Biodermáž

 Okénko první, text se mi smazal. Pro všechnu intergalaktickou povahu tohoto citlivého senzória. Jak jen budu schopný zopakovat podobný diktát slov. Jednalo se o vzpomínku, poznání, dotek dávného génia. Dítě narozené v budoucnosti. Celé noci bdělo nad scénářem. Do té doby nerealizovatelným, nesynchronizovatelným s tokem přírody toho a toho milénia. Vše se vzdalovalo, takový byl osud oněch vteřin. 

 Viděl jsem ji, všechno si vytvořila přesně na míru. Je neskutečná. Je prostě taková. Je jako něco z jiného vesmíru, neprozkoumané oblasti. Kruhové centrum nové polohy vesmírného jeviště. Tam se zhmoťnují postavy, z nich se rodí další postavy. Fotonové embargo nás pronásleduje. Začínáme psát znovu. Starý technický typ režiséra je vyměněn za novou hybridní mutaci. Mutaci vizuálního alchemisty a sonického prince. Mistr se najde v každém břídilovi.

 Místnost byla větší než naše jádro. Seděli tam postraní balkónky, vypadali jako živé bytosti, měli ohromné množství končetin, zvláště těch hlavových. Na okéncích byla poznaménána délka trvání zvukové stopy. Do studia vešel malátný netvor s karabinou v hlavě zabodlou. Co vás to popadlo říká režisérův pomocník, zbláznil jste se ? ...Uááeh...

 'Slyšelo jsem, že se tady podávají mozečky.....Všichni se studio zbledli, zůstali stát a milovali se se svým strachem. 

  Zítra se budou pojídat mozky všude...

  Udělám z vás krásnou producírovanou fašírku...

  Pánové tohle musíme zastavit, než nám ten požírající zvuk zmetamorfózuje celé studio. 

  Právě v tom visel ten háček. Obrazy se vyloupávali a on je zachycoval. Zhmoťnoval tak otisku budoucnosti, molekulární přídomky placebo efektu. Šel za utopickým snem, tlouklo mu srdce rychleji, měl nereálné představy, něco ho upozorňovalo, že blouzní, měl myslet na věci lásky, jež ho znovu zvou do života, jež začíná, právě teď, nebo Teď.