Střídání stráží

10 Osob: Milan, Dana, Martin a Táňa (Bratr a sestra), Pepa, Jitka (koktá), Milánek (mladší bratr Jitky-silnější postavy), Jindřich Rudolf, Martinovo svědomí (dívka jako víla), nové svědomí-domina.

Scéna 1. v bytě

(Na scéně jsou Milan, Pepa a Martin. Za tím stojí dívka-svědomí. Je oblečena stejně jako Martin. Jeden z nich hraje na kytaru a všichni zpívají.)

Chci mít klid

Chci tu být sám tak nic neříkej
Zmiz ať už tě nevidím a nehulákej
Zavři a zmiz já chci tu být sám
Ať se můžu vypotit když rýmu mám

Chci mít klid a teplo od nohou
Lékaři mě léčit nemohou
Já chci tu být sám pít teplej čaj
Zmiz ať už tě nevidím jó holka baj báj

Acylpyrín a penicilín
Zkonzumuju natotata
Tak už holka poblázněná
Chci se potit tak zavři vrata

Pepa: „Kdo to je?“ (Ukáže na dívku-svědomí. To drbe Martinovi záda.)
Martin: „To je moje svědomí.“
Pepa: „To já žádný svědomí nemám. Je to tak lepší. Neotravuje mě se zbytečnostmi. Je dobré leda tak, aby ti drbalo záda.“ (Svědomí toho naštvaně nechá.)
Milan: „Tak pánové, toto je nejhezčí den letošního léta. Takový den snad nebyl už pět let. Klasik by řekl, že tento způsob léta zdá se být poněkud překvapivým.“
Pepa: „Klasik by to asi řekl trochu jinak, ale nebudu ti brát iluze. V každém případě s tebou nerad musím souhlasit, neboť toto je opravdu zázračný den. Sluníčko svítí a podnikatelé platí daně.“
Milan: „Co má krásný den společného s placením daní podnikatelům?“
Pepa: „Ne podnikatelům, ale podnikatelůůů!“
Milan: „Z toho tě vyvedu. Kdo platí daně? My všichni. A kdo dostává tyto peníze na opravy silnic, historických objektů, nebo čehokoli jiného? No přece podnikatelé. Takže my platíme daně podnikatelům.“
Martin: „Něco mi říká, že si budu dnešní den dlouho pamatovat, jenže nevím proč. Asi se něco stane. A když ne, tak bychom měli něco podniknout, aby se něco stalo.“
Milan: „Jenže co?“
Martin: „To je jedno co, ale když na něco nepřijdeme, tak tady shnijeme jako nespotřebované brambory. Pojďte vykrást banku, nebo objevit poklad popřípadě slézt Mont Blanc. To je jedno, hlavně aby se něco dělo.“
Milan: „Každý den se něco děje. Nebo tys zažil den, když se nic nestalo? Jde jen o to, co si z toho dne vybereš, jak ho prožiješ a co si zapamatuješ. Já například neznám den, kdy bych si večer před usnutím řekl, že jsem ten den žil zbytečně.“
Pepa: „Tak pojďte nabalit nějaké slečinky.“
Milan: „Jo. S tvojí postavou budeš balit holky. Jen se podívej do zrcadla. Na tebe by se spíš chytil medvěd.“
Pepa: „To si jako myslíš, že jsem ošklivý nebo co?(Dál ženským hlasem.) Náhodou jsem jednou hrála ve školním sboru holku a byla jsem moc hezká.“
Milan: „To bych taky dovedl, holku umí zahrát každý. Když se tak ale na tebe dívám, řekl bych, že jsi hezčí jako holka, než jako chlap.“
Martin: „No, každý, každý. Ty s tím svým knírem bys mohl hrát, leda tak tchýni našeho souseda. Dokonce bych řekl, že má mužnější knír než ty.“
Pepa: „Tak dobrá, vsadíme se, kdo bude lepší holka. Oblékneme se do dámského prádla a pak se uvidí.“
Milan: „Co se uvidí? To se převlékneme, sedneme si a řekneme: (Dál ženským hlasem.) Martinko, tobě to dnes ale sluší, nepůjdeš na plovárnu? Podívej se, ta Pepina se vyšňořila, je jako ze špatného časopisu. (Dál normálním hlasem.) Budeš vypadat jako buzík.“
Pepa: „Ale ne, převlékneme se za holky a budeme dělat, že balíme kluky. Kdo bude odhalen jako poslední, ten vyhrává.“
Martin: „Jo a kdo se šťastně vdá je celkový vítěz a může porodit dalšího takového blbce, jako jsi ty.“
Pepa: „Nevím jak vám, ale mě se ten nápad líbí a myslím, že se bude líbit i vám, až řeknu, co sázím.“
Martin: „Cínového panáčka a duhovou kuličku. Z toho jsme vyrostli.“
Milan: „Tak co jsi ochoten vsadit?“
Pepa: „Když nevyhraju, platím večeři se vším všudy, co zkonzumujete v místním grandhotelu.“
Milan: „No, to si nechám líbit, jen abys na to měl, já mám totiž rád mušle po italském způsobu.“
Martin: „No hoši, vy mě překvapujete. V tomto případě udělám výjimku a účastním se sázky.“
Milan: „Dobrá. Dva, kteří prohrají, platí účet v grandu. Vítěz jí a pije zdarma. Platí?“
Pepa: „Platí.“
Martin: „Platí to i pro svědomí?“
