Já, podnikatel

Ve druhé polovině 20.století se zase jednou výrazněji pootočila kola dějin. A do mé rodné země nečekaně vtrhl kapitalismus. Celý svůj život jsem předtím strávil nejdříve v lidově demokratickém zřízení a později v socialismu. A před kapitalismem jsem byl vždy varován jako před zahnívajícím společenským řádem, který zotročuje nejen dělnickou a rolnickou třídu, ale i pracující inteligenci, ke které jsem jako učitel asi i patřil.

Po pravdě řečeno, z kapitalismu jsem obavy neměl. Byl jsem přesvědčen, že celý zbytek svého života strávím pod ochrannými křídly socialistického zřízení.

K tomuto přesvědčení mě vedla skutečnost nerozborného přátelství se Sovětským svazem, který byl pro mne mocným garantem socialismu v naší zemi.

„Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak!“, to bylo heslo, se kterým jsme se tehdy setkávali na každém kroku. Náladu mi nepokazili ani rádoby vtipálci, kteří zbaběle pod rouškou anonymity občas překrucovali text na trapné  „Se Sovětským svazem na věčné časy, ale ani o vteřinu déle!“

         Než stalo se, Sovětský svaz se jaksi vytratil z historie a my jsme byli nuceni čelit doposud nepoznané skutečnosti. Abych se v nové situaci snáze orientoval, pokusil jsem se nalézt hlavní rozdíly mezi oběma společenskými řády. Z ekonomického pohledu jsem se poměrně brzy dopátral zajímavého poznatku. Za socialismu jsme plnili pětileté plány, kapitalismus zase předpokládá plnění kapes, pokud možno vlastních. Pětileté plány jsme za socialismu plnili všichni společně, radostně a většinou již za čtyři roky. Plnění kapes za kapitalismu  ale probíhá chaoticky, nekoordinovaně. Někdo plní rychle, jiný pomaleji. Společnost se tak brzy rozdělí na dvě základní skupiny. Ta první skupina umí plnit kapsy rychle, ta druhá skupina, podstatně početnější, tak rychlá není a obyčejně té první skupině plné kapsy závidí.

         Pokusil jsem se rovněž určit některé hlavní technologie plnění kapes a porovnat jejich účinnost. Jedna z nejúčinnějších technologií  plnění  je kriminální činnost. Ta je velice efektivní, ale je pro svého uživatele poněkud nebezpečná. Spíše bych radil angažovanost v politice a veřejné správě.

Tu vřele doporučuji, můžete se nakapsovat poměrně slušně a skoro bez rizika. Bohužel, tuto technologii může současně využívat pouze početně nepříliš velká skupina obyvatelstva. Další technologií je práce v zaměstnaneckém poměru. Technologie, používaná většinou lidí je bezpečná, ale pohříchu velké kapesné nezaručuje. Mně osobně nejvíce imponuje technologie podnikání. Míru rizika a s ní většinou přímo úměrně související možnost zisku si určujete sami a vše závisí jen na vaší šikovnosti. Velká část populace se do podnikání skutečně pustila. Někdo s větším a někdo s menším úspěchem. Sdělovací prostředky se předháněly ve zprávách nejen o úspěšných a veleúspěšných podnikatelích, ale často s velkým gustem uváděly i hororové  příběhy podnikatelů neúspěšných.

Já sám jsem vše se zájmem pasivně sledoval. Žiji ze skromného starobního vdoveckého důchodu a nějaká ta kačka navíc by se hodila. Odvaha se do něčeho pustit mi nechyběla, ale věkově jsem již spadal do skupiny občanů oficiálně označovaných jako starci respektive stařeny a mé bohaté celoživotní zkušenosti z éry budování socialismu moji potenciální zaměstnavatelé vesměs odmítali akceptovat.  Pro činnost na politické scéně kvůli vysokému věku přicházel v úvahu pouze Senát, ale na tomto poli mi chyběly vhodné známosti. Pravidelný starobní důchod nebyl právě vhodným startovním kapitálem pro většinu podnikatelské činnosti a banky mi na něj navíc odmítaly půjčit. A od velmi výnosné kriminální činnosti mě spolehlivě odrazovaly prorocké výroky milovaných rodičů, kteří mi po celé mé dětství opakovali, že jednou skončím v kriminále nebo na šibenici.

         A přesto dnes, možná i díky náhodě, stojím na prahu oslnivé podnikatelské kariéry, která mi možná přinese i nezměrné bohatství. Rozhodně netoužím po mamonu, celý život jsem se řídil lidovou moudrostí, že chudoba cti netratí. Takže dnes jsem počestný až běda, ale všeho moc škodí. A pokud by zisky byly příliš vysoké, mohu přece vždy rozumnou částku věnovat na charitu. Zvláště když mohu tuto částku odečíst z daňového základu.

