Holčička

Přes noc napadl v Krkonoších čerstvý sníh. Tuto již skoro nečekanou sněhovou nadílku pak následující den proměnilo březnové slunce v oslňující stříbrnou nádheru. A těmito horami stříbra jsem se já a moje tříletá  dcerka kutáleli po horské cestě směrem dolů z Údolí Svatého Petra do Špindlerova Mlýna na nákup.

Holčička mi byla svěřena do samostatné péče rodinnou radou, která se skládala převážně  z její matky, a svěřena mi byla hlavně proto,  aby si Holčička prodloužila  o týden prázdniny v mateřské školce a užila si více pobytu na zdravém horském vzduchu. A také proto, aby se prokázalo jak dalece jsem schopen se sám postarat o dcerku v bojových podmínkách. Velké riziko v tom ovšem nebylo, byli jsme ubytováni u rodiny, která pronajímala řadu let pokoje a právo na použití jediné kuchyně ve své chalupě  stálé a pečlivě prověřené klientele. Já sám jsem k nim jezdil s rodiči již od svých šesti let a tak jsem tam byl skoro jako doma. Rozdíl snad byl pouze v tom, že mi nyní paní domu již pár let vykala a oslovovala mě „ pane inženýre “. Upřímně řečeno, moc radosti jsem z toho neměl,  ale ji to zřejmě těšilo a tak jsme u toho zůstali. Také mi přišlo trochu líto, že mi již dnes nehrozí skoro mateřské pohlavky, které jsem v dětství od ní sem tam schytal, když jsme s ratolestmi ostatních návštěvníků prováděli v chalupě drobná alotria.

Abych jenom nefňukal, musím se pochlubit, že již první den našeho příjezdu mě paní  domácí přesvědčila o své stálé náklonnosti. Pro Holčičku totiž přichystala do pokoje legendární rodinný skvost. Byl to nádherně malovaný, zřejmě ještě prvorepublikový nočníček. Tato nádobka byla velice užitečná. Pokoje, které byly vesměs v patře, byly sice příjemně vytopeny, ale WC se nalézalo v přízemí, do kterého vedly ne příliš bezpečné dřevěné schody a hlavně v ostatních prostorách chalupy bylo, zejména v zimě, citelné chladno. Proto byly nočníčky oceňovány zejména rodinami s malými dětmi. Vyprávělo se dokonce,  že se paní domácí nechala slyšet v tom smyslu, že v případě potřeby jsou k dispozici noční vázy i pro zájemce s rozměrnějším kladélkem.

Nevím co na tom bylo pravdy, v každém případě nočníček mojí Holčičku okamžitě zaujal.  Byl pomalován nádhernými barevnými květy a Holčička se do květinové výzdoby nočníčku rázem zamilovala. Neustále mě s nadšením upozorňovala na jednotlivé kytičky. To mi ještě tak moc nevadilo, když však začala jednotlivé květinky na nočníčku s nadšením i očichávat a začala k této činnosti nutit i mne, začalo se schylovat k prvnímu konfliktu mezi otcem a dcerou. Již dříve jsem totiž zjistil, že je naprosto beznadějné upozorňovat tuto malou bytůstku na nevhodnost jejího chování pokud sama byla přesvědčena o opaku. K mocenským prostředkům jsem se samozřejmě jako džentlmen a milující otec uchylovat nechtěl a tak jsem trochu s obavami vyhlížel budoucnost.

Vše se nakonec vyřešilo samo. Již po prvním použití nočníčku pro velkou potřebu Holčička, kupodivu sama od sebe, s očicháváním kytiček okamžitě přestala …

 

Samozřejmě, mému samostatnému pobytu s Holčičkou v Krkonoších předcházela důkladná teoretická a praktická příprava, kterou jsem absolvoval o letních prázdninách s celou naší rodinkou navíc doplněnou o neteř ve věku naší holčičky. Já a tři dámy jsme dovolenou trávili na zapůjčené chalupě v Jablonném v Podještědí.  Mou přísnou školitelkou byla nejstarší ze tří dam, ale i její dvě mladší asistentky mi dávaly pořádně zabrat. Kromě toho, že jsem byl důkladně seznamován s nemalými potřebami něžné holčičí dušičky, bylo mi školitelkou nekompromisně zdůrazněno, že něžná  dušička přebývá v něžném tělíčku a toto tělíčko se potřebuje rozvinout a k tomu potřebuje kvalitní a neošizenou stravu. Zkrátka a dobře jsem se měl naučit vařit. Jenže to chce alespoň trochu talentu a kde nic není, ani smrt nebere. Poměrně záhy jsem se naučil uvařit čaj, kávu a ohřát mléko. Kromě toho jsem rychle zvládl namazat chleba i pečivo prakticky čímkoliv. To by mělo později v Krkonoších vyřešit problémy se snídaněmi a večeřemi. Bohužel, výuka vaření  se zadrhla a později byla s konečnou platností  ukončena v okamžiku,  kdy chalupa při mém pečení kuřete málem lehla popelem.

