Inspektor Bych

1.Hele koukej
(Hustý ranní městský provoz, inspektor Jan Bych jede autem do práce, je vidět že zaspal.)
Jan (Přemýšlí.) : „Nesnáším první den po dovolené v práci. Je to jako poprvé do školy. Jsem zvědav, co mě dnes čeká.“ (Musí prudce zabrzdit.)
Jan: „Blbec, málem jsem ho přejel. Měl bych mu dát pokutu.“ (Dál myslí.) „Ježíš já jsem vůl. To je už profesionální deformace. Vždyť už dva roky dělám vyšetřovatele.“
(Výtah. Jan přemýšlí.): „Nenávidím otvírání výtahu po dovolené.“
(Kancelář inspektorů, na zdi visí mapa města. Vchází Jan.)
Karel: „Nazdar Honzo jak je?“
Čenda: „Čau.“
Jarda: „Á pozdě bycha honit. Máte jít hned k šéfovi.“
Jan: „Hoši, dovolená je dovolená. Palmy, slunce, moře…“
Čenda: „Tys byl u moře?“
Jan: „Ne, kde bych na to vzal, na chalupě. Ale měl jsem se tam jako v ráji.“ (Začne napodobovat šéfa.) „Hele koukej, znám nový fór. Jak dělá osel? ÍÁ nebo ÍÁ?“ (Při prvním í dá hlavu dopředu a při á dozadu. Při druhém í hlavu dozadu a při á dopředu. Karel, Čenda a Jarda, to začnou zkoušet po něm.)
Čenda: „Ježíš to je ale blbost.“
Jan: „No jo, ale měli jste se na sebe podívat. Hotový stádo.“ (Kancelář šéfa. Na zdi visí mapa města, šéf sedí za stolem. Jan vstupuje.)
Šéf: „Á nazdar Honzo.“
Jan: „Dobrý den.“
Šéf: „Jak je po dovolený. Počasí ti přálo co? Hele koukej, nebudeme to natahovat. Mám pro tebe na zaučení mládě. V Tiché ulici byla vloupačka tak to vezmi a vysvětli mu všechno potřebný. Čeká u auta.“
(Jan jde po schodech do garáží a přemýšlí.): „To mám radost. Po dovolené, a abych se zaobíral nějakým frackem. A ještě k tomu vloupačka, jako bych neuměl nic jiného.“
(Podzemní garáže. Jan přichází k vozu, u něhož stojí krásná dívka.)
Jan (potichu): „Ježišikriste já…“ (Otočí se a běží nazpět.)
(Kancelář šéfa, Jan vstoupí bez zaklepání.)
Jan: „To snad nemyslíte vážně? Vy asi chcete můj rozvod ne? Vždyť je to úplná Ornela Mutiová. To mě žena zabije!“
Šéf: „Hele koukej, klídek. S tvojí ženou už jsem mluvil a ona s tím souhlasí. Prý jí to nevadí. Ostatně je to jen na pár dní.“
Jan: „A proč jí nedáte Karlovi, nebo Čendovi?“
Šéf: „Hele koukej, Karel je starej nervóza a Čenda děvkař. Ten by jí chtěl učit něco jiného. A Jarda samozřejmě moc mladý. Ty jsi ten jediný vhodný.“ (Jan mávne rukou a vrací se.)
(Sklep. Jan znovu přichází k vozu.)
Jitka: „Dobrý den, já jsem Jitka Janáková.“
Jan: „Dobrý den. Zapomněl jsem si klíče.“ (Podají si ruce, pohledy do očí jasně naznačují vzájemné sympatie.)
Jan: „Honza Bych.“
(Jedou v autě.)
Jan: „Víte kde to je?“
Jitka: „Jo, náčelník mi to ukazoval na mapě. Na rohu u pojišťovny.“ (Vůz zastavuje, Jan a Jitka vylézají a vchází do kožešnictví.)
(Prodejna. Zboží rozházené, za pultem nešťastná prodavačka, u ní stojí policista.)