Milan: „Platí.“ (Svědomí skáče radostí.)
Martin: „Tak platí.“
(Pepa si bere na uši sluchátka a poslouchá muziku. Ozve se klepání.)
Milan: „Dále!“
(Vstoupí Jitka a Dana.)
Dana: „Ahoj kluci, to je dobře, že jste tu všichni tři. My jsme vás přišli pozvat na večírek, Jitka má narozeniny, tak obcházíme známé. Tady máte pozvánky. Přijdete?“
Martin: „Asi ne, my totiž…“
Milan: „Jasně že přijdeme. Kdy se to koná?“
Jitka: „V sobotu od čtyř. U u u nás na zahradě.“
Milan: „U u určitě přijdeme. Díky za pozvání.“
Martin: „Platí to i pro svědomí?“
(Pepa si sundává sluchátka a uvidí návštěvnice.)
Dana: „Záleží na tom, jak velké ho máš.“
(Pepa pískne ve smyslu no nazdar.)
Pepa: „Co, jak máš velké?“
(Děvčata se smíchem odchází.)
Martin: „Zvou nás na narozeniny.“
Pepa: „A proč chtěly vědět, jak to máš velké?“
(Martin mávne rukou.)
Milan: „Kluci, to je unikátní příležitost, v sobotu ve čtyři máme ohromnou šanci dokázat, co umíme.“
Martin: „Když ale přijdou na oslavu tři cizí holky, nebude to příliš nápadné?“
Pepa: „Vždyť máme pozvánky.“
Milan: „No jo pozvánky. Chtělo by to někoho, kdo by nás tam uvedl.“
Martin: „Má sestra Táňa! Určitě ji taky pozvali.“
Pepa: „Ty myslíš, že bychom do toho měli zasvětit tvoji sestru?“
Martin: „Proč ne? Alespoň nám pomůže s oblečením. Stejně nemám co na sebe. (Dál ženským hlasem.) Naposledy jsem byla tancovat, no ani nepamatuji. Dojdu pro ni, hned jsem zpátky.“ (Odchází, svědomí jde s ním, kroutí očima a drží se nevěřícně za hlavu.)
Pepa (Ženským hlasem.): „Nevím jak ty, ale já se těším. Doufám, že tam bude taky ten kluk, co tam byl posledně. Víš, já to nechtěla říkat, ale on po mě minule tak koukal, já myslela, že zešílím.“
Milan: „Koukejte na něj, ono je to docela dobrá herečka.“
Pepa: „Jaká herečka, náhodou já, jak říkají starší umělci, se s tou rolí sžívám, abych byla to, přesvědčivá. (Dál ženským hlasem.) Když budu roli trénovat, tak musím vyhrát. O to víc mi na tom záleží, protože nemám na tu večeři.“
Milan: „Jenom aby ti to nezůstalo.“
Pepa (Ženským hlasem.): „No co, při nejhorším se mohu dát operovat. Dnes je to již běžné.“
Milan: „Tě prsty, tebe to bere.“
Pepa: „No jo, Milane, ale vždyť my budeme muset na tom večírku taky tančit!“
Milan: „To zvládneme, vždyť je to stejný.“
Pepa (Ženským hlasem.) : „Prdliky stejný. Holky tančí na druhou stranu.“
Milan: „No tak musíš tančit jenom ve skupinkách, nebo ploužáky. Prostě žádný valčíky, polky atd.“
Pepa (Pouští hudbu.): „Poslouchej, to je zrovna valčík. Pojď si to zkusit.“ (Tančí.)
Pepa: „No vidíš, jako kluk tančíš docela dobře, teď to pojď zkusit jako holka.“
(Přichází Martin s Táňou, za nimi jde svědomí.)
Táňa: „Co blbnete?“
(Kluci přestávají tančit.)
Milan: „Martin ti ještě nic neřekl?“
Táňa: „Ne, co mi měl říct?“
Pepa: „Podívej, Táňo, ty jsi moc šikovné děvče. A jsi pro každou legraci.“
(Pepa vše vysvětluje Táně. Svědomí odchází.)
Milan: „Neměli jsme jí to říkat, je to střevo a prozradí nás.“
Martin: „Neboj, to vyjde. Někoho přeci potřebujeme. Sami bychom to nezvládli. Na ní je spoleh, uvidíš.“
Milan: „Ty se máš, půjčí ti šaty šminky a všechno co je potřeba, jenže já abych prohledal mámě šatník. Jdu. Ahoj.“(Odchází.)
Táňa: „Kam šel?“
Martin: „Shánět oblečení.“
Táňa: „Vždyť já toho mám pro cely regiment. No jeho chyba. (Přichází svědomí a nese velikou hromadu oblečení.) Pojďte si to zkoušet.“ (Podává chlapcům oblečení, hoši si je prohlíží a vybírají.)
Táňa: „Kluci, když tak na vás koukám, nechtěli byste nám s něčím pomoct?“
Milan: „No jasně.“
Martin: „No počkej, ale aby nám to nebylo k újmě. Víš přece, co je ve hře.“
Táňa: „Jestli to vyjde, platíme s holkami ten Grand my. A všem třem.“
Milan: „No tak už povídej.“
Táňa: „Na oslavu přijde i Jindřich Rudolf a my bychom se mu s holkami chtěli nějak pomstít. On totiž chodil se dvěma holkami najednou, a když to ty dvě zjistily, zeptal se jich, jestli by jim nevadilo, že by si to.. jako.. tedy... no víte... ve třech. Když mu obě daly kopačky, pomluvil je, že jsou lesby.“
Milan: (Hvízdne.) „A jak by ta pomsta měla vypadat?“
(Táňa vysvětluje chlapcům postup a všichni odchází.)

