Perleti budoucnosti nestvořené

Konečně cítím, že jsem součástí nějaké scény. Scény, která žije v Tobě, scény usilující, scény za níž je práce a zkoušení. Jsme na to dva, tvoříme malou scénu, tvoříme dějiny, jsme její součástí, dva výrostci z východu, je to všechno v nás a znás. Jsme kooperativní a produktivní, každý žijeme svůj styl, ovšem přijímáme hodně myšlenek a názorů. Odmítáme většinovou společnost a spojuje nás hudba, rap, elektronická produkce, nyní se budeme věnovat tvorbě klipů.

Toužím stvořit hudební klip, scénické video, doplněné o zvuk, báseň v obrazech, nebo jen sled různých životních okamžiků. Troufám si při západu slunce hovořit o tom všem, o nás samých v nitru nás samých o neuchopitelnosti toho pocitu na konci toho dne. V noci jezdím po stezkách a nahrávám různá hlasová gesta. Snažím se najít svůj hlas, usilovat o bezprostřední, nepřipravené vyjádření přímo v toku myšlenek a jízdy na longboardu. Jsem zvláštní tvor, ostatní jdou svojí cestou, já tvořím, abych mohl inspirovat ostatní, kteří půjdou v mých krocích, již se svými idejemi.

Mám v hlavě různé palety vibrací, kreslím si stavebnici, ze které bude příští krok. Jakási buněčná evoluce. Co je klíčovým produktem následujícím za dalším projektem ? Na jakém projektu teď pracuješ ? Snažím se stvořit něco co přede mnou v tomto městě nikdo neudělal. Krátkou montážní esej o zbytku toho co zbylo z Člověka. Příliš ambiciózní. Snažím se dát dohromady krátké video, které reflektuje to co jsem. Hledám sebe sama skrze tvorbu a videoediting. Hudbu si dotvořím sám rovněž, později, budu hodně experimentovat. Spolu najdeme společnou řeč.

Líbí se mi, když mohu snít, že budu někým, koho lidé ocení a kdo si jde za svým snem, někdo opravdový a nepřehlédnutelný. Snažím se být skromný, ale jako atlet a student jsem vynikal a mám z toho často přemíru sebevědomí. Svrchované věci, které na sobě nesnáším, arogance, ignorance a necítění vůči ostatním. Hledám lásku a tu nalézám v bezbřehém, v letu ptáka, v odrazu od země, ve vzlétání a nasazování křídel obrazům, v mé drahé, kterou jsem tolik zranil, o ní dnes pomlčme, víme, že je potřeba se pro ni obětovat.

Život je taková hra, skočíš do ní a potom vystoupíš v tečně, poslední zastávka, vagónky vědomí, muzeum podvědomí, kolektivní nuance z toho všecho vesmírna ztotožňování se, jako další píseň, další písmeno, další sled událostí nad tím vším co kraluje tvým snům a myšlenkám. Záměrem tohoto vyprávění, této eseje, bylo podat smysluplné vyjádření na adresu vlastního pocitu, vlastního svědomí. Tím, že se obhahuji tvořivými intencemi, se vlastně vydávám v potaz nepochopení, ovšem jak být pouze než pochopen a milován, než v okamžiku rozhodnutí přijetí čí odmítnutí, když lidé nejdou stejnou cestou.

Dotace mi zatím nikdo neposkyne jen na cestu, kterou hodlám vykonat, bude to náročné, ale já to zvládnu, půjdu si za svým. pojímá mne touha napsat hudbu, příběh i obraz, to dělá režísér, to dokáže jen designér snů, je to moje poslání, je to můj osud. Miluji osudové lidi a osudové místa, životní cesty a svět bez hranic, poznám nové kultury a nové lidi, zažiju netušené zážitky a se svým hlasem dobyji svět, něžně a opravdově, s láskou, hlavně s láskou.