Policista: „Dobrý den inspektore, našli to tady kapku rozházený.“
Jan: „Co se ztratilo?“
Prodavačka1: „Peníze z kasy, asi pět tisíc a nějaký kožichy. Celkem tak za šedesát tisíc.“
Policista1: „Pane inspektore, pojďte se na něco podívat.“ (Jitka a Jan jdou k pultu za policistou.)
Policista1: „Tak tohle tady bylo navíc.“
(Na pultu leží sportovní bota kopačka, značně obnošená.)
Jan: „Jak navíc?“
Policista1: „No, prodavačka tvrdí, že jí to nepatří a večer když zamykala, tak to tady nebylo.“
Jan: „Kudy se sem dostali?“
Policista1: „Asi byl sám, jinak klasika, okénko v záchodě. Ale nikdo ze známých firem, to není. Otisky jsme žádné nenašli.“
Jan: „Tu botu dejte do laborky.“
(Ložnice. Jan a jeho manželka uléhají do postele, žena má natáčky.)
Jan: „Můžeš mi to prosím tě, vysvětlit?“
Žena: „Děláš, jako kdyby sis s ní chtěl něco začít?“
Jan: „Ještě to, ale to ti nezapomenu. Víš, jak mě ženské přitahují. Já jsem slabší povaha, ona mrkne a je to tam kde to nemá být.“
(Začne ženu pod dekou osahávat.)
Jan: „Co když ti zahnu?“
Žena: „Je hezká?“
Jan: „No hezká je, ale tvých kvalit určitě nedosahuje.“
Žena: „Tak proti tomu něco musíme udělat. Abys na ni neměl myšlenky.“ (Zachumlají se pod deku.)
(Ráno, kancelář inspektorů. Jan sedí za stolem, Čenda vchází.)
Čenda: „Tak co, jaká je?“
Jan: „Kdo?“
Čenda: „Však víš.“
Jan: „Jo Jitka? Hochu, tomu bys nevěřil, ale hned druhý den jsem ji měl. Ty mladý, pěkný. (ukazuje prsa) No a ta chuť k práci…“
Čenda: „Jsi vůl. Já na tvém místě.“
Jan: „Já vím. Ty na mém místě bys už dávno dostal alespoň facku.“
(Otevřou se dveře, nakoukne šéf.)
Šéf: „Honzo, pojď na chvíli.“
(Šéfova kancelář. Jan vchází.)
Šéf: „Tak jak?“
Jan: „To už jste dneska třetí, kdo se ptá.“
Šéf: „Jak to?“
Jan: „No, před chvílí mi ji chtěl přebrat Čenda a ráno se ptala žena.“
Šéf: „Hele koukej, já mám na mysli, jak jste daleko.“
Jan: „No, na to se ptali taky oba.“
Šéf: „Hele koukej, nech si ty kecy, já myslím tu vloupačku.“
Jan: „Jako vždycky. Všechny stopy zajištěny, ale ta pravá nikde.“
Šéf: „Tak na, čti.“
Jan čte nahlas: „Na rohu…stadion…“ (Zvedne hlavu.)
Jan: „Co s tím mám společného já?“
Šéf: „Přečti si tohle.“ (Bere Janovi papír a čte.)
Šéf: „Zadním oknem vnikl pachatel atd. Jo a na stole byl nalezen kalamář, který nepatří do výbavy ani nikomu z personálu. Tak co, není to divný?“
Jan: „To jako myslíte, že to má něco společného s tou naší?“
Šéf: „Jo. Možná je to ten samý.“
Jan: „Ale proč ty věci? Nějaký znamení?“
Šéf: „Hele koukej, to nevím, ale od toho jsi tady, abys to zjistil. A nepřeháněj to s tou holkou. Je perspektivní.“ (Významně zvedne prst.)
(Jan a Jitka sedí v zahradní restauraci a popíjí kávu.)