Scéna 2. zahrada

(Zahrada, strom s větvemi ve tvaru T, Jitka zametá, Milánek upravuje stůl a židle.)

Jitka: „Ne ne nesmíš nikomu říkat, že pěstujeme ty… ty…, nebo …“
Milánek: „Neboj, budu mlčet jako ryba. Hlavně když se budu moci najíst.“
Jitka: „Takže si zooopakujeme pra pravidla. Ty nikokomu nebudeš nic na namlouvat o naší rodině, ne neřekneš nic o zvířatech, ni nic o mě, a za to můžeš jíst, co sneseš. Ne nepřežírej se, aby ti ne nemuseli pumpovat ža žaludek jako na Vánoce.“
Milánek: „To jim ani nesmím vyprávět, jak si spadla do žumpy?“
Jitka: „Toto tě ne nesmí ani na napadnout! Ni nic ta takového.“
Milánek: „Ani jak sis sedla holou… do toho vosího hnízda?“
Jitka: „Na naposledy tě va varuju, slovo a le letíš. Ne nech toho.“
Milánek: „Dobře, nenechám toho.“
Jitka: „Já my myslím abys toho nenechal!“
Milánek: „No jo, vždyť toho nenechám!“
Jitka: „Kuš, ta tady máš houpačku a přivaž ji na strom.“
(Dává Milánkovi krabici a dál upravuje stoly, nosí květiny a jídlo. Milánek přivazuje houpačku na kmen.)
Jitka: „Toto snad ne není možný, ty jsi na hla hlavu? Houpačku musíš u u uvázat na vě větve. A dělej, za chvíli se začnou schá scházet.“
(Milánek znechuceně uvazuje houpačku na větve, mezi nimiž je kmen. Jitka odchází. Jakmile zmizí, Milánek se vrhá ke stolu a ochutnává. Ze zákulisí je slyšet hudba a smích, přichází Jitka s Táňou a Danou.)
Táňa: „Nevadí ti tedy, že jsem to tak domluvila?“
Jitka: „A ale ne, proč by mi to mělo va vadit?“
Táňa: „Podívej, už jsou tady.“
(Vchází Pepa, dámské šaty mu nesedí, ve vysokých podpatcích kulhá, je poznat na první pohled, že je kluk. Martin je oblečen přesně jako svědomí. Svědomí je oblečeno přesně, jako byl Martin a Milan není k poznání. Je z něj krásné děvče. Dana s Jitkou se začnou Pepovi smát.)
Dana: „Pepo, ty sis to spletl, dneska není maškarní.“
Pepa: „No a je to v čudu. Účet v grandu je můj.“
Dana: „Holky pojďte, představím vás ostatním.“
(Všichni odchází, zůstává Jitka s Pepou.)
Pepa: „Víš, nezlob se, ale my jsme se s klukama vsadili. Jenže koukám, že jsem to nezvládl. To nevadí, alespoň nemusím v tom strašným úboru trčet celý večer. Jak v tom můžete chodit? Co chodit? Tancovat! Žít! Takhle tě budu moci vyzvat k tanci,(Zouvá se.) stejně si mi od první chvíle sympatická.“
Jitka: „Sy.. Sy.. Sy..“
Pepa: „Šmankote, ty jsi Španělka? Promiň, já myslel, že jsi zdejší.“
Jitka: „A a ale já ti ro ro rozumím. Jen jsem ch ch ch...“
Pepa: „Tobě se špatně dýchá?“
Jitka: „Chtěla říct, že jsem rá rá ráda.“
Pepa: „Ach tak, ty máš vadu řeči. Pardon, moc se omlouvám.“
Jitka: „Ne ne neomlouvej se, nic se ne ne nestalo. Mí přá přá...“
Pepa: „Přání?“
Jitka: „Přátelé mi říkají Lo lo lokomotiva.“
Pepa: „Proč zrovna lokomotiva?“
Jitka: „Protože prý než řeknu lo lo lokomotiva, tak mi u u ujede vlak.“
Pepa: „Nešla bys tancovat?“
Jitka: „Ne ne ne...“
Pepa: „Škoda.“
Jitka: „Ne neznám lepší nápad. A ne ne nech mě vždycky do do domluvit, nebo se ne ne nedomluvíme nikdy.“
Pepa: „Mám pro tebe dárek k narozeninám. Všechno nejlepší.“
(Podává Jitce maličkou krabičku. Jitka ji rozbaluje, vyndává malý hrníček.)
Jitka: „Jé ten je krá krásný. Přesně jako ten ko kotlík, co mám doma. Bu budou se k sobě ho hodit.“
Pepa: „Jako my? Smím prosit?“
Jitka: „Sa samo.“
(Oba odchází. Přichází Martin s Jindřichem Rudolfem, za Martinem jde svědomí.)
Jindřich Rudolf: „Martino, nešla bys tancovat?“
Martin: „Bohužel, já tancovat neumím.“
Jindřich Rudolf: „Je krásný večer, ne? Ty si tady na návštěvě? Ještě jsem tě tady neviděl. Vlastně bych se měl představit. Jindra Rudolf.“
Martin: „Martin Hošerrr teda to je můj táta. Já jsem Martina. Martina Hošerová. Ty jsi Rudolf?“
Jindřich Rudolf: „Blbý, co? Táta si na tom moc zakládá. Máme dvě jména jako pako.“
Martin: „Jako pako je taky hezký.“
Jindřich Rudolf: „Táta si říká Jindřich Rudolf první a mě říká druhý. Má doma celý knihy o historii a hledá v nich své předky. Už vidím, že až se mi narodí syn, tak jestli bude táta ještě žít, bude se muset jmenovat Jindřich Rudolf třetí.“
Martin: „A co když budeš mít dceru?“
Jindřich Rudolf: „Vidíš, to mě nenapadlo, to bych tátu přelstil. Budu mít dceru.“
Martin: „To já se bojím, že až budu mít děti, tak aby neráčkovali. Marrtin Hošerr. Strrašný.“
Jindřich Rudolf: „No jo, Jindřřich Rrudolf třřetí. Ha ha to musím říct tátovi. Snad ho to odrradí.“
(Přichází Milan.)
Milan: „Á, děti si tady hraji na dospělý. To abych nerušila.“
Martin: „Ne nerušíš. Jen tu zůstaň, (Dál šeptem.) nebo mu neodolám a budeme mít ráčkující děti.“
Jindřich Rudolf (Potichu do hlediště.): „Tý brďo, tak teď kterou. Jedna hezčí než druhá. Pro jistotu to zahraju na obě.“
Jindřich Rudolf: „Vy se znáte?“
Milan: „Jasně, Martin Hošer vždycky chodí s nějakým klukem a já jí ho pak přeberu.“
Jindřich Rudolf: „Martin Hošer ?“
Martin: „Míla chtěla říct Martina, my si tak občas říkáme. Martin a Milan. Jako děti jsme chtěli být klukama.“
Jindřich Rudolf: „Tak vy si přebíráte navzájem kluky jo? To bychom se mohli domluvit a chodit spolu ve třech. Já totiž nevěřím na předsudky, že musí být jedna žena a jeden muž. Když se lidi domluví, tak jich může žít pohromadě klidně víc. Takzvaná volná láska.“
Martin: „To jako ty, já a Milaa... tedy Míla? To je přece proti…“
Milan: „Hele, nedělej se, klidně si sáhni do svědomí, jak jsi na tom. (Martin si vyhrne rukáv a chystá se ruku nacpat do Svědomí. To začne vystrašeně couvat, až upadne do zákulisí. Ozve se rachot.) Nikdy si nebyl la žádná… svatoušek.“
Martin: „To tedy ne, já nejsem žádná… lehká holka. Já mám čistý svědomí.“
Milan: „Nedělej se, to tvé čisté svědomí bych chtěl vidět.“
(Svědomí přichází a je špinavé. Martin Hošer a svědomí odchází, přichází Pepa. Je už převlečen.)
Milan: „Ale jestli chceš, tak bychom mohli chodit tady s Pepou, kluk a dvě holky, nebo holka a dva kluci. Je to jedno ne? My s Pepou se už stejně máme dlouho rádi.“
Pepa: „To jako že my tři spolu jo?“
Jindřich Rudolf: „Promiňte, musím si odskočit.“ (Vycouvá.)
Milánek (Přiběhne a volá.): „Pojďte sem všichni, honem!“
(Všichni herci se sbíhají a ptají se co se děje.)
Milánek: „Někdo z vás otevřel závoru do stodoly!“
Jitka: „To snad ne? Já já to věděla. Měli jsme vám toto říct ro rovnou. My totiž pěstujeme pšt pšt pšt (Všichni ztichnou a naslouchají.) ale ne, pštrosa.“
Milánek: „Doporučuju všem dívkám, aby se urychleně schovaly v domě, jinak je ta bestie svlíkne. On Bedřich je na ženský jako ďas. Kluky bych poprosil udělat rojnici, aby se nám podařilo ho zahnat zpátky.“
(Všechny dívky odejdou, Milan jde s nimi.)
Jindřich Rudolf: „Ty se nebojíš Martino?“
Martin: „Kdepak, já jsem se zvířaty jedna ruka. Na mě si nějaký pštros netroufne. Dal la bych mu jednu, až by porazil kurník. Vlastně pštrosník.“
(Stoupne si zády ke kulisám a ze zadu ho začne tahat pštros, až ho svlékne. Martin zůstane v trenýrkách.)
Pepa: „Tak mám dojem, že už víme, kdo je vítěz.“
Jindřich Rudolf: „Kdo by, pštros.“
Pepa: „Ten taky, ale toho do Grandu asi nepustí.“
Milánek: „Tak takový dámský prádlo vidím poprvé. To Jitka nosí úplně jiný. Ale sluší ti to Martino.“
(Svědomí zakrývá Martina a tlačí jej pryč.)
Jindřich Rudolf: „Že se nestydíš, tlačí tě svědomí co? Utíkáš jako malý Jarda. Takhle oblbovat slušný lidi.“
Milan: „Jsem vítěz a dám si to nejlepší, co v Grandu mají. Teď si už ale konečně odložím.“
Jindřich Rudolf: „Tak to bychom tam mohli jít spolu.“
(Milan požádá Jindřicha Rudolfa, jestli by mu nemohl rozepnout šaty. Ten ochotně pomáhá, když ale zjistí, že je Milan muž, prchá ze scény, se slovy, že jsou tu všichni transvestiti.)
Scéna 3. tábor

