Anděl

Potkal jsem se s andělem. U nás na Žižkově!  A tím andělem teď nemyslím žádnou z těch trapných imitací, které v předvečer svátku svatého Mikuláše pobíhají ve společnosti falešného čerta jako doprovod stejně nevěrohodné napodobeniny výše zmíněného biskupa, aby společně obdarovávali a případně strašili malé děti a následně od jejich rodičů požadovali za tuto službu odměnu v podobě víceprocentních alkoholických nápojů. To mně se zjevil skutečný anděl!

            Ostatně na zjevení je historie Žižkova poměrně bohatá. Nevím, zda by nám staré letopisy potvrdily taková klasická zjevení jako je například ohnivé kuře, bílá paní, bezhlavý rytíř  anebo naopak trojhlavý pes, ale nepopiratelnou pravdou zůstává historicky doložená skutečnost, že Žižkov v minulosti poměrně dlouhou dobu disponoval výborně prosperujícím popravištěm.

    A mnozí starousedlíci jsou i dnes ochotni přísahat,  že hlavně za temných bouřlivých nocí  se od popravčího vrchu nese nad Žižkovem  žalostný nářek, skučení a kvílení  jak těch nevinně, tak i těch po právu odsouzených a popravených. To potom ovšem o nějaké to zjevení není nouze, v krajním případě se z toho můžete zjevit i vy sami.  Dežo nám po několika rumech dokonce tvrdil, že se mu posledně o půlnoci při návratu z hospody zjevil sám starosta Žižkova a doprovodil ho, tedy Deža, ochotně domů. My už ale Dežovi nevěříme od té doby, co nám tvrdil, že za podobných okolností potkal Sněhurku a sedm trpaslíků. Chvíli jsme mu to skoro věřili, pak se ale profláklo, že Dežo se Sněhurkou a s tou jeho bandou pouze strávil celou noc na záchytce.

    Ale o zjevení  anděla se nikdo nikde nezmiňuje a tak jsem skálopevně přesvědčen, že moje setkání s andělem na půdě Žižkova je historickou událostí, kterou je třeba zaznamenat a v písemné formě předat budoucím generacím.

            Přitom den historického setkání nezačal právě nejšťastněji. Vydal jsem se do naší samoobslužné velkoprodejny potravin abych trochu utrhl drápky svému nezaslouženě "vysokému" starobnímu důchodu a opatřil si na víkend trochu píce pro sebe a pro svou milovanou kočičku Miki.  Návštěva velkoprodejny je pro mne vždy tak trochu rituálem. U vchodu se zmocním velkého pojízdného nákupního košíku a hrdě vjedu dovnitř. Košík je jediné kolové vozidlo, které jsem se za svého již poměrně dlouhého života naučil řídit a tak si jízdu náležitě vychutnávám. Košík mi slouží nejen jako úložný prostor pro zakoupený tovar, ale ve chvíli, kdy mi revmatická kolena již začínají vypovídat službu, se zavěsím do držadla košíku a chvilku relaxuji. Doktorka mi doporučila procházky na čerstvém vzduchu a častý pobyt mezi lidmi. To splňuje moje návštěva prodejny v plné míře.  Pohybuji se proto v prodejně co nejdelší dobu a bedlivě pozoruji ostatní nakupující. Čerstvost vzduchu v prodejně mě tolik netrápí, pro mne je důležitější, že prodejna je klimatizovaná a v zimě je v ní teplo a v létě příjemný chládek. Paní doktorka by měla ze mne radost!  Já sám jsem si navíc naordinoval také trochu erotiky!  V prodejně často nakupují velmi pohledné mladé ženy a já se v rozumné míře vzrušuji představou co by bylo, kdyby …

Bohužel, fyzickými parametry mladého Bivoje tyto nymfy již ve svém věku oslňovat nemohu, ale kdybych jenom tak mohl prezentovat alespoň svůj vytříbený intelekt!