Jitka: „Tak co s tím?“
Jan: „Nevím. Nic Vás nenapadá?“
Jitka: „Jo. Je to blb, který se baví na náš účet, a my mu na to skáčeme. Nebo nám chce naznačit, že kvadratická rovina v orbitálním bordelu je osumatrovaná dobézní blbost.“ (Přichází číšník.)
Jan: „Pane vrchní, dvakrát koňak.“ (Číšník odchází.)
Jan: „Kdyby alespoň nechal nějakou stopu.“
Jitka: „Bota a kalamář vám nestačí? Vždyť je to jasný. Botu tam nechal proto, že si chce za ukradený prachy koupit boty. A kalamář, chce si koupit tužku a papír, aby mohl napsat román o svých životních zásluhách na rozvoji policie.“
Jan: „Je tu krásně. Kdyby člověk nebyl v práci, řekl by, že je na čase si s vámi něco začít.“ (Číšník přináší objednané pití.)
Jan: „Tak na tykání.“ (Podají si ruku a políbí se. Vypijí nápoj.)
Jan: „Už ti někdo řekl, že jsi krásná?“
Jitka: „Jo už to ani nepočítám. Hezká holka to má těžký. Každý by ji nejradši sbalil a láska nic. Ale jestli je to od Vás, vlastně od tebe kompliment, tak díky.“
Jan: „Takže na toho pravého ještě čekáš.“ (Jitka pokývne hlavou a hledí do dálky.)
(Kancelář obecního úřadu, sekretářka a dva policisté, vchází Jan a Jitka.)
Policista2: „Á Honzo nazdar!“ (Podá mu ruku a chystá se podat hlášení.) „Hlásím…“
Jan: „Já vím. Zadní okénko rozbité, peníze z kasy fuč, a na stole cizí věc. Otisky žádné.“
Policista2: „Ty jsi snad věštec? Nebo jsi tím pachatelem ty. Jak to všechno víš?“
Jan: „Není to první případ. Co bylo na stole?“
Prodavačka2: „Sprej.“
Policista2: „Sousedka povídala, že byla ve tři čtvrti na dvanáct se psem v parku. Muselo se to tedy stát těsně po půlnoci, protože slyšela strašně štěkat psy.“
(Jan vezme sprej a zmáčkne. Sprej však. Nereaguje. Je prázdný.)
Policista2: „Bacha na otisky!“
Jitka: „Nenechává otisky. Je opatrný.“ (Jan se na ni pochvalně podívá.)
(Kancelář inspektorů. Jan stojí u mapy, Jitka sedí. Jan ukazuje na mapu.)
Jan: „Podívej, tady nechal botu, tady kalamář a tady sprej.“
Jitka: „No jo, vždyť je to do pravého úhlu.“
(Jan si bere pravítko a trojúhelník.)
Jan: „To je jenom náhoda.“
Jitka: „Co když bude dál pokračovat do čtverce?“
Jan: „Naivko, tak hloupý přeci není, aby nám to tak usnadnil.“
(Jan poměří body na mapě a pokývne hlavou.)
Jan: „Fakt je to na centimetr do trojúhelníku.“
(Jitka vyskočí ze židle.)
Jitka: „Už to mám. Bota a sportovní stadion. Kalamář a obecní úřad. Sprej a vykrade drogerii. Tuhle.“ (Ukáže na mapu do místa, kde by byl z trojúhelníku čtverec.)
Jan: „Jestli je to opravdu tak jednoduché, jak říkáš, proč nám to tak jednoduché dělá?“
Jitka: „Buď je to srandista, nebo tím myslí něco víc.“
Jan: „V každém případě se tam mrkneme.“
(Pražská ulice. Jan a Jitka jdou pomalu a při tom se rozhlížejí.)
Jan: „Tak se mi zdá, že tady jsou jen ty dvě. Tam vzadu jedna a tady za rohem druhá.“
Jitka: „Ale je to divné. Všechny ty vloupačky, byly na rohu a tyhle drogerie jsou v ulici.“
Jan: „To není směrodatné. My se teď na něj připravíme. Do každé drogerie na noc jednoho chlapa. To by v tom byl čert, abychom ho nechytili.“
(Ložnice. Jan s manželkou si čtou. Manželka má pleťovou masku.)