Byla proto velkodušně přijata moje nabídka, že obědy svěříme profesionálům a konzumovat je budeme za úplatu v příslušném restauračním zařízení. V Krkonoších to nebude vůbec problém,  v blízkosti našeho ubytování se nacházel jak Penzion sv.Petra tak i Alpský hotel.

A zde v Jablonném si můžeme vybrat z restaurací  na náměstí. A samozřejmě výrazně pomohlo, že jsem ihned dodal, že dámy zvu a vše se bude nyní i v budoucnu odehrávat výhradně v mojí režii.

A již naše první společná návštěva restaurace přinesla užitečné náměty pro mé další školení, a to díky celkem neočekávané příhodě.  Na oběd jsme vyrazili s větším časovým předstihem aby si naše juniorky ještě před předpokládaným kulinářským požitkem užily radovánky na blízkém dětském hřišti. Holčičky se podle předpokladu s nadšením pustily do radovánek a seniorská část výpravy se s nemenším nadšením sesunula na lavičku k blaženému odpočinku.

Bohužel, tato idylka neměla mít dlouhé trvání. Zafoukal silný vítr a nad město se  začal nasouvat obrovský černý mrak. Bylo léto, parno a již dlouho nezapršelo a bylo jasné, že se na město žene prudká letní bouře. Pokud by nás bouřka zachytila na otevřeném prostranství, mohlo to mít nepříjemné následky. Proto seniorská část výpravy zatroubila k okamžitému ústupu. Vlastně ani ne tak k ústupu, ale spíše k postupu směrem na náměstí s cílem dosažení již dříve vytypovaného objektu, který nám měl zajistit střechu nad hlavou a něco dobrého do žaludku. Chvályhodná snaha seniorů však neočekávaně narazila na nekompromisní odpor pevně semknuté  dorostenecké opozice. Slečny rezolutně odmítly opustit hřiště a nedodělané  bábovičky. Byl jsem lektorkou poučen, že v tak naléhavé situaci, která si vyžaduje bleskové řešení, musí jít  jinak doporučovaná demokracie ve výchově zcela stranou a místo přesvědčování je nezbytné použít veškeré dostupné donucovací prostředky.

            A tak obyvatelé v domech na náměstí, s nosy přitisknutými na sklo zavřených oken a toužebně očekávající první blahodárné dešťové kapky, jsou svědky přímo hororové scény.

Dvojice dospělých banditů, muž a žena,  táhne za sebou neurvalým způsobem dvě malé dívenky, které se zoufale brání, bezmocně brzdí patičkami svých malých botiček postup únosců a přitom pronikavými hlásky srdceryvně křičí:

            „Maminko, tatínku, my nechceme jít do hospody, my se chceme vrátit na hřiště !“

Naštěstí je jim rozumět, jejich sdělení jednoznačně osvětluje vztah unášených k únoscům, což na poslední chvíli zastavuje ty nejodpovědnější občany, kteří se již vrhali k telefonům aby nahlásili zločin na místní policejní stanici.

Bohužel, sympatie veřejnosti se zcela přiklonily na stranu údajně unášených obětí. To nám tak trochu zkomplikovalo další pobyt v městečku. Zatímco holčičky se všude setkávaly s chápajícími úsměvy, na nás se místní dívali skrze prsty. Navíc jsme museli přerušit mé vzdělávání. Paní lektorka se místo výuky musela, chtě nechtě , pustit do vaření. Jít do restaurace  jsme se totiž s dětmi již neodvážili. Údajně jediný, kdo se nás tehdy  jednoznačně zastal, byl místní rozumbrada a také tak trochu násoska Lojza Nepivoda, který celou příhodu sledoval oknem od půllitru ležáku ve své oblíbené hospůdce. Objektivně vyhodnotil situaci a polohlasně zamumlal:

            Holky pitomý, ještě jsou moc malý aby z toho měly pojem a nevědí, co je pro ně to nejlepší! Ještě, že  alespoň mají rozumné rodiče …

Ale co bylo, to bylo. Nyní já a moje zlatíčko postupujeme horami studeného stříbra po úzké horské cestě. Holčička se mě pevně drží za ruku a radostně řičí. Občas ji za tu ruku pozvednu a přenesu přes závěj sněhu, která by pro ni  mohla být příliš vysoká. Sklízím za to její  obdivný pohled. Hřeje mě to u srdce,  dámy obdivnými pohledy na mou adresu vždy spíše šetřily, zvláště v poslední době,  a budoucnost pronikavé zlepšení v tomto směru zrovna neslibuje.

