Kadeřnice

Anotace: Já jsem chytrá kadeřnice, může být snad někdo více? Oberu vás během jedné minuty, samozřejmě zcela komplet, a to nejen o chlupy!

Dovolte mi abych si trochu zavzpomínal...

Je konec června roku 2021. Pandemie nebezpečného koronaviru v Evropě zřetelně slábne a vlády většiny evropských zemí, včetně té naší, přikročily k významnému rozvolňování bezpečnostních opatření. To způsobilo mimo jiné hromadný úprk převážně pánské části populace od rodinného krbu do znovu otevřených restaurací a hospod.  Dámy pak převážně ukájely své oprávněné a v době pandemie potlačované choutky rozsáhlými nákupy v konečně zpřístupněných kamenných obchodech. Jsem zapšklý vdovec a starobní důchodce, poslední měsíce jsem prožil v naprosté izolaci doma, pouze se svou kočičkou Miki. V minulých dnech jsem se alespoň trochu zabavil sledováním televizních přenosů z fotbalového mistrovství Evropy. Ale stále to není to pravé. Hospoda je totiž hospoda a pivo je pivo. Takže ihned po rozvolnění spěchám natěšený a naočkovaný za kamarády do své oblíbené hospůdky. Dlouhá doba izolace způsobila, že se následně cíleně setkávám i s přáteli, se kterými jsem se již dlouho neviděl. A jedno takové setkání proběhlo minulé úterý. Setkal jsem se s bývalými kolegy z firmy CEP, té firmy, která se až do svého zrušení zabývala vývojem sofistikovaných internetových aplikací. Setkání tak jako vždy perfektně zorganizovala Sylva, jediná žena v našem týmu. Sylva je perfektní organizátorka a úspěch všech našich společných akcí byl vždy hlavně její zásluha. Ale Sylva je také začínající důchodkyně. Oznámila nám, že je připravena již starobní důchod pobírat, ale že jej hodlá  vylepšit příjmy, které bude mít i nadále jako učitelka matematiky učňovského dorostu. Je nám všem zcela jasné, že právě dnešní učni budou již brzy neochvějným základem budoucí české ekonomiky a prestiž Sylvy v našem kolektivu ještě stoupla. Trochu jsem zapochyboval o spolehlivosti jejího tvrzení, že v jejích hodinách matematiky pro učně byly dominantní skupinou překvapivě zejména nastávající kadeřnice. Samozřejmě, mezi zedníky, tesaři a zámečníky bych nového Einsteina také zrovna nehledal, ale matematika a kadeřnice?!?  Ale již za dva dny jsem se Sylvě alespoň v duchu pokorně omluvil za své pochybnosti. Zřejmě jsem náhodně  narazil na její bývalou žákyni. Možná tomu tak chtěla sama Prozřetelnost. Početní schopnosti té nevypočítatelné dívenky, se kterou jsem se ve čtvrtek setkal, bezesporu nezapřely stopy pedagogického genia naší Sylvy. Jednoduše a krátce řečeno, ta milá dívenka mi to setsakra spočítala...  I když třeba tvrdit, že dívka byla jen vypočítavá,  bych si zrovna netroufal.