Jan: „Nemám rád tohle čekání. Nejradši bych tam jel.“
Manželka: „Jo a Jitulka tam náhodou nebude?“
Jan: „No ne, ty žárlíš. Ale vždyť si mě do toho navezla ty.“
Manželka: „Jenže to jsem nevěděla, že s ní budeš dvacet hodin denně. A mě už skoro ani neposloucháš.“
(Jan položí knihu a otočí se zády k ženě.)
Manželka: „A teď taky ne.“
(Manželka se taky otočí zády k Janovi.)
(Šéfova pracovna, šéf sedí za stolem, vchází Jan s Jitkou.)
Jan: „Dobrý den. Zase nic. Asi to odvoláme.“
Jitka: „To už je čtyři dny po termínu.“
Šéf: „Hele koukejte. To je rozumný. Čtyři noci a chlapi v těch drogeriích už blbnou. Dovedete si představit, jak nadávají?“
Jan: „Ale všechno to do sebe zapadalo. Vždyť jste to viděl.“
Šéf: „Hele koukej, asi to bylo všechno jinak.“
(Jan s Jitkou sedí v kanceláři inspektorů. Jitka hledí upřeně na mapu.)
Jarda: „No vy jste se vyznamenali.“
Jan: Ty aby sis nepřiložil, co?“
Jitka: „To není možný. Já to tak prostě vidím. První případ a hned taková ostuda.“
Jan: „Jaká ostuda? Uvědom si, že v životě lidským to tak prostě chodí. Jednou jsi dole jednou nahoře.“
(Jan jede po čase o poznání lepším vozem do práce, v hustém letním provozu.)
Jan: „Proč každý den musím absolvovat tuhle podivnou frašku o jednom
Dějství? Kdybych nepotřeboval to auto, radši bych jezdil Metrem.“
(Jan jede ve výtahu, výtah se otvírá.)
Jan: „Nenávidím tohle otvírání výtahu. Zase budu v tom všedním fofru.“
(Kancelář šéfa, moderněji vybavená, za stolem sedí Jitka, vchází Jan.)
Jan: „Ahoj lásko, co je nového?“
(Jitka se usmívá, vstává a objímá Jana.)
Jitka: „Nejradši bych s tebou zase jela na nějaké to školení.“
Jan: „S tím je konec holka. Žena něco větří. Nerad bych se rozváděl.“
Jitka: „A vzít by sis mě nechtěl, co?“
Jan: „Blázníš? To bys mi šéfovala doma i v práci. To bych se musel zasebevraždit.“
(Jitka ho přestane objímat, zašklebí se a zase si sedne.)
Jitka: „Mám pro nás práci.“
Jan: „Jak pro nás?“
Jitka: „Vloupačku.“
Jan: „To snad nemyslíš vážně. Přece si nemyslíš, že po těch letech budu ještě dělat vloupačky.“
Jitka: „Tak poslouchej. Vykradli kadeřnictví (čte ze spisu) na rohu…vlezli zadním okénkem…atak dál…ztratilo se několik fénů, peníze z kasy…a teď. (Zpomalí čtení.) Na pultě byl objeven prsten, který nepatří nikomu z personálu a večer při uzamknutí prodejny tam nebyl.“
Jan: „Jo ty myslíš, že jako…“
Jitka: „Jo. Je tu znova a uzavřel čtverec.“
Jan: „A co dál?“
Jitka (Jde k mapě.): „Hele koukni…“
Jan: „Ty, nech toho, hele koukni. To je snad v téhle kanceláři nakažlivé.“
Jitka: „Podívej. Už jsem to promyslela. Když ten čtverec překřížím, tak v jeho středu je Staromák. A tam jsou klenoty. Proto ten prsten.“
Jan: „Ale proč po tolika letech? A proč neudělal drogerii?“
Jitka: „To ještě nevím. Ale určitě je to on. Okénko, způsob vypáčení, žádné otisky. Prostě nic, co by nesouhlasilo.“
(Kuchyně u Bychů. Manželka vaří, Jan sedí u stolu.)