(Ohniště, stůl s lavičkami, v pozadí čtyři chatky označeny 1,2, 3 a WC-latrína. Ta musí být čelně k hledišti. Poblíž dřevěný totem. Přichází Táňa.)
Táňa: „Milané!“
(Z dálky se ozve Milanovo.): „Ano Táňo!“
Táňa: „Pojď, za chvíli už přijdou!“
(Milan přichází v plavkách, u ohně se ohřívá, obléká si šaty.)
Milan: „D d dneska ta voda není nic moc.“
(Táňa mu přináší ručník a utírá ho. Zpívají píseň.)
Táňa Milan
Jsi vánek

Vím že nejsem tu sám-jsi vánek
Mám tě rozečtenou-pár stránek
Vím jak umíš se smát-to nejsem já

Chceš hrát na honěnou-jsem dítě
Mám tě dej lásku svou-do sítě
Znám tě jenom pár dní-to nejsem já

Mám k tobě lásky zápal
Vím že bys v noci chrápal
Mám s tebou velký plány
Znám taky jiný pány

Pojď a budeš jen mou-jen zpívej
Buď mou vzornou ženou, nezývej
Ptám se chceš-li být má-to nejsem já

Řekni ano a jdem-máš zámek
Víš co? Otočme list-pár stránek
Krásnou ženu chci mít-to nejsem já

Mám k tobě lásky zápal
Vím že bys v noci chrápal
Mám s tebou velký plány
Znám taky jiný pány