Náhle jsem zcela zaskočen bezelstnou žádostí tvorečka visícího na mé ruce  a klopýtajícího čerstvým sněhem:

Tatínku, prosím, zhasni sluníčko, svítí mi do očíček !

Důvěra dcerky v mé schopnosti mě na jedné straně dojala, ale zároveň mě i zaskočila. Jak to mám udělat abych ji nepřipravil o iluze a sebe o autoritu?  Naštěstí se řešení našlo. Cesta se po několika metrech nořila do lesního porostu, kterým, částečně podél potoka, pokračovala až  do Špindlerova Mlýna. Vychytrale jsem jakoby otočil nebeským vypínačem a Holčičku jsem bleskově poponesl do stínu lesa. Efekt byl dokonalý, Holčička mojí zákeřnou fintu vůbec neprohlédla a odměnou mi byl další obdivný pohled.

            Musím si náš současný vztah náležitě vychutnat. Dobře totiž vím, že již za pár let, až slečna dospěje do puberty, zjistí, že otce značně přeceňovala, nekritický obdiv zmizí a možná se za otce začne i stydět. Nebude schopna pochopit, jak ona, hezká a chytrá dívka  s nemalým společenským přehledem a s moderními názory,  může být dcerou takového zkostnatělého papriky s rozhledem na úrovni dinosaura. Samozřejmě také vím, že za dalších pár let si s překvapením uvědomí, že ten paprika v poslední době nečekaně intelektuálně vyspěl a s mnoha jeho názory lze i souhlasit. Přesto to takové jako dnes již nikdy nebude.

            Konečně jsme ve městě a vcházíme do samoobsluhy. Moje nákupní strategie je geniálně jednoduchá. Nakoupíme na týden vše, co budeme potřebovat na snídaně a večeře. Na obědy zajdeme do penzionu nebo do hotelu. Z domova si vezeme čaj, kávu a cukr. Stačí dokoupit chléb, pečivo, máslo, med, salám,  sýr  a případně nějaké pomazánky. Co se týče večeře, troufl bych si i na ohřátí párků a možná zvládnu i vejce natvrdo. Samozřejmě nesmí chybět čokoláda a bonbony. Ty se  použijí k uplácení a jako případná odměna.

            Zboží ukládáme do košíku bleskovým tempem. Přemýšlím, co nám ještě chybí. Holčička se snaží radit, ale její fantazie vždy začíná i končí u bonbonů. U hodně bonbonů!

Mám vtíravý pocit, že v košíku stále něco důležitého schází. Procházíme oddělením  s alkoholickými nápoji.  Z viněty na půllitrové láhvi na mne významně zamrká jediné oko zarostlého piráta, opírajícího se o stěžeň s černou vlajkou, na které je vyšita bílá lebka se zkříženými hnáty. To je ono! Korzár! V té době všeobecně oblíbená lihovina lahodné chuti a přijatelné ceny, obzvláště vyvedená směska brandy a whisky.  Radostně po lahvince sahám do regálu.

Tatínku, nekupuj si ten alkohol ! Nebo budeš zase opilej!  Pronikavě vysoký dětský hlásek mojí Holčičky se zařízl do monotónního šumu v prodejně. Nastalo deprimující ticho, oči nakupujících se upřely na naši dvojici. Některé pohledy jevily pohoršení, jiné naopak neskrývaly radostné očekávání. Já sám jsem byl šokován. Byl jsem přesvědčen, že dcerka ještě nemůže dobře chápat význam slov „alkohol“ a „opilý“. A rozhodně mě nemohla nikdy vidět opilého. Poslední trochu větší špičku jsem měl na své vlastní svatbě a to bylo dva roky před jejím narozením. Pro jistotu nechávám piráta pirátem a zbaběle se dávám s Holčičkou na útěk z prodejny. Naštěstí  vedoucí prodejny prozíravě umístil vedle pokladny, kde platíme nákup, některé nejžádanější druhy zboží,  zřejmě hlavně pro zapomětlivé tatínky. A tak hned vedle kasy se nalézá pár lahviček tuzemského rumu. Odvádím pozornost Holčičky na bonbony v nevkusném obalu a v nestřeženém okamžiku přihazuji jeden tuzemák k našemu nákupu. Není to sice plnohodnotná náhrada za jednookého piráta, ale je to alespoň malé potěšení, které si dopřeji ráno v čaji, přes den v kávě a kterým si zpříjemním i dlouhé zimní večery, které budeme s Holčičkou trávit na pokoji.

