamětliv přísného rodičovského zákazu se paní profesorce byť jen slůvkem zmínit o Bóžových progresivních výukových metodách.

Paní profesorce bylo brzy jasné co může ode mne maximálně očekávat. Pochopila, že mi stačí být člověkem jenom jednou a rozhodla se mě zbytečně příliš nestresovat. Než ale definitivně dospěla k tomuto rozumnému závěru, tak se párkrát, díky mým „excelentním“ výkonům, rozčílila. Její rozčílení se projevovalo zvláštním způsobem. Úplně zmlkla, začala se jí rychle klepat brada a zbytky jejích zubů začaly o sebe narážet v rychlém tempu. Mezi jazykem, zuby a rty unikající vzduch vytvářel  rychle se střídající krátké posloupnosti dvou souhlásek t a p. A vzápětí se ozvalo něco jako:   tttt pppp tttt pppp…

Nebylo to sice skoro slyšet, ale já si v tu chvíli uvědomil, že kdyby se hlasitost toho zvuku mnohonásobně zvýšila, uslyšíme něco jako zvuk střelby z automatické zbraně. Čistě pracovně a výhradně jen pro sebe jsem tento úkaz v duchu komentoval, že paní profesorka pálí z kulometu. Celý ten jev okamžitě ustal jakmile se paní profesorka uklidnila a ona vás pak svým přirozeným a milým  hlasem v případě potřeby i seřvala…

Velice brzy jsme si vzájemně porozuměli, paní profesorka se mě snažila nestresovat a já se naopak snažil jí neposkytnout důvod ke kulometné palbě. Občas mě madame po hodině pozvala na kafíčko a my jsme pak strávili nějakou tu chvilku v příjemném nezávazném rozhovoru.

Jednou se ale při takové kafíčkové seanci všechno nějak zvrtlo. Paní profesorka Smutná se mi ten den zdála skutečně smutná a já jsem ji chtěl rozveselit. Nabídl jsem jí tedy, že jí řeknu nový skvělý fórek, který nám ve třídě ten den o přestávce vyprávěl Bóža. Se stále trochu smutným úsměvem souhlasila a já začal vyprávět:

Vojenští parašutisté, nováčci, měli absolvovat svůj první seskok padákem v životě. Teoreticky byli připraveni skvěle, ale samozřejmě nic nenahradí praktické zkušenosti. Instruktoři jim ještě pro jistotu připomněli aby po opuštění letadla počítali do deseti a pak teprve zatažením za příslušnou šňůrku otevřeli padák. Šlo o hromadný seskok a tak nebe za chvíli rozkvetlo bílými květy padáků. Ty dopadaly na rozkvetlou louku a za malou chvíli bylo nebe čisté. A instruktoři šli na louku sesbírat padáky. Na louce zjistili, že jeden padák chybí. Skoro ještě horší ale bylo, že chyběl i jeden parašutista. V očekávání toho nejhoršího se vydali padák hledat. Jejich snaha byla nakonec odměněna. V borůvčí našli hlubokou jámu. A ze dna té jámy se zřetelně ozýval hlas: „De, de, de, de, devět!“

Dovyprávěl jsem a očekával minimálně úsměv anebo obdivný potlesk. Dočkal jsem se ale jenom intenzivní kulometné palby!  Když až po hodné chvíli palba skončila, tak již klidná paní profesorka na mne upřela velice smutný pohled: „ I ty, Brute! Od tebe bych to, Tome, nečekala! Vím, že někteří lidé se rádi vysmívají cizímu neštěstí, ale proč i ty?!“  Vůbec nic jsem v tu chvíli nechápal, ale její smutek mě tehdy tak vyděsil, že jsem se koktavě odporoučel a vyděšeně jsem mazal domů. Vše se alespoň trochu vysvětlilo a urovnalo až po rozhovoru mé matky s paní profesorkou a následně po rozhovoru matky se mnou. Ale s kafíčkovými sedánky byl navždy konec!  I já jsem si nakonec  uvědomil co se asi stalo, ale dodnes nechápu, že někdo není schopen vidět ten jasný rozdíl mezi koktavostí a kulometnou palbou!

    Končím svou zpověď a obracím se na Slávka s prosbou o rozhřešení. Slávek sedí zhroucený na židli, jeho tělo se celé intenzivně otřásá a rukama, pod kterýma se řinou potoky slz, si zakrývá stydlivě obličej. A já jsem velice dojat! Vím jak je hoch citlivý, ale že by až tolik? Snad toho soucitu bude dost nejen pro madam Smutnou, ale i pro mne a já se tak dnes konečně dočkám i toho rozhřešení.

Blíží se zavírací hodina a okolo našeho stolku prochází kelnerka s dotazem na poslední objednávku: „Bude si panstvo ještě něco přát?“ Slávek vyletí jako střela a radostně zahlaholí:  „Dal bych si ještě kávičku! Vídeňskou, prosím!“

A já jsem v šoku! Až teď si teprve uvědomuji, že Sláva celou tu dobu mé zpovědi neslzel soucitem, ale zkroucený na židli doslova nadšeně řval a slzel smíchy. Jasným důkazem je jeho vztyčený palec směrem ke mně, jeho potměšilý pohled a významné mrkání, kterým zřejmě rozpustile oceňuje, jak jsem to té smutné bábě nandal. A navíc to jeho stálé a trapné prozpěvování „de, de, de, devět!“ Takže ani dnes se rozhřešení nedočkám. Co si to jen ten Sláva o sobě, ale hlavně o mně myslí?

Konečně opouštíme hospodu. Ještě předtím pravidelně chodíváme společně zalévat.

Já pouze z kolegiality, mám to domů jen kousek, ale Slávu ještě čeká náročná cesta veřejnými dopravními prostředky. Tentokrát Slávek společné zalévání bojkotuje, mávne mi jen rukou na rozloučenou a za neustálého veselého prozpěvování toho jeho popěvku „de, de, de, devět“ se sune na zastávku tramvaje. Nevydržím to a zařvu za ním:  „Přestaň šaškovat a dej si raději bacha ať se nezaleješ!“ Nejsem ale žádný nelida a tak, vědom si vysoké míry pravděpodobnosti takové možnosti, mu v duchu přece jenom přeji, když už by k tomu, nedej Bože, mělo dojít,  tak alespoň na diskrétním místě a s dostatkem času potřebného minimálně  na vyždímání zalitých nohavic ještě před příjezdem povozu!“