Manželka: „Já ti dám noční. A zrovna s tou…Jitulinkou. Myslíš, že jsem úplně blbá? Nebo co? A co minule v tom Brně! To bylo taky náhodou? Jenomže já ti už na to kašlu. Hlupáka, ze mě dělat nebudeš.“
Jan: „Všechno vidíš po svém. Nedáš si říct.“
Manželka: „Jak nedáš si říct? To si myslíš, že ti budu věřit, ty tvé pohádky?“
(Jan vstane a odchází. Prudce zavře dveře.)
Manželka: „Tak si jdi, no jdi, ale už se nevracej!“ (Bouchne dveřmi.)
(Staroměstské náměstí. Noc. Jan a Jitka sedí v autě, dost daleko aby nebyli vidět, ale aby viděli na klenotnictví. Odbíjí půlnoc.)
Jitka: „Stejně mi to není jasný s tím kadeřnictvím. Nevíš, co to bylo za sprej?“
Jan: „Jo, lak na vlasy. A nám to nedošlo. Kecka a stadion. Kalamář a obecní
úřad. Sprej a kadeřnictví. Vždyť on nevykrádal prodejny, ale…on nám
ukazoval, kde se ty věci používají.“
Jitka: „V tom případě ale, prstýnek…“
(Oba se na sebe podívají a najednou řeknou - Radnice! Jitka nastartuje a přes náměstí vyjíždí k radnici. Vyskočí z auta a obíhají věž. Dveře věže jsou
vypáčeny. Jan vyndá pistoli a vchází dovnitř. Jitka jde za ním. Oba vyjdou po schodech až na ochoz věže. Na druhé straně ochozu stojí muž, je na první pohled vidět, že je nemocný.)
Horák: „No to je dost. Už jsem myslel, že tady budu až do rána. Nebojte, zbraň nemám a skákat nebudu.“
(Jan schovává pistoli, ale stále je ve střehu.)
Jitka: „Jak se jmenujete a co tady děláte?“
Horák: „Ale bylo to dobrý ne? Jsem Karel Horák. Není to nádherný pohled? Škoda že ho vidím naposled.“
Jan: „Jo asi si ho pár let budete muset odříct.“
(Horák se pousměje.)
Horák: „Tak jdeme, nebo tady zmrznu.“
(Kancelář šéfové. Jan, Jitka a Horák. Ten neustále pokašlává.)
Horák: „Když mi objevili tu rakovinu, tak to moje žena nervově nevydržela. Odešla. Stejně jsme nemohli mít děti. Ani se jí nedivím. Chtěl jsem se zabít. Z práce mě kvůli věčnému marodění vyhodili, tak jsem si to vymyslel s těmi loupežemi. Aby bylo veseleji. A na závěr jsem z té věže chtěl skočit. Jenže po té třetí vloupačce jsem četl článek o nějakém léku. (Delší pomlka.) Před čtrnácti dny jsem byl u doktora. Prý mi zbývá tak dva měsíce. Tak jsem to zase rozjel. Ale při pohledu na tu noční krásu jsem skočit nemohl. Takže asi umřu přirozenou smrtí. Tedy pokud je rakovina přirozená.“
(Jitka a Jan sedí v autě, za volantem je Jan, Venku je tma.)
Jan: „Někdy mě ta moje práce překvapí, i když by mě už nic překvapit nemělo.“
Jitka: „Nepůjdeš ještě na kafe?“ (Jan přikývne.)
Jan: „Asi bych stejně domů nešel, ta moje má hlavu jenom kvůli natáčkám.“
(Chodba paneláku. Jan a Jitka stojí před dveřmi. Jitka odemyká.)