Konečně jsme venku a v relativním bezpečí a ve mně začíná narůstat rozhořčení nad nespravedlivým udavačským činem potomka. Počkej, potvůrko, tak tohle ti nedaruji! Vím totiž velice dobře jak na ni! Žádné zvyšování hlasu, žádné výhružky. Holčička je velká citlivka a platí na ni citové vydírání. Pečlivě modulovaným tklivým hlasem jí vyčítám její poklesek. Vyčítám jí, že tatínka nespravedlivě před lidmi obvinila a udělala mu velikou ostudu. A že jsem kvůli tomu moc a moc smutný. Nejdříve nedůvěřivě, ale potom stále více a více nechápavě na mě zírá a nakonec se pustí do usedavého pláče. Ale to už pomalu brečím i já. Uvědomuji si totiž, že žádného svého poklesku si není vědoma a že zřejmě jenom papouškovala něco, co do ní někdo předtím vpravil. A já dobře vím kdo! S tou její novou učitelkou v mateřské školce jsme si totiž nesedli hned od počátku. Jsem nyní skálopevně přesvědčen, že ta uhrovitá, upištěná a fousatá feministka se do své současné role učitelky jenom přetransformovala z pozice bachařky v protialkoholní léčebně!

Začal jsem holčičku utěšovat, vše je odpuštěno a v nejlepším pořádku, jenom příště budeme opatrnější. Svou dobrou vůli jsem podepřel velkým dortíčkem v městské cukrárně a navíc slibem, že odpoledne postavíme největšího sněhuláka v celých Krkonoších.

 

Rok s rokem se sešel a já s Holčičkou jsme opět spolu sami na krátké dovolené v Krkonoších.  A v pondělí, tak jako před rokem, spolu vcházíme do samoobsluhy ve Špindlerově Mlýně, abychom zakoupili všechny potřebné potraviny pro týdenní pobyt. Trpce poučen zkušeností z minulého roku jsem se již předem smířil s tuzemským rumem, který hodlám, tak jako loni, propašovat u pokladny mezi ostatní nákup.  Sice moc nevěřím, že si Holčička z loňska něco pamatuje, ale přesto oddělením s alkoholickými nápoji procházím rychle a se sklopeným zrakem. Náhle mě Holčička prudce zatáhla za rukáv. S rozzářenýma očima mi vysokým pronikavým hláskem, dobře slyšitelným po celé prodejně, sděluje:

„Tatínku, dneska si můžeš koupit alkohol !  Dneska nebudeš zase opilej!“ Na jednu stranu jsem dojatý její velkorysou nabídkou, na druhou stranu jsem předem zděšen z následků poněkud nešťastné formulace této nabídky. Již nyní je zřejmé, že v dospělosti se v diplomacii a asi ani v politice Holčička neuchytí. Když už ale mám zase trpět, tak ať to alespoň stojí za to! Využívám tedy jejího svolení a moje ruka se bleskurychle vymrští směrem k láhvi s jednookým pirátem.

„Ne, ne,  tatínku, toho ošklivého pána s vypíchnutým okem si koupit nesmíš!  Ty si koupíš tu lahvičku s těmi červenými třešinkami ! “

Je jenom málo druhů lihovin, které vyloženě nesnáším. A griotka je mezi nimi na druhém místě, hned za anýzovkou. Znám umíněnost své dcerky a je mi jasné, že stojím před problémem. Již jsem se opakovaně smířil s tuzemským rumem, ale jak mám odvrátit povinnost platby nezanedbatelné částky za vnucovaný neoblíbený  nápoj ? Zkouším to proto s diplomacií:

„ Víš maličká, myslím, že by tatínkové, kteří jsou se svými dcerkami na dovolené, neměli pít žádný alkohol. Proto ani my si žádný alkohol dneska nekoupíme! “

Kupodivu moudře souhlasí a jdeme tedy k pokladně platit. A tady se dopouštím osudové chyby.  Nedávám si dost pozor a Holčička mě přistihuje při pašování  rumu.

„Tatínku, hned vrať nazpátek ten alkohol! Před chvílí jsi sám říkal, že žádný alkohol kupovat nebudeme! “

To je ovšem svatá pravda, trochu se zastydím a opouštíme prodejnu tentokrát nejen bez jednookého piráta, ale i bez toho tuzemského rumu. Holčička si sice nepamatuje anebo předstírá, že si nepamatuje loňský incident, ale zato si dobře pamatuje návštěvu cukrárny, kterou je tak třeba zopakovat. A samozřejmě odpoledne stavíme největšího sněhuláka v Krkonoších.

 Při stavbě sněhuláka polykám nasucho a napadají mě skoro hanebné myšlenky. Přemýšlím, že ten obávaný postpubertální věk mé Holčičky může mít i jisté přednosti. Přece chytrá dívka se společenským přehledem a s moderními názory nemůže mít přísně negativní postoj k decentní  konzumaci alkoholických nápojů.  A je i dost možné, že tak přijme pozvání  na skleničku i od svého zaostalého otce. A jestli se vyvede jen trochu po něm, tak určitě nebudeme konzumovat nějakou připitomělou griotku …