Milan: „U u u u žž jdou.“
(Přichází Martin, za ním jde svědomí Dana, Pepa a Jitka vede za ruku Milánka.)
Jitka: „Ne nezlobte se, ale já ho musela vzít se sebou.“
Táňa: „To nevadí.“
Pepa: „Já ho mám taky s sebou.“
Martin: „Já ho mám taky s sebou. (Ukáže na svědomí.) Tak co chlapi, dáme si karty?“
Milánek: „Jo, opečeme si je na ohníčku.“
Jitka: „Kuš. Snad si ne nemyslíš, že budete mastit tu svojí ku kulku.“
Pepa: „Bulku holčičko.“
Jitka: „Ku kulku nebo bu bulku, ono je to je jedno.“
Dana: „Pojďte si zahrát nějakou společenskou hru.“
Milánek: „Na babu.“
Jitka: „Kuš!“
Milan: „A jakou?“
Pepa: „Třeba na mlýn.“
Táňa: „A jak se to hraje?“
Pepa: „Vy si lehnete na břicho a já vám budu čůrat na lopatky.“
Dana: „Sprosťáku. A co budeme tedy dělat?“
Martin: „Pro začátek otevřeme lahvinku na setkání.“
Milánek: „Já mám hlad.“
Jitka: „Kuš!“
Milan: „Tak na co tedy chcete hrát?“
Táňa: „Já znám jednu super hru.“
Dana: „Jakou?“
Táňa: „Na pravdu. Řeknu vám pravidla. Každý napíše tři otázky na lístky a budeme je tahat z klobouku. Kdo odmítne odpovědět, dá fant.“
Martin: „Ty máš klobouk?“
Jitka: „Mi milánek má če čepici.“
Milánek: „Čepici nedám. Leda vyměním za guláš.“
Táňa: „Já radši dojdu do chatky, je tam takový starší nočník.“
Pepa: „No tě prsty. Pravda z nočníku. A já myslel, že pravda je ve víně.“
(Všichni napsali otázky a Táňa donesla nočník.)
Martin: „Kdo bude tahat první?“
Milánek: „Já, protože sem nejmladší.“
Jitka: „Kuš!“
Dana: „Já to rozpočítám. Přišlo lejno na parcelu, tiše řeklo v nočním šeru. Tvoje víno v mojí kádi, všichni do řady se řadí. Prase nebo hadí mládě, teď to víme, jsi na řadě. Martina!“
(Svědomí vytáhne lístek a podává ho Martinovi.)
Martin: „Já první netahám.“
Milan: „To by ti svědomí nedalo.“
(Martin bere lístek.)
Martin: „Bože, vždyť je to celý rozmáčený. Byl ten nočník prázdný?“
Táňa: „No dovol, pro jistotu jsem ho umyla.“
Martin (Čte.): „Chtěl by ses se mnou milovat?“
Milánek: „Já si chci malovat.“
Jitka: „Kuš!“
Martin: „Jestli jsi kluk, tak ne. A jestli jsi dívka, tak samo sebou. Pokud nejsi moje sestra.“
Dana: „No moment, ale já to nepsala!“
Martin: „No a co?“
Dana: „To jako tím chceš říct, že by ses pomiloval klidně s každou, na kterou narazíš?“
Martin: „Vše závisí od pohlaví.“
Pepa: „Mládeži, mládeži, přece to nebudete brát tak vážně. Vždyť jde jen o hru. Tak kdo bude další?“
Milan: „To nemá cenu, je to riziková hra. Já navrhuji, aby odpovědi neslyšel partner dotázaného.“
Dana: „Tak to tedy ne. Když riziko, tak se vším všudy. Ostatně, tím by ta hra ztratila to pravé kouzlo. Táhne další v pořadí a to jsem já. (Vytahuje lístek a čte.) Měl jsi se svým partnerem už poměr? To je hloupé. Martine, mám to říct?“
Milan: „Jasně, ale pravdu.“
Dana: „Tak já si myslím, že nemáme co skrývat. Jen jsme…“
(Zezadu jí Martin rukou zacpe pusu. Ostatní zklamaně zahučí.)
Martin: „Jsou tu děti.“
Milánek: „Kde?“
Jitka: „Kuš!“
Táňa: „Tak. A teď jsem na řadě já. (Čte.) Kolik jsi měl holek? Takže holku ani jednu.“
Pepa: „No ale to musíš jako říct, kolik jsi měla kluků. Ne?“
Táňa: „Tak dobře. (Začne počítat na prstech jedné i druhé ruky.) Dva.“
Milan: „A kdo byl první?“
Táňa: „No přece ty.“
Milan: „Počkej… ale kdo byl teda druhý?“
Táňa: „To by byla už druhá otázka. Je na řadě Jitka.“
Jitka: „Já ne nevím jak vás, ale mě to ne nebaví.“
Pepa: „Teď když jsi na řadě. Jen hezky táhni.“
(Jitka se zvedne a chce odejít.)
Pepa: „Já nemyslel, táhni, ale tahej.“
Jitka: (Nerada tahá a čte.) „Toužíš po jiných pa partnerech nebo pa partnerkách z naší pa party?“
(Martin a Milan se k Jitce toužebně nakloní.)
Milánek: „Já toužím po večeři.“
Jitka: „Kuš! Na to o odmítám o odpovídat.“
(Všichni volají: Musíš.)
Dana: „Nebo dáš fant.“
Jitka: „Ja jakej fant?“
Martin: „Podprsenku.“ (Svědomí mu vrazí facku)
Dana: „Že tě hanba nefackuje.“
Jitka: „Tak to radši o odpovím. Líbí se mi všichni muži v naší pa partě.“
Milánek: „Já taky?“
Jitka: „Kuš! Mi milánek jen jako brá bráška.“
Martin: „Ale otázka zněla, jestli po nás toužíš?“
Jitka: „Tak tedy to toužím no.“
Dana: „Nechcete si to rovnou vyměnit?“
Táňa: „To není vůbec špatný nápad. Pojďte si zahrát na střídání stráží.“
Milan: „A jak se to hraje?“
Táňa: „Napíšeme jména kluků a vytáhneme si je z klobouku.“
Dana: „Ne ne ne ne ne. Já si tě nedám.“
(Odtáhne Martina do Chaty 1 tak rychle, že svědomí nestačí vlézt za nimi, tak uléhá před chatku. Milan vezme za ruku Jitku.)
Milan: „To je jasný. Když Dana nechce, tak se prohodíme my.“(Táhne Jitku do chaty 2.)
Pepa: „To je dobrý. Oni se rozdali jak karty na žolíky. Nemají svědomí. Ale co my? Víš, že jsem vlastně chtěl nejdřív chodit s tebou?“
Milánek: „Kam jsi se mnou chtěl chodit?“
Pepa: „Milánku, kuš! Tady máš peníze a jdi si koupit zmrzlinu.“
Milánek: „Já mám rád krémovou.“
Pepa: „Tak si kup krémovou.“
Milánek: „Jenže krémová stojí dvacet.“
Pepa: „Tady máš a upaluj.“
(Milánek odchází.)
Táňa: „Proč jsi mi nic neřekl?“
Pepa: „Víš, já se styděl. Ty jsi moc hezká holka. Jitka mě vlastně klofla.“
Táňa: „Ty ses mi taky líbil od první chvíle. Tedy, líbíš. Milan je takový divný. Už jsem ho chtěla nechat plavat.“
(Sedne si k Pepovi, ten vstane.)
Pepa: „Mě je to trapné, ale, tedy, jenže…“
Táňa: „Co jenže?“
Pepa: „Ne, to nemůžu říct.“
Táňa: „Nestyď se.“
Pepa: „No totiž, já bych s tebou možná chtěl chodit, kdyby mi to neušlo.“
Táňa: „Co ti neušlo?“
Pepa: „Ale ne, neušlo. Ušlo.“
Táňa: „Tak ušlo nebo neušlo?“
Pepa: „Já jsem byl totiž v šestnácti letech s maminkou u kartářky a ta mi předpověděla, že si vezmu tu ženu, která mě plácne přes zadek. Víš, jak jsme měli tu hrachovku? Tak, jak jsme potom hráli volejbal, tak při podání jsem se tak napnul, že mi to ušlo a Jitka mě za to plácla. Tak jsem si myslel, že je to ta pravá.“
Táňa: „Tak se vykašli na osud a pojď ke mně.“
Pepa: „To přece nejde, abychom tady, když oni tam…“
Táňa: „Ááá!!!!!“
(Martin a Milan vyběhnou z chatek, oba bez kalhot. Martin zakopne o svědomí.)
Martin: „Co je? Co se děje?“
Táňa: „On mě nechce, já tu s ním nebudu, je úplně studený. Jako záchodové prkénko. Jenže vám je to zřejmě jedno. Klidně si šlapete po svědomí, jen když jste spokojeni.“
(Martin a Milan mávnou rukou a odchází nazpět do chat, svědomí vklouzne před Martinem do chaty.)
Táňa: „Tak viděl jsi to? Jo nebo ne? Oba na to vlítli a ty že to nejde. Máš holt v osudu prd. Pojď sem.“
(Začne honit a plácat Pepu po zadku.)
Táňa: „Stačí ti to, nebo mám na ten osud vzít hůl?“
(Nakonec vbíhají do chaty č 3. Přichází Milánek, v ruce drží balónek a plyšového medvěda, zpívá píseň.)