Jan: „Ale nemysli si, že tady šéfuješ ty.“ (Oba se rozesmějí, vstupují a zamykají se.

2.Pánem jsem tu já

(Tma, zazvoní telefon, ozve se šmátrání, rozsvěcí se lampička, Ložnice, Jan a Jitka leží v posteli, Jan vstává a bere telefon.)
Jan: „Ano, ano, moment, to je pro tebe.“
(Dává sluchátko na stolek a jde si lehnout. Jitka vstává a bere telefon. Chvíli mluví, pak pokládá sluchátko na stolek.)
Jitka: „To je pro tebe. Tři mrtví v parku.“ (Jan vstává a znovu bere telefon.)
Jan: „Ano. Ano. Hned jsme tam.“ (Pokládá telefon.) „Proč nedělám ve fabrice?“ (Oba se oblékají.)
(Léto park, policejní vozy blikají, zábrany ke vstupu do parku. Jan s Jitkou přijíždí, vítá je policista.)
Policista III: „Dobré ráno.“
Jan: „Jak komu. Těm třem asi moc ne.“
Policista III: „Všichni tři zabiti nožem. Žena tady a dva kluci na druhé straně parku. Ta žena má v sobě několik bodných ran. Jeden kluk má díru v břiše a druhý v zádech.“
Jitka: „Víte, kdo to je?“
Policista III: „Jo. Ti dva kluci měli doklady u sebe. Jsou to místní gauneři. Sedmnáct a devatenáct let. A ta ženská se jmenovala Zimmerová. Doktor říká, že se to stalo mezi desátou a jedenáctou.“
(Ráno, výtah, Jan přemýšlí.)
Jan: „Čím jsem starší, tím mi to otvírání výtahu míň vadí.“
(Výtah se otvírá.)
(Kancelář inspektorů. Jarda, Čenda a Karel pracují. Jan vstupuje s květinami.)
Jarda: „Á pozdě bycha honit.“
Čenda: „Hele koukej, Honza se bude ženit.“
Jan: „Vy asi nevíte, že má Vaše šéfová narozeniny, co?“
Karel: „Raz dva tři.“ (Na povel všichni vytáhnou dárky a sborově udělají: Í Á. Začnou se smát a odcházejí z kanceláře.)
(Kancelář šéfové, na stole květiny a víno. Všichni se vesele baví. Jan zvedne obě ruce, snaží se zklidnit zábavu.)
Jan: „Prosím klid! Nechával jsem si to na dnešek, tak mi dovolte, abych vám oznámil, že jsem byl před týdnem místním soudem prohlášen za opětovně, za pána rozvodného. Tedy chci říct svobodně rozvedeného. Tedy svobodného.“ (Všichni volají hurá.)
Jarda: „No to snad ne, to si jako myslíš, že od teď už budeš chodit do práce včas?“
(Jan vezme Jitku stranou, ostatní se baví.)
Jan: „Chtěl bych využít dnešního slavnostního dne, abych tě požádal o ruku.“
Jitka: „Tak žádej.“
Jan: „Vezmeš si mě?“
Jitka: „Ale mám podmínku. Tady šéfuju já.“ (Oba se políbí.)
Jan: „A doma já.“
(Byt v rodinném domku, bohatě vybaven. Jan sedí v křesle, Zimmer v domácím úboru.)
Jan: „Tak vy pane Zimmer, říkáte, že jste byl celý večer v restauraci u kačenky.“
Zimmer: „Jo a pak nás vezl taxík na hotel.“
Jan: „Koho, nás?“
Zimmer: „Mě a ještě jednu paničku.“
Jan: „To bude zřejmě zaměstnankyně restaurace.“
Zimmer: „Normální děvka. S ní jsem zůstal až do rána.“
Jan: „To se u Vás stávalo často?“
Zimmer: „Hádali jsme se denně. Už jsme spolu ani nežili.“
Jan: „Tak to budete muset jít s námi. Než si ověříme Vaše alibi, zůstanete u nás.“
(Nádraží, stanoviště taxislužby. Jan mluví s jedním z řidičů, není slyšet o čem, ale muž kývá, že ano a pak zas že ne. Potom Jan odchází. Když je asi deset metrů daleko, taxíkář si na něco vzpomene a chce Jana zavolat. Potom ovšem mávne rukou a nasedá do vozu.)