Můj příběh začal tím, že jsem z medií dostal informaci o pohádkových ziscích, kterých jedna zahraniční firma dosáhla prodejem cibetkové kávy.

Okolo cibetkové kávy se v mediích uváděly takové podivnosti, že jsem se rozhodl o ní získat objektivní informace. Zasedl jsem proto k počítači. Připojil jsem se na Internet a začal pátrat. Jestli to dosud nevíte, tak na Internetu je všechno. Jenom s informacemi musíte zacházet opatrně, nesmíte skoro ničemu věřit. To ovšem nám starším, pro něž byl podstatnou část života jediným zdrojem informací deník Rudé Právo, nedělá vůbec žádné potíže.

         V dalším textu si dovolím laskavému čtenáři předložit zásadní nalezené informace. Informace uvedu v proloženém textu v pokud možno původní formě, budu pouze vynechávat to nepodstatné. Na základě získaných informací a po jednom dramatickém poznání, které definitivně vyvolalo mé rozhodnutí podnikat a které také v dalším textu popíši,  pak upřesním svůj podnikatelský záměr a později postavím svůj podnikatelský projekt. Pozorně mě sledujte, třeba se vám to bude někdy hodit.

Takže co to vlastně ta cibetková káva je ? Samozřejmě jsem se obrátil na Wilkipedii jako na jeden z nejspolehlivějších zdrojů:

Kopi Luwak (Cibetková káva) je druh kávy pocházející z Indonésie. Slovo kopi znamená v indonéštině kávu a luwak je místní název cibetkovité šelmy, česky ovíječ skvrnitý. Ta požírá celé plody kávovníku, z nichž stráví pouze dužinu a zrnka vyloučí spolu s výkaly. Enzym proteáza  v trávicím traktu zvířete způsobí, že kávová zrnka získají jemnější, méně hořkou chuť. Kopi Luwak patří k nejdražším druhům kávy: ročně se jí vyprodukuje na světě pouze okolo pěti set kilogramů, cena za kilogram se pohybuje okolo tisíce amerických dolarů.  Jako první s touto kávou obchodovala rodina Widjajova v Jakartě  koncem 19. století. Chuť Kopi Luwak je předmětem diskusí, má své milovníky i zapřisáhlé odpůrce. Protože sbírání trusu ovíječů v terénu je velmi náročné, zakládají se farmy, kde se zvířata chovají v klecích. Tato praxe však bývá kritizována jako týrání zvířat. 

 Ovšem zpráva o farmách a o týraných zvířatech v klecích je zřejmě zavádějící. Jiný spolehlivý zdroj nám totiž říká:

Káva Kopi Luwak patří k jedněm z nejdražších na světě hned z několika důvodů. Výrobci kávy se snažili tento unikát „vyrábět“ v továrnách, chovali cibetky v zajetí, ale tato zvířátka v zajetí kávové boby jíst nechtějí a také je nejedí. Tato káva se tedy nedá vyrábět jinak, než tradičním způsobem, tedy spolehnout se na mlsavé kuny. Této unikátní kávy se proto vyrobí ročně asi 200kg, cena se pak pohybuje okolo 600 amerických dolarů za kilogram.

 Občas mívám infantilní nápady a tak mě při čtení druhé zprávy rozesmála představa v kleci uvězněné kapely cibetek, která za doprovodu balalajky prozpěvuje:

V zajetí, v zajetí, tam my kafe nežerem,

V zajetí, v zajetí, tam akorát vám naserem !

 Na svobodě nám cibetky zřejmě naserou taky, ale alespoň 200 kg kvalitní kávy. Tu si ovšem musíme v terénu pracně dohledat.

Buďme ale opatrní při vyhodnocování získaných poznatků, všimněme  si například značného  rozdílu mezi množstvím vyprodukované kávy uvedeným podle jednotlivých informačních zdrojů!

         Ještě jsem po nějakou dobu brouzdal po Internetu, informace získané z dalších zdrojů se ale víceméně shodovaly s tím co jsem již věděl.

Zajímavý byl jenom pohled na sociální složení společenství milovníků a poživatelů cibetkové  kávy.  Již  jenom vzhledem k ceně této pochoutky zřejmě nikoho  nepřekvapí,  že šlo většinou o velmi bohaté snoby, pro které  je možnost vydat nemalý peníz za malý šálek kávy, který mohou se slastně přimhouřenýma očima  pomalým usrkáváním vyprazdňovat před závistivým zrakem nemajetné luzy, významným posílením jejich vlastního ega.

         Zajímavým se mi rovněž jevil fakt, že prakticky všichni konzumenti cibetkové kávy zmiňovali její výrazné aroma, ale zdaleka se neshodli na její charakteristické chuti. Široké spektrum na Internetu uváděných chutí zřetelně odráželo značnou variabilitu chuťových vjemů jednotlivých požitkářů.