Nekopej

Nebouchej neťukej, nekopej, nevzlykej
Nešeptej, nešuškej, dnes mi není hej Bum
Otoč se, seber se, vyhoď se, rozluč se,
Jak tě znám ty prase, vrátíš se zase Hej
Nakopu ti řepu, brukev, mrkev, taky tykev

Nech mě jíst, kuřátko, prasátko selátko
Když budeš jako veš, tak půjdeš, už běž Bum
Řeknu ňaf, stádo krav, sežere, lidí dav
Nekopej, nebouchej svět je splašenej Hej
Nakopu ti řepu, brukev, mrkev, taky tykev

1 2,1 2, 1 2,3 4, 1 2, 1 2, 3 4,tik tak

Milánek: „Náhodou vím, kde jsou. Všichni zalezli. Taky vím, co tam dělají. Jednou jsem viděl rodiče, jak se honili po dvoře a pak zalezli do stodoly. Taky jsem chtěl po Maruně, aby se mi ukázala. Jenže ona se stydí. Prý že by mohla mít miminko. Je úplně zcvoklá. Mimina přece nosí čápi. Tam žádný čáp nebyl. Karel Rákosů, ten ale povídal, že ve městě existují domy, kde si ženskou můžete koupit. Jenže kolik stojí, nevěděl. Až našetřím, tak do toho obchodu půjdu a koupím si nějakou jako je Maruna. Víte, ona když vám dá složku, tak se umí hezky smát. Já jsem ji jednou chytil za... To bylo hezký. Jenže mě viděla úča a dostal jsem poznámku.“
(Vytahuje z batohu konzervu a snaží se jí otevřít. Po chvíli marného úsilí ji vrátí, rozbalí deku, přikryje se a usíná. Z chaty č. 1 vychází Martin. Je už oblečený. Jde na WC. Svědomí přešlapuje před WC. Vzápětí vychází Milan. Rozdělává oheň. Z WC vychází Martin. Svědomí jde na WC.)
Martin: „Co je?“
Milan: „Nic, kde je Pepa a Táňa?“
Martin: „Nevím. Zmizeli.“
(Milan nakoukne do chaty č. 3 a ihned zabouchne.)
Milan: „Nezmizeli. Co ty? Proč nejsi uvnitř?“
Martin: „Svědomí mi nedalo.“(Ukáže na WC.)
Milan: „Jestli se Táňa dostala do ruky Pepovi…“
Martin: „Jestli se dostala do rukou Pepovi, tak z ní zbude jenom půlka.“
Milan: „Pamatuj si, že když je žena polo žena, i tak je to celá žena.“
Martin: „Ty hele líbí se ti Dana?“
Milan: „No jasně. Nejvíc se mi na ni líbí její... (Naznačí poprsí). Jak umí dýchat.“
Martin: „Tak jdi k ní do chaty. Ona usnula. Do rána se to nějak vystříbří.“
Milan: „Je položena?“
Martin: „Je a přitom je to celá žena.“
Milan: „A co budeš dělat ty?“
Martin: „No u Jitky je volno, tak jsem myslel…Dana není můj typ a Jitka tak mile koktá…“
(Plácnou si a odchází. Milan do chaty č. 1, Martin do chaty č. 2, svědomí vybíhá z WC a jde před ním. Táňa, a Pepa vychází z chaty č. 3.)
Táňa: „Máš mě rád?“
Pepa: „Mám a ty?“
Táňa: „Mám a ty?“
Pepa: „Mám a ty?“
Táňa: „Mám. Chceš napít?“
Pepa: „Mám a ty? Tedy, chci a ty?“
Táňa: „Já taky chci.“
Pepa: „Já taky chci.“
Táňa: „Já taky chci.“
Pepa: „Jak jim to řekneme?“
Táňa: „Co bychom jim říkali?“
Pepa: „Musím Jitce nějak taktně naznačit, že je mezi námi konec.“
Táňa: „To jí jako oznámíš, že sis pšoukl na nepravém místě? Prosím tě, vždyť je s Milanem. Celá se na něj klepala. Tu tak zajímáš. Neříkej jí nic. Ona se ti taky nebude zpovídat.“
(Otevřou se dveře chaty č. 1. Milan jde na WC.)
Táňa: „Víš co Pepo? Já tady zdržím Milana a ty si zatím zalez k Jitce, nerozsvěcej, aby tě nepoznala a zkus od ní něco zjistit. Uvidíš, že po tobě ani nevzdechne.“
(Vstrčí Pepu do chaty č. 1. Milan se vrací z WC)
Táňa: „Dáš si pití?“
Milan: „Jo. Něco bych i sezob. Jsem celý rozlámaný. Ta postel je úzká. Sotva sem se na ni s Danou vešel.“
Táňa: „Co?! Proč, jak to? Kdo? Kdy? Ježišmariá a já k ní poslala Pepu.“
Milan: „Ty jsi k Daně poslala Pepu? Proč?“
Táňa: „Víš, my jsme mysleli, že jsi tam s Jitkou. Pepa jí totiž chtěl dát ko kopačky. Safra já už taky koktám.“
Milan: „Co mám teď teda dělat? Mám ho tam nechat, nebo?“
(Vtom zakopne o Milánka. Ten vyndá ze spacáku ceduli „Objížďka“ dá ji na jednu stranu a na druhou dá trojúhelník.)
Milan: „Už to mám. Milánku.“
(Milánek vyndá ceduli „Ticho spím.“)
Milan: „Milánku, vstávej.“
Milánek: „Co je?“
Milan: „Milánku. Určitě máš hlad, viď.“
Milánek: „No a jaký.“
Milan: „Víš, že má Jitka v chatě grilovaný kuře?“
Milánek: „Nepovídej. V obchodě kupovala jenom buřty.“
Táňa: „To je sice pravda, ale když jsi usnul, tak šla do kempu a koupila krásné, křupavoučké, do zlatova ugrilované kuřátko. A teď se tam možná cpe.“
Milan: „Ne, povídala, že si ho nechá na ráno. Dala ho určitě na polici.“
Milánek: „Neprásknete mě?“
Táňa: „My? Jak jsi na to přišel?“
Milan: „Něco za něco. Ty budeš mít kuře a nám jenom řekneš, o čem ti dva mluví. Musíš ale potichu, aby tě neviděli.“
(Milánek jde do chaty č. 2.)
Milan: „Počkej, počkej, ona je v jedničce.“
Milánek: „Vždyť jsem ji viděl, jak šla do dvojky.“
Táňa: „To bylo ale před tím, než si koupila to kuře. Teď je v jedničce.“
(Nasměruje Milánka do chaty č. 1.)
Táňa: „To ti ale nezapomenu. Hrnul ses s Jitkou do chaty, jako samec. Jak to vlastně, že si byl s Danou?“
Milan: „Normálka. Střídání stráží.“
Táňa: „Jestli si myslíš, že na mě uděláš dojem, tak to teda ne. S tebou já už nic nechci mít.“
Milan: „Jak jsi to vlastně myslela s tím, že sem byl první. To jako že jsi mi byla nevěrná?“
Táňa: „Nevěra není to pravé slovo. Dá se říct, že jsem ti nebyla tak úplně věrná.“
Milan: „Nehraj si se slovíčky, to ti nepomůže. Řekni mi radši, kdo byl ten padouch.“
Táňa: „Nic ti neřeknu. Vymyslela jsem si to, abys žárlil, a ty se zatím spustíš s Jitkou. Vlastně s Danou. Vlastně s oběma.“
Milan: „Byl to ale tvůj nápad. Taky, ses k Pepovi měla.“
Táňa: „To je něco jiného.“
Milan: „Jo tak u tebe je to něco jiného. No tak dobrou noc.“
Táňa: „A co bude se mnou?“
Milan: „Jestli chceš, zaťukej si na Pepu. Možná se s Danou nudí.“
(Milan odchází do chaty č. 3.)
Táňa: „Počkej, přeci mě tady jen tak nenecháš.“
Milan: „Jestli nechceš spát venku, tak pojď.“
Táňa: „Dobře, ale opovaž se něco si zkusit.“
(Oba vchází do chaty č. 3. Z chaty č. 1 vychází Milánek, dojídá kuře.)
Milánek: „Nejradši mám na kuřeti, když je celý.“

Scéna 4. tábor ráno

(Milan vychází z chaty č. 3, otevře postupně chatu č. 2 a č. 1 a něco šeptá. Jde ke stolu, z chat vychází Pepa a Martin, sedají si a hrají karty. Svědomí kibicuje. Milánek se probouzí a odchází na záchod. Po chvíli se z WC ozývá křik.)
Milánek: „Pómóc! Pómóc!“
(Všichni vyskočí a běží k WC. Otevřou dveře a vidí Milánka, jak je zapadlý do otvoru a koukají mu jen ruce, nohy a hlava. Nechají ho tam a začnou se smát.)
Milánek: „Pomozte mi, nemůžu ven.“
Milan: „Co jsi dělal?“
Milánek: „Propadl jsem no.“
Martin: „Kdybys pořád nejedl, tak se ti to nestane. Jsi moc těžkej.“
(Všichni tři odchází ke kartám a hrají dál.)
Milánek: „A to mě tady jako necháte? To nemáte svědomí?“
Martin: „Máme, jenže nemá čas. Ještě spí. Alespoň zhubneš.“
Pepa: „Buď rád, že to není plné. Měl bys bláto na hřišti.“
(Z chaty č. 2 vychází Jitka a jde na WC. Pomáhá Milánkovi ze zajetí a zůstává na WC.)
Milánek: „Teď abych se šel vykoupat do té studené vody.“
Milan: „Pozor na hygienika, aby nám to tu nezavřel.“
(Z chaty č. 1 vybíhá Dana.)
Dana: „Kdo mi snědl kuře? Měla jsem ho na polici. Někdo mi ho ukradl.“
(Milan se dívá vyčítavě na Milánka. Ten si rychle bere z batohu ručník a jde k vodě.)
Dana: „Tak kdo to byl?“
Martin: „Nejsou tady myši?“
Dana: „Houby myši. Někdo mi ho sežral.“
(Jitka vychází z WC. Táňa z chaty č. 3.)
Táňa: „Pojďte se mnou někdo nakoupit.“
Jitka: „Ať jde s te tebou te ten tvůj.“
(Táňa se nerozhodně dívá střídavě na Milana a Pepu.)
Pepa: „Mě už to neba. Pořád prohrávám. Jdu s tebou.“
Dana: „Tak to teda ne. Samotný vás jít nenechám. Jdu s vámi.“
(Táňa, Pepa a Dana odchází. Jitka sedí zády ke stolu.)
Jitka: „Mi miláčku, pojď ke mně.“
(Martin a Milan současně vstanou a jdou k Jitce. Ta je uvidí a začne se smát.)
Jitka: „Tak ho hoši, ne nevíte kdo? Tak já vám to po povím. Bu budete se bít. Ku kuše nebo su sudlice?“
Milan: „To byl tvůj nápad. To máš na svědomí ty.“
(Svědomí nesouhlasí.)
Martin: „Ale ty jsi souhlasil.“
Milan: „Proč bych nesouhlasil, když mám Danu rád.“
Jitka: „Tak ty máš rád Da Danu? V tom případě je ro rozhodnuto. Půjdeš se se se mnou vykoupat?“
Martin: „Jasně Lokotko.“
Jitka: „Jé, takhle hezky mi ještě nikdo neřekl.“
(Jitka se obouvá a sedí při tom na svědomí.)
Jitka: „Musíš mě ale hlídat, jinak mě máš na svědomí.“
(Berou se za ruce a odcházejí. Přichází Milánek.)
Milan: „Milánku, co jsi v noci slyšel? Ale všechno. Nebo to s tím kuřetem řeknu.“
Milánek: „To bys neudělal. Jsme křesťané.“
Milan: „Cože?“
Milánek: „Tedy, no, že máme stejný křestní jméno.“
Milan: „Jo jmenovci.“
Milánek: „Oba dva jste strašně chrápali. Jitka spala na gauči a ty na zemi. Jak to že jsi byl tady i tam? A jak to, že se Daně ztratilo taky kuře?“
Milan: „Ty kluku zlatý.“
(Vyskočí, obejme Milánka a utíká pryč.)
Milánek: „Jsou věci mezi nebem a zemí, které nikdy nepochopím.“
(Odchází pryč, přichází Táňa s Pepou.)
Táňa: „Pojď honem. Tady nás hledat nebude.“
(Odchází do chaty, přichází Milan.)
Milan: „No jo, báseň. To se lehko řekne. Jenže jakou. Díky vytříbenému vkusu, chtěl bych ti teď vlepit pusu. Stud mi v tomto ovšem brání, a tak ti ji radši nedám. To je blbost. Ne takhle. Láska krášlí tvoje vnady, chvíli zde a chvíli tady. Jsi jak kvítko zletilé, říkají mi debile. To snad ne? Jak to ti básníci dělají?“
(Sedne si ke stolu a skládá. Přichází Milánek.)
Milánek: „Co to píšeš?“
Milan: „Ale nic.“
Milánek: „Jo básničku? Chceš pomoct? Ve třídě jsem byl nejlepší. Poslouchej.“
Naposledy pohlédnu
na tu naši rozhlednu
jenže tady žádná není
a tak čumím do setmění.

A nebo tuhle:
Zdálo se mi dneska ráno
že mě rozmačkalo Bráno
od teďka si sám a sám
dveře doma zavírám
Dobrý ne?“
(Milánek jde do chaty, přichází Dana, ta posmrkává.)
Dana: „Oni se mají rádi. Bé.“
Milan: „Nebreč, přej jim to a bude ti přáno.“
Dana: „Jenže když já teď nevím, co mám dělat?“
Milan: „Tak nedělej nic. Tady si sedni a poslouchej básničku, kterou jsem složil.“
Jak jsem se zamiloval.
Někde v místech plic
začlo mi být hic
neb je moje láska
nejkrásnější kráska

Dana: „Jé, to jsou krásný verše. Čí to jsou?“
Milan: „Teď jsou tvoje.“
Dana: „Moje? A nemohl bys pro mě složit nějakou písničku?“
(Milan zpívá.)

O iluzích

Výrazně červená je barva vína,
které jsme chutnali tu první noc.
Nesmělé otázky, šli jsme jak z kina.
Ač bylo ráno, řekl jsem dobrou noc.

Půvab těch nocí, kdy jsem byl s tebou,
půvab těch sladkých iluzí napořád.
Další dny možná iluze vezmou,
zůstane po nich jen ticho a chlad.

Jak ptáci letící, tvé ruce hladí.
Ta růže vonící, zůstala v nás.
Přání, ať navěky zůstanem mladí,
přání, ať zmizí i šedivý vlas.

Půvab těch nocí, kdy jsem byl s tebou,
půvab těch sladkých iluzí napořád.
Další dny možná iluze vezmou,
zůstane po nich jen ticho a chlad.

Dost bylo otázek, dost bylo přání.
Jestli chceš, můžem si spolu jen hrát.
I když mám otázky a nejsi má paní,
křičím, jak na lesy, že tě mám tak rád.

Půvab těch nocí, kdy jsem byl s tebou,
půvab těch sladkých iluzí napořád.
Další dny možná iluze vezmou,
zůstane po nich jen ticho a chlad.

(Martin a Jitka přivádějí svázaného Jindřicha Rudolfa. Všichni přicházejí na scénu.)
Martin: „Tak se podívejte, koho vám vedu.“
Jitka: „Šmí šmíroval mě, když jsem se převlékala.“
Milan: „Přivažte ho k totemu.“ (Přivazují jej.)
Pepa: „Mám nápad. Děvčata. Máte možnost si každá z vás na tohoto zloducha vymyslet nějaký trest.“
(Děvčata se navzájem domlouvají, pak si s hlasitým smíchem stoupnou před odsouzence.)
Dana: „První trest zní: Nyní si před tebou odhalíme svá ňadra.“
Pepa: „No moment, co je to za trest? To bych chtěl být trestán několikrát denně.“ (Všichni chlapci se nenápadně posouvají za totem.)
Táňa: “Fígl je v tom, že odsouzenec bude mít zakryté oči.“
(Jindřich Rudolf prosí a brání se. Jeden z chlapců mu však zavazuje hlavu šátkem. Děvčata se na pár vteřin odhalí. Martin, Pepa a Milan zírají a hlasitě vydechnou. Jindřich Rudolf brečí.)
Jitka: „Druhý t trest je t tento. Bu budeme všude o to tobě mluvit, jako o zbabělci, šmírákovi a bu bu bu budižkničemovi.
Táňa: “Odvažte odsouzence. Předáme mu třetí trest.
(Hoši přivázaného odvazují.)
Táňa: “Poklekni, ty bídný ničemo. Za tvé hříchy tě bude celý život tížit nové svědomí.“ (Táňa bere za ruku krásnou dívku-Martinovo svědomí a přivádí ji k odsouzenému. Ten slintá blahem a těší se na své svědomí. V kleče se jim snaží jít naproti.)
Táňa: “Zavři oči, netvore!“ (Jindřich zavírá oči a Táňa vymění Martinovo svědomí za svědomí ze zákulisí. Je to silnější dívka v okovaných botech s řetězi. Domina s bičem vylézá Jindřichovi na záda a ten se ztěžka zvedá. Všichni zpívají.)
Nic mě nenapadá
(Text písně je jen - nic mě nenapadá.)

Konec