(Byt s pavlačí. Jan zvoní, otvírá mu žena.)
Jan: „Dobrý den. Paní Jana Tománková? Mohu na chvíli?“
Jana: „Ale zákazníky beru až večer.“
Jan: „Jsem od policie. Mám na Vás jen pár otázek.“
Jana: „Do prdele. Ale já nic neprovedla. Dejte mi pokoj.“
Jan: „Nejde o Vás. Chci se zeptat na pana Zimmera.“
Jana: „Takovýho neznám.“
Jan: „Jela jste s ním na hotel.“
Jana: „Jo aha. Ten tintěra.“
Jan: „Kdy jste s ním přesně byla?“
Jana: „No, předevčírem. Přišel ke Kačenkám asi v sedm.“
Jan: „Byla jste s ním celou dobu?“
Jana: „Jasně. Asi do jedenácti jsme pili a tancovali a pak Karlík objednal taxíka a jeli jsme na hotel.“
Jan: „Do kolika?“
Jana: „Co já vím? Vstávala jsem až v sedm.“
Jan: „A celou dobu byl s Vámi?“
Jana: „No usnuli jsme asi ve tři. Ráno byl fuč.“
(Kancelář vyšetřovatelů, Jsou přítomni Jan, Karel a Zimmer.)
Jan: „Vy jste tu fabriku zdědil?“
Zimmer: „Ne. Tu dostala žena v restituci.“
Karel: „Takže kdyby se s Vámi rozvedla, tak o ni přijdete.“
Jan: „Než jste restituovali, tak jste objížděl města s cirkusem jako vrhač nožů.“
Zimmer: „Ale já ji nezabil!“
Jan: „A co ty nože. Jsou přece Vaše.“
Zimmer: „Někdo mi je musel ukrást.“
Karel: „Tak nám to tady podepište a zatím se rozloučíme.“
(Pan Zimmer odchází.)
Jan: „Sakra ten má ale alibi. Co s tím? Musí být přece někde skulinka. Neříkej mi, že někdo mu ukradl sadu vrhacích nožů za sedm tisíc jen proto, aby v parku zabil jeho ženu a dva cizí kluky. Jen tak mírniks týrniks.“
Karel: „Jó Honzo, starej by řekl. Hele koukej, od toho jsi tady tak makej.“
(Chata v přírodě. Jan, Jitka a pan Horký.)
Horký: „To Vám povídám, že tady se budete mít jako v ráji.“
Jan: „No jo, ale co s tím psem?“
Horký: „Když nechcete, tak neberte, ale já Vám povídám, že za tu cenu je to i s tím psem za pusinku.“ (Otvírá vrátka a z boudy vybíhá roztomilý pejsek.)
Jitka: „Ježiši, ten je kouzelný.“
Jan: „Jenže co s ním?“
Jitka: „Necháme si ho.“
Jan: „Neblázni, už si se někdy starala o psa?“
Jitka: „Někdy s tím začít musím.“
Horký: „On si zvykne rychle. Není sice cvičený, ale zato pohlídá.“
Jan: „Jen abych si zvykl rychle i já.“
Jitka: „Tak co?“
Jan: „Dobře, ale mám podmínku. Pánem tady nebude on.“
(Pes přiběhne k Janovi a hned si lehne na záda.)
Jan: „No, ty jsi tedy mazel.“
(Kancelář inspektorů, Jan, Karel, Jarda.)
Jan: „A teď si představte, že on jakmile ke mně přiběhne, tak si lehne na záda. Mně se zdá, že by snad takhle přivítal i zloděje. Jednou jsem se byl koupat v rybníku a on ke mně připlaval. