Háček

            Hrdě jsem vkráčel do prodejny s domácími potřebami AROK v naší ulici. Nejsem zde zdaleka poprvé, moje domácnost stále něco potřebuje…

Za pultem jinak dnes prázdné prodejny kraluje, tak jako obvykle, sličná paní vedoucí. Sošná dáma v nejlepším věku, mohutného poprsí a svalnatých údů. Známe se již dlouho a řekl bych, že jsme si vzájemně sympatičtí.

„Tak co to bude tentokrát, vašnosti? Otvírák na konzervy, nebo na pivo?“

Paní vedoucí na mne přitom spiklenecky pomrkává…

„Ani tak, ani onak! Dnes potřebuji jenom jeden, jediný háček.“

„V tom případě vás ale musím poprosit o upřesnění objednávky. Háček je totiž v tom, že není háček jako háček. Mohu vám nabídnout háčky na záclony, háčky na zeď, háčky na obrazy, háčky na klíče a mnoho dalších typů háčků. Já sama jsem například v mládí,  jako háček, sjela nejednu naši řeku. Třeba i divokou!“

            Vida! Dáma má smysl pro humor. Inu, v zdravém těle zdravý duch!

„Omlouvám se, potřebuji jenom jeden docela malý háček. Potřebuji totiž jenom pověsit Vincenta van Gogha!“

„A tak! Toho pána neznám. Dle velikosti háčku usuzuji, že pravděpodobně chcete věšet trpaslíka?! Ale nepotřeboval byste k tomu věšení ještě také provaz anebo alespoň provázek? Provazy máme prvotřídní a jsou ve slevě.“

            Asi jsem to s tím zdravým duchem v tom ale jinak bezesporu zdravém těle paní vedoucí trochu přehnal. Přesto, anebo právě proto, se hned také omlouvám:

            „Samozřejmě, že potřebuji háček na obrazy, potřebuji totiž pověsit obraz Terasa kavárny v noci  či také jinak  Noční kavárna od geniálního nizozemského malíře Vincenta van Gogha!“

            A hned pro jistotu vysvětluji: „Jak jistě víte, jsem velkým milovníkem umění. Já sám se prezentuji jako literát, humorista. Určitě jste četla některá má špičková díla?!“

            „Sice čtu převážně jen TV programy, kuchařky a předpovědi počasí, ale nepochybujte o tom, že vás(!) mám za ta léta přečteného dokonale!“

            Jejím ujištěním jsem potěšen a dojat, ale nehodlám nikoho zdržovat:

Kromě literatury totiž miluji také výtvarné umění. Obrazy špičkových malířů jsou mojí vášní. Můj obývák v malém žižkovském bytě 1+1 donedávna zdobily jen dva originály českých malířů, Procházky a Matouška. Dědictví po rodičích. Situace se dramaticky změnila po mé návštěvě jednoho ústavu pro ne tak zcela standardně mentálně vyvinuté občany. Na návštěvu ústavu mě pozval můj známý a  jejich arteterapeut, který asi správně usoudil, že k jeho svěřencům mám mentálně velmi blízko a že moje přednáška o slovesném umění by je třeba také mohla zaujmout jako to malování. Skutečnost pak předčila veškerá naše očekávání…

            Domů jsem se vracel s plnou náručí originálních obrázků, kterými mě s díky zahrnuli jejich dárci a současně i jejich autoři, vděční chovanci ústavu.

            K Procházkovi a Matouškovi tak přibyli v mém obýváku další skvělé originály. Návštěvníci, kteří občas můj brloh navštěvují, jsou obrazy ohromeni. Většinou s respektem pochválí Procházku i Matouška, ale ostatními obrazy jsou přímo šokováni. Jejich užaslé výkřiky typu „který génius tohle vytvořil?“ mi ještě dlouho po jejich odchodu znějí v uších.             Bohužel, brzy vznikl velký problém. Vždyť já neznám jméno jediného autora těch, návštěvami tolik obdivovaných obrazů. Když se to provalí, budu na Žižkově zase jednou za nemalého troubu. Je nutné ty originály z obýváku přestěhovat, aby nebyly tolik na očích. Jediná místnost, která pro tento účel v mém malém bytě ještě přichází v úvahu, je WC. To samozřejmě vůbec neznamená, že bych ta avantgardní díla a jejich geniální autory posílal zrovna do hajzlu… Pro mne ty obrazy navždy zůstanou avantgardní a jejich autoři geniální. Jenom zbaběle spoléhám na to, že případný obdivovatel těchto děl se neodváží ihned po opuštění této nové „výstavní síně“ dožadovat jmen jejich autorů a časem se na ta jména zeptat třeba i úplně zapomene. Na druhou stranu bych ale té mé nové „výstavní síni“ rád dodal patřičný lesk. Bude-li má dnešní mise v prodejně domácích potřeb úspěšná, použiji získaný háček na obrazy k instalaci obrazu „Noční kavárna“, který jsem zakoupil v jednom žižkovském vetešnictví.

            A tento obraz má i známého autora! A není jim nikdo menší než  slavný Vincent van Gogh! Nad mísou se obraz bude vyjímat přímo skvěle! A navíc návštěvníka i vhodně rozptýlí při výkonu jeho poslání.

            „Tak tady máte ty svoje háčky na obrazy! Prosila bych 99 Kč! Prodáváme je jen v balení po 10 kusech.“

            Žádost dámy za pultem mě trochu zaskočila. To se mi ta inovace totiž dost prodraží! Teď abych, pokud možno co nejlevněji, sehnal ještě devět dalších obrazů, aby ty háčky byly smysluplně využity. Při vzpomínce na můj starobní důchod se mi ale přitom do očí skoro derou slzy…

            „Nevěšte hlavu a pomyslete na to, jak se zvedne vaše renomé na Žižkově. Všude se bude povídat jaký jste mecenáš umění a navíc jak jste zazobaný! A že v kadibudce vám nad kakáčem  dokonce visí originál obrazu  Noční kavárna od Vincenta van Gogha!“

„Ženská, co to plácáte?! Snad si nemyslíte, že by mně v tom vetešnictví prodali nějaký originál? To je jen malá kopie a navíc i za levný peníz!“

„Příteli, co je pravda a co si myslím já nebo vy, je nyní naprosto irelevantní! Podstatné pro vás je to, co se teď bude povídat všude na Žižkově…“