Dnes mě zaujaly dvě velice elegantní dámy středního věku. Vesele spolu švitořili cizím jazykem ve kterém jsem po chvilce poznal angličtinu. Tlačím košík před sebou a nenápadně obě dámy sleduji. Když se nedívají mým směrem a kochají se vystaveným zbožím, tak se já zase kochám pohledem na ně. Pokud se ocitnu v zorném úhlu jejich pohledu, přestanu se kochat a předstírám velký zájem o zboží v regálu. Jednu takovou chvíli mám kupodivu až nepříjemný pocit, že se dámy baví o mně. Nahlas se smějí a já si s hrůzou uvědomuji, že jsme v drogistickém oddělení a já právě předstírám velký zájem o vystavené dámské hygienické potřeby. Trapas! Tak to by stačilo! Kulhám k pokladně. Také obě mé krasavice končí nákupy a platí u vedlejší kasy. Když opouštím prostor pokladny s peněženkou v ruce, přichází další pohroma. Z mé nedovřené peněženky se hromadně sypou na zem mince včetně miniaturního vojenského otvírače na konzervy. Peníze bych ještě oželel, ale otvírač konzerv je mým  věrným druhem  již přes půl století, bez něho neodejdu! Pokouším se ohnout, ale lupnutí v zádech mě varuje. Revmatická kolena se brání podřepu. Budu zřejmě muset sešplhat po pokladně dolů na všechny čtyři a na kolenou sesbírat svůj poklad do peněženky. Nečekaně přichází pomoc. Jedna z anglicky hovořících cizinek ke mně svižně přiskakuje, elegantně se spouští  u mých nohou do podřepu a s okouzlujícím úsměvem  vkládá všechny  mince včetně otvírače do mé otevřené dlaně. Na jednu stranu jsem potěšen, ale zároveň jsem velmi ponížen. Jenom trapně blekotám "thank you, thank you ..." Když už ta dáma jistě pochopila, že jsem nemohoucí blb, tak ať alespoň vidí, že jsem jazykově vybavený blb. Mému utrpení však ještě není konec. V okamžiku, kdy se snažím přesypat mince z dlaně do peněženky, se více než polovina z nich opět řítí na podlahu. Nyní přiskakuje na pomoc druhá z krásek. Celý rituál se opakuje. Děvčata se ale již nepokrytě řehtají. Když mi vrátí  poslední penízek, tak pro jistotu velice urychleně opouštějí prodejnu. Tak tohle chlapům v hospodě určitě vykládat nebudu. Vzpomněl jsem si ale na Deža. Když se to šikovně podá ... Třeba bych mohl celou záležitost interpretovat tak, že se mi dvě krásné cizinky vrhly k nohám aby se alespoň mohly dotknout drobtů z mého bohatství. Tak to by snad šlo! Přesto opouštím prodejnu v té nejčernější náladě, znechucený a ponížený s přesvědčením, že z tohoto srabu se hned tak nevyhrabu.

Domů to mám již jenom kousek. Zbývá jen zdolat asi padesát metrů prudkého stoupání v Lipanské ulici a pouhá tři patra v domě bez výtahu. Mám ovšem mizernou náladu a v ruce těžkou tašku se zásobami na víkend. Potím se, těžce oddychuji, zuřím a hledám někoho na kom bych si mohl vylít svůj vztek. A zdá se, že mi osud přeje.  Na druhém konci ulice, přímo na jejím vrcholu, proti mně chvílemi cupitá a chvílemi se skoro kutálí maličký dědoušek. Okolo růžové hlavičky mu jako svatozář vlají sněhobílé vlasy a vousy. Dobromyslně se usmívá a vesele pohupuje prázdnou taštičkou. Tak dědku, ty jsi mi tu ještě chyběl!  Když se děda dostal na moji úroveň tak se zastavil, zespodu se na mne podíval, upřel na mě bezelstná bleděmodrá očka a povídá: "Pane, mohu se vás na něco zeptat?" Jsem slušně vychovaný a tak jsem jen mezi zuby procedil: "Prosím, tak se ptejte!" Přitom jsem se ovšem zatvářil tak, aby mu bylo jasné, že bych mu nejraději zakroutil krkem. "Pane, souhlasíte se mnou, že to stáří dá člověku přece jen pořádně zabrat, není-liž pravda?!" Tak to už na mne bylo přece jen trochu moc! Vím, že se mám ke starším lidem, ke kterým ostatně již také patřím, chovat slušně. Ovšem byl jsem ve stavu, ve kterém jsem nebyl schopen se plně ovládat. Až jsem se sám lekl, když jsem na staříka vztekle vyštěkl: "Pane, podle mne celé stáří stojí za hovno!"

Dědoušek se na mě ale mile usmál a jeho očka se rozzářila jako drahokamy: "Pane, moudrá slova, svatá pravda! Moudrá slova, svatá pravda!" A děda, obklopený tou svou sněhobílou svatozáří,  se již zase vesele kutálel ulicí dolů, vesele pohupoval taštičkou a já ještě hodnou chvíli slyšel jako ozvěnu to jeho "moudrá slova, svatá pravda!" A mně se najednou udělalo moc krásně, zbytkem ulice i třemi patry v domě jsem doslova proletěl a výborná nálada mě ten den již neopustila. A teď se mě pokoušejte přesvědčit, že jsem ten den nepotkal u nás na Žižkově anděla!