Puškin na lavičce v restauraci Lavička

Sedím na lavičce v zahrádce žižkovské Zahradní restaurace Lavička se svým velmi dobrým přítelem Slávkem a popíjíme pivko…

Oba jsme již starší a zkušení. Sláva je o deset let mladší, před pár lety mu bylo teprve sedmdesát. Proto se cítím být tak trochu jeho mentorem. Jsem fanouškem Sparty, kamarád Sláva je fanouškem Slavie. Tuto jeho vadu ale velkomyslně přehlížím, má ji vrozenou, narodil se již s ní a údajně je ta vada neléčitelná. Naštěstí není nakažlivá. Ve všem ostatním si báječně rozumíme…

         K vedlejšímu stolku si sedá dvojice mladých lidí. Nádherná, štíhlá  krasavice s bohatou černou hřívou a s uhrančivýma očima a její ztepilý průvodce. Oba samozřejmě ihned vzbudili náš zájem.

         Ztišili jsme se a já náhle slyším od vedlejšího stolku ruštinu. A já si uvědomil, že nastal příhodný okamžik abych se předvedl.

         Moje babička a její dcera, moje matka, se obě narodily v ukrajinském Kyjevě a později se s mým dědečkem, čistokrevným Čechem a tehdy již československým legionářem, natrvalo přestěhovaly do Prahy. Já jsem se narodil již v Praze. Babička byla Volyňská Češka a perfektně mluvila rusky. Občas doma rusky i promluvila a já jsem si spíše než slova zapamatoval přízvuk a melodii ruského jazyka. Hodlal jsem toho využít abych ohromil krasavici u vedlejšího stolku. Začal jsem hlasitě deklamovat:

 

Я к вам пишу – чего же боле?

Что я могу еще сказать?

Теперь, я знаю, в вашей воле

Меня презреньем наказать.

 

Pro neznalé a pro ty natvrdlejší uvádím volný překlad této části dopisu Taťány Oněginovi:

 

Já píši vám - co mohu více?

Co ještě mohu dodati?

Teď vím, že máte právo

Mne pohrdáním trestati.

 

Mé vystoupení mělo kolosální úspěch. Ten bohatýr u vedlejšího stolku údivem vytřeštil oči a vykřikl:  „Oněgin! Oněgin! Puškin! Puškin!“

 

Vše by bylo O.K. kdyby tam v tu chvíli nebyl slávista Slávek. Žádný slávista již díky své přirozenosti nemůže dopustit aby všechny tři body bral sparťan. Sláva se postavil a aby nezůstal pozadu, hlasitě vykřikl: „Da! Da! Da! Ja charašo znaju! Putin! Putin!“

         Musím přiznat, že Slávkův projev vzbudil ještě bouřlivější reakci než ten můj. Ta krasavice zděšeně vykřikla a s vytřeštěnýma očima se rozběhla k východu …  K východu z restaurace, samozřejmě! Ten její seladon se zhroutil na židli a žalostně opakoval něco jako: „Nataša, počemu ty mě uběgala?!? Ty meňja uže něljubiš?“

         Nakonec vše dobře dopadlo. Se Slávkem jsme si vysvětlili malý rozdíl mezi Puškinem a Putinem. A Nataša se ke svému milému za chvíli vrátila. Slávkův „Putin“  ji skutečně vyděsil a vyvolal u ní přirozenou reakci, kterou běžela vyřešit na dámské záchodky. Nakonec jsme si všichni čtyři družně pokecali. Dozvěděli jsme se, že on je z Kazachstánu, v Praze studuje již čtyři roky a chtěl by zde zůstat natrvalo. A Natašu nade vše miluje a určitě si ji vezme za ženu.     Mně tento příjemný rozhovor pouze trochu pokazil nepříjemný pocit, že oba mladí lidé se neustále kolem sebe podezřívavě rozhlížejí a jsem přesvědčený, že i restauraci opustili o dost dříve než původně plánovali.