Pipin a Božka

   Někdy v polovině šedesátých let dvacátého století se po úspěšném ukončení pěti ročníků základní školy celá naše třída 5.A přestěhovala z dřevěného  pavilonu, hrdě se vypínajícího na samém vrcholu pověstného  branického Školního vrchu, několik desítek metrů po svahu dolů až k samotnému úpatí kopce. Zde, na severním okraji známé pražské čtvrti Braník, nám poskytla azyl a možnost nejméně dalších tří roků studia kamenná budova tehdy 19.jedenáctileté střední školy.

   Čekaly nás zde ještě tři roky povinné školní docházky. A ti ambicióznější  si mohli ještě další tři roky přidat a při troše štěstí ukončit školní docházku i maturitou.

Hned naproti škole bylo papírnictví pana Sedláčka a koloniál paní Pirné, který nabízel i pamlsky všeho druhu. Více jsme si snad přát ani nemohli...

    Přesto nám paní Štěstěna navíc přidala i hezký kostelíček, pár metrů vedle školy. Ty, kteří se ještě nezřekli víry, sem honila paní katechetka Čistecká k očistné svaté zpovědi a našli se i takoví, kteří naivně věřili, že jim modlitba zajistí boží přímluvu a třeba i lepší známku z češtiny nebo z matematické písemky. No a kdyby bylo opravdu nejhůře, tak ke kostelíčku patřil i malý hřbitůvek.

    Nastěhovali jsme se do hezké a prostorné třídy. Na dveřích místnosti byl nápis 6.A a za dveřmi nás již čekala Božka! Občanským jménem Božena Kotrbová. Božka seděla v poslední lavici v třetí řadě, a to již třetím rokem počínaje. Božka již byla v lavici dobře zabydlená a zařízená a tak její posed skoro připomínal vybavení malé garsonky. Její původní spolužáci byli již v posledním ročníku, ale Božena se nikam nehrnula. V tom ji podporovali i někteří kantoři, kteří nabyli přesvědčení, že pro národ bude nejlepší, když si Božka látku z jejich předmětů vícekrát zopakuje.

    Božka byla urostlé postavy. Spisovatel Alois Jirásek ve Starých pověstech českých tvrdí, že silák Bivoj donesl divokého kance na zádech až na Vyšehrad. Nepamatuji si odkud kance nesl, ale jsem přesvědčen, že Božka by kance, když už by to muselo být,  dopravila z Braníka na Vyšehrad promptně a zcela bez problémů.

    Všemohoucí je spravedlivý a tak obvykle kompenzuje nedostatek něčeho tím, že jinde zase trochu přidá. Spolužáci měli Božku rádi pro její veselou a bezelstnou povahu. A občas s ní byla i pěkná sranda. Traduje se, že na školu nastoupil nový kantor. Chemikář, již starší a dost protivný dědek. Byl dost malý a jmenoval se Krátký. Není divu, že si brzy vysloužil přezdívku Pipin. Pipin Krátký! Pipinův historický předchůdce a jmenovec, první francký král z rodu Karlovců, by se zalykal pýchou.

Na jeho první setkání s Božkou se vzpomíná dodnes:

   Pipin měl svou první hodinu po hlavní přestávce v chemické posluchárně a na škole se tehdy očekávala inspekce zemské inspektorky. Božena se o přestávce zasekla v koloniálu paní Pirné, kam právě dorazily čerstvé obložené chlebíčky a do posluchárny dorazila až pět minut po zvonění. Vrazila do dveří posluchárny a ještě než se začala omlouvat, pronesl svou zdravici Pipin. Nazval ji milou paní inspektorkou a ujistil ji, že je velice potěšen její návštěvou. Hodnou chvíli trvalo než vyděšené Božce vůbec  docvaklo, že není paní inspektorkou, za kterou se začala během Pipinova uvítacího projevu již skoro považovat a ještě delší chvíli to trvalo samotnému Pipinovi než si uvědomil, že ta mohutná dáma je jeho žákyně.

    Já sám jsem pak byl osobně svědkem podobné příhody, kterou bych označil jako vítězství ducha nad hmotou! Nebo vítězství hmoty nad duchem? Sám dnes již nevím:

    Ruštinu nás učila Valerie Špuláková. Madam Špuláková byla pravá nefalšovaná aristokratka! Valerie totiž byla ruská kněžna!  Velká říjnová socialistická revoluce smetla Valerii, jejího manžela knížete, celý její rod a všechny jim podobné kreatury zaslouženě a nekompromisně navždy  do propadliště světových dějin…

   Vítězná dělnická třída vedená bolševickou stranou jim tehdy, po konfiskaci veškerého jejich majetku,  velkoryse nabídla možnost emigrace směrem na Západ.

Samozřejmě, že jenom do rozumné vzdálenosti. A tak se moskevská rodačka Valerie Špuláková i s manželem ocitla v Praze,  hlavním městě lidově demokratického Československa.

    Jako nezkušený puberťák jsem byl tehdy přesvědčen, že si knížecí pár takovou  emigrací příliš nepomohl a až v dospělém věku jsem pochopil, jak šeredně jsem se tenkrát mýlil.

    Valerie Špuláková  byla starší, drobná, šedovlasá a vždy elegantní dáma, která mezi některými svými kolegyněmi z učitelského kolektivu připomínala labuť mezi slepicemi. Jako kantorka byla přísná, ale spravedlivá. U žáků měla přirozenou  autoritu a žáci docela brali i její ráčkování a i někdy ještě trochu roztomilou češtinu.

    Na druhém stupni, na rozdíl od základní školy, oslovovali kantoři žáky výhradně příjmením. Jednou pocítila paní Valerie potřebu si v naší třídě doplnit ve svém seznamu žáků některá chybějící křestní jména. Na své misi prošla ruštinářka celou třídou a skončila u poslední lavice poslední řady. Zde se proti ní vztyčila majestátní postava Božky Kotrbové. Obyvatelka poslední lavice vyslala k paní kněžně pohled plný očekávání…

    „Holčino, holčino Kotrrbová, řřekni mi jak se jmenuješ?!“ Pohled oslovené žákyně se z pohledu plného očekávání změnil na pohled ne zcela chápající  a zdálo se, že jeho majitelka začíná podléhat frustraci. Vytřeštila na tazatelku oči a zůstala na ni udiveně civět s pootevřenými ústy…

    „No tak Kotrrrbová, no tak holčino, řřekni mi, jak se jmenuješ! To snad přřece ještě víš!?“  Již netrpělivě a trochu i jízlivě se dožadovala potřebné informace stará dáma.

    Pozoroval jsem, jak to „něco málo“ v hlavince naší Božky intenzivně pracuje. Její původně trochu vyděšený pohled  se spolu s poznáním  pomalu měnil na pohled udivený, následně na pohled částečně chápající, pohled plně chápající a nakonec na pohled vítězoslavný, ale zároveň i na pohled plný soucitu a porozumění.

    Matka Příroda totiž právě poskytla Boženě celoživotní zadostiučinění. Božka pochopila, že ani aristokratický původ a ani vysokoškolské vzdělání nemusí být spolehlivou zárukou, že nebudete například klást docela hloupé otázky.

    A tak na další naléhání moskevské rodačky: „No tak Kotrrbová, no tak holčino, řřekneš mi už konečně jak se jmenuješ?“, upřela na paní učitelku pohled plný poznání, soucitného pochopení, ale zároveň i respektu ke stáří:

    „To jako chcete vědět, jak že se jmenuju? No, přece Kotrbová, to snad dá rozum!“