         Již jsem chtěl Internet opustit a počítač zavřít, když mě náhle upoutal zdroj, který k sledovanému tématu sliboval bohatou obrazovou galerii. V tu chvíli jsem ještě netušil, že zakrátko dojde k významnému zvratu v mém životě a tak jsem se zcela bezelstně přesunul na  příslušnou webovou stránku. Galerie skutečně nabízela velké množství obrázků roztomilých zvířátek s veselýma korálkovýma očkama, mě však více než fotografie malých cibetek zaujaly hojné detailní fotografie produktů jejich zažívacího traktu. Vyjeveně jsem zíral na tyto  obrázky a zároveň ve mně obrovskou rychlostí sílilo přesvědčení, že se dívám na něco důvěrně známého, na něco, co je pevně spjato s mým současným životem.

         Okamžiky prozření jsou ve světové literatuře popisovány různě. Často nechybí oslnivé světlo, tajemná hudba a dokonce se někdy  ozve i tajemný hlas shůry. Mne sice nic takového nepotkalo, ale zato mi došlo, že mi to konečně došlo... Ohromen nečekaným poznáním jsem se, a to bez ohledu na oba své umělohmotné kyčelní klouby, střelhbitě vrhl od počítače do malého prostoru mezi sporákem a mycím stolem. Shodou okolností po hlavě, neboť mé nohy zůstaly záhadným způsobem propleteny s nohami židle, na které jsem ještě v předchozí vteřině seděl. Naštěstí se incident obešel bez jakékoliv újmy na designu židle a mne ta boule nad pravým okem dokonce dělá mužnějším …

         Bylo to tam! Ano, bylo to tam!! Ve stelivu, mezi sporákem a myčákem diskrétně ukryté kočičí toalety, ležela, rozložená v symetrických kruzích, tvrdá, tvarově dokonalá temně hnědá kávová zrna. Hned mi teď bylo jasné, že to, co dokáže nějaká šikmooká pralesní potvora, dokáže stejně dobře, ale spíše ještě podstatně lépe moje česká, černovlasá čtyřnohá přítelkyně Miki.

         V podstatě náhodný střet mé hlavy s rohem mycího stolu vykřesal v té hlavě pionýrskou myšlenku vytvořit smělý podnikatelský projekt. Ano, budeme prodávat svou vlastní kávu! A na počest mé  kočičky Miki ji nazveme Pravá česká Miki káva, zkrácený obchodní název pak bude Mikikáva.  Svou čtyřnohou přítelkyni jsem pochopitelně musel přibrat do budoucí firmy jako společnici a hned jsem ji také jmenoval výrobní ředitelkou.

Jen ona byla totiž schopna produkovat kvalitní kávu, já sám bych si na to netroufl. Co do objemu výroby samozřejmě ano, ale v našem případě je rozhodující kvalita a o kvalitě mnou osobně vyrobeného produktu by se dalo úspěšně pochybovat.

         Navíc ředitelský titul mou malou přítelkyni alespoň morálně zavazoval k pravidelné výrobě a také k tomu, že na rozdíl od konkurence nebude s produktem zdrhat někam do pralesa.

         Vyhlídky jsou tedy více než růžové. Objem výroby sice nebude velký, těch 200kg až 500kg  kávy ročně Miki nezvládne, ale o to bude káva dražší, cestu nám ukázal prodej cibetkové kávy. A prostor na trhu je obrovský, ani případná budoucí konkurence nás dnes ještě nemusí znepokojovat.

         Aroma Mikikávy je také v pořádku, zatím jsem ještě nenarazil na žádné jiné, které by bylo výraznější. Trochu mě trápí myšlenka, že nevím jestli moje obchodní ředitelka konzumuje také někdy kávové boby. Řekl bych, že v konzervách Kitekat  a v dietních granulích jich asi moc nebude. Ale jsou obecně vůbec kávové boby nutné pro výrobu špičkové kávy?  Řekl bych, že ne. Rozhodně ne pro výrobu naší skvělé Mikikávy!

         Proto jsem se svěřil nejen se svým projektem, ale hlavně se svými pochybami dvěma svým přátelům politikům a požádal je o názor a o radu.

Projekt a záměr podnikat mi v podstatě schválili, poradit však odmítli. Prohlásili, že znají moře různých způsobů jak se obstojně uživit bez práce, takže mi do podnikání nemohou s čistým svědomím mluvit, ale že mi dohodí špičkového odborníka, který mi kvalifikovaně poradí. Volba padla na Karla Schwarze, v podsvětí známého jako černý Kája.