Ale buďme konkretní! Kráčel jsem naší ulicí s nákupní taškou a s respirátorem FFP2 v kapse do prodejny Albert pro zásobu žrádla pro mou kočku a pro sebe, abychom byli oba, kočička i já, dostatečně připraveni na  nastávající údajně deštivý víkend, který jsme hodlali, tak jako obvykle, převážně prospat a prožrat. Nedávno otevřené kadeřnictví v naší ulici jsem v postcovidové době zatím vždy míjel bez povšimnutí. Od jeho návštěvy mě spolehlivě odrazovala přísná hygienická opatření a hlavně požadavek na předběžné telefonické objednání. Byl jsem si ovšem vědom, že se co nejdříve musím zbavit bělostné svatozáře své bujné vlasové hřívy, která mi na hlavě vykvetla v době pandemie. Můj současný svatouškovský vzhled mě ovšem irituje, rozhodně jsem raději za holohlavého drsňáka. Když jsem procházel okolo kadeřnictví, s překvapením jsem si uvědomil, že dveře kadeřnictví jsou otevřené a jediná živá bytost v provozovně je mlaďounká a docela hezká kadeřnice. To mě ovšem překvapilo, kromě náhubku FFP2 jsem tedy nasadil i profesionální úsměv a zvědavě jsem vkráčel dovnitř. Dívenka se na mě uculila: "Prosím, pane, jaké máte přání?" Což o to, myslím si, přání bych měl, holubičko, hodně, ale ta nemohu prezentovat nahlas a zároveň si ovšem také uvědomuji, že většina z nich je již v mém věku nesplnitelná. "Pane, máte štěstí, zrovna mi odřekl jeden objednaný zákazník, mohla bych se vám tedy plně věnovat!" Skoro ani nevěřím takové náhodě, Albert může počkat a já se radostně hrnu do křesla pro zákazníka. "Tak jak vám to mám udělat?" Setinu vteřiny jsem šokován, ale naštěstí jsem si včas uvědomil, že dotaz se týká výhradně kadeřnického úkonu. "Prosil bych všechno sundat mašinkou devítkou, navázat sestřih  na vousy, ty si ovšem upravím já sám až doma a obočí nechat tak, jak je!" Tento na první pohled skoro profesionální požadavek je ovšem výsledkem mých víceletých zkušeností, kdy jsem hledal takovou úpravu mého ochlupení aby byla pokud možno moje vizáž po proceduře alespoň trochu přijatelná a proceduru nebylo nutné opakovat více než třikrát do roka. A samozřejmě rozhodující byla i cena samotné procedury. Ještě před dvěma lety jsem za proceduru ve vzdálenějším kadeřnictví platil 90Kč, kterou jsem diškrecí furiantsky zaokrouhlil na celých 100Kč. Po otevření kadeřnictví v naší ulici zde stoupala cena postupně přes 120Kč až na 140Kč. Vzhledem ke své věkem klesající pohyblivosti jsem se s tímto faktem musel smířit, na znamení protestu jsem ale již přestal diškreci.dávat. Konečně jsem dnes hotov, celý úkon netrval více než deset minut. Jsem ale spokojen. Ze zrcadla na mne hledí kulatá holá lebka. Pravděpodobně vzhledem k tomu, že intenzivně v televizi sleduji právě probíhající mistrovství Evropy v kopané, mi ta lebka připomíná jen trochu šišatý fotbalový míč. Přesto, anebo možná právě proto, jsem plně spokojen.

Budu platit!  Oba, já i dívenka, se přesunujeme k pokladně. V ruce mám připravenou stokorunu a kovovou padesátikorunu. Dívenka je mi natolik sympatická, že poruším své zásady a výjimečně přidám desetikorunovou diškreci. Mladičká kadeřnice se ke mně otáčí zády a hluboce se předklání k pokladně. Vyplňuje bloček a já s nadšením a  s vděčností pozoruji její dvě nádherné půlky uvězněné v těsných džínách. 

"Prosila bych 200Kč", zahlaholí majitelka té kulaté nádhery. Jsem šokován! S něčím takovým jsem ovšem nepočítal! Obě kouzelné půlky se před mýma očima slévají v jedinou kouli,  která vzápětí na sebe bere podobu fotbalového míče. A já se vžívám do pocitů legendárního playera Ronalda před trestným kopem. Mou jedinou touhou teď je ze všech sil nakopnout ten balon přede mnou! Naštěstí se včas vzpamatuji. Uvědomuji si, že jediné kadeřnictví, které jsem, vzhledem ke své mobilitě, nyní i v budoucnu schopen navštěvovat, je toto kadeřnictví v naší ulici. K obnosu, který držím v ruce, tedy přihazuji s kyselým výrazem ještě padesát korun a bez pozdravu se přesunuji z provozovny na ulici. A za zbylou finanční hotovost si v Albertu na víkend pořizuji karlovarský knedlík, dehydrovanou koprovou omáčku v prášku a pro svou milovanou čtyřnohou přítelkyni přihazuji dietní granule.