         Upozornili mě, že pan Kája je poněkud svérázný, ale přímý, co na srdci to na jazyku a že je považován v podnikání za absolutní špičku. Je o něm známo, že je neustále v balíku a  příležitostně i v lochu. Pokud mi moje plány schválí, mohu se bez obav pustit do podnikání.

         Pana Káju jsem pozval domů, nabídl mu skleničku a seznámil ho se svými záměry a předal mu informace, které již znáte. Skutečně je poněkud svérázný a tak jsem ho poprosil aby alespoň mou obchodní ředitelku netituloval slovy „smradlavá kočka“ a aby náš předfinální výrobek označoval vždy jen termínem „kávové boby“.  Je to velice slušný a empatický člověk a tak souhlasil.

         Prostudoval pečlivě předložené materiály, pozorně očichal i předfinální výrobek a své poznatky shrnul takto:

         Vážený pane, jestli dobře rozumím vašemu podnikatelskému záměru, tak vy chcete pražená a rozemletá lejna vaší slečny ředitelky, pardon, chtěl jsem vlastně říci, že chcete pražené a rozemleté boby vaší slečny ředitelky draho prodávat za tvrdou měnu, a to jako špičkovou kávu pod značkou Mikikáva.

Je to sice trochu odvážné, ale nejste zdaleka první kdo přišel s myšlenkou prodávat hovno za hříšné peníze. A musím vám rovněž sdělit, že ve zdrcující většině byli tito podnikatelé úspěšní. Kdybych nebyl zrovna v podmínce, která mi momentálně zakazuje podnikatelské aktivity na pět let, šel bych do toho s radostí s vámi.

         Velikost trhu vás zatím zbavuje starostí s konkurencí a tím vám dokonce i umožňuje podnikat v rámci zákona. To je totiž velice příjemné,  když  nemusíte vynakládat žádné prostředky na případnou fyzickou likvidaci konkurentů.

         Takže většinu prostředků vrhněte do reklamy. Já osobně bych reklamu postavil na intenzitě aroma vašich kávových bobů. Tu intenzitu aroma rozhodně nemůže nikdo s čistým svědomím popřít a dá se s ní úspěšně pracovat. Obdobně jako třeba s yperitem. A s chutí kávy si rozhodně hlavu nedělejte. My vlastně ani nevíme jak kávové boby Mikikávy chutnají.  Nebo jste vaše kávové boby někdy chutnal?  Tak vidíte! Přitom jsme jako děti na venkově celkem s chutí baštili slepičí trus. A to ani nebyl pražený. Vaši snobští klienti spolknou každou pohádku o výjimečnosti chuti Mikikávy a budou pyšní, že si tak výjimečný zážitek mohou zaplatit.  Rozhodně se nikdo z klientů neodváží přijít s tvrzením, že mu chuť Mikikávy připomíná něco nepatřičného. Tím by prakticky přiznal, že se něčím takovým nepatřičným běžně obklopuje a to si nikdo z nich nedovolí.

Důrazně vás však varuji před nemístnou charitou. Tím byste znehodnotil celý projekt, který musí být cílený výhradně na top klientelu. Mikikáva není pro každého! Ať vás třeba ani ve snu nenapadne na Vánoce rozdávat seniorům ve slevě balíčky s Mikikávou. Pro ty vaše kamarády se určitě najdou jiné vhodné sračky.

         Zvláštní pozornost bude nutno také věnovat balení Mikikávy. Neboť obal prodává! O tom ještě zapřemýšlíme, rozhodně ale nesmí na obalu chybět česká vlajka a text zdůrazňující, že se jedná o český výrobek českého producenta.  Případně by se na obalu mohly objevit i výzvy pro podporu českého podnikání.

Napadá mě i několik reklamních sloganů, které umístíme na přední stránky příhodně zkorumpovaného tisku. Ale o tom ještě povedeme řeč.  Škoda, že není společensky průchodný například slogan „Mikikáva, české hovno, ve světě jí není rovno!“.  Mně by se slogan líbil, je úderný a navíc dobře srozumitelný.

Ale zanechme planého žertování! V každém případě vám ze srdce přeji podnikatelský úspěch (o kterém ostatně vůbec nepochybuji) a chci vás ujistit, že s mou odbornou pomocí můžete vždy počítat!

Tak tolik zatím pan Kája. Já sám jsem nevýslovně šťasten. Špičkový odborník schválil můj projekt a dokonce mi slíbil odbornou pomoc. A já se dám neprodleně do díla. Jakmile dopiji tu třetí otevřenou láhev červeného vína, poběžím na Živnostenský úřad zaregistrovat svou firmu, potom honem do České spořitelny založit podnikatelský účet ( ? možná by stačil jen „Osobní účet ČS II Senior“, mohlo by to třeba vyjít levněji)  a hlavně nesmím zapomenout také zakoupit větší železňák na pražení kávových bobů! Tak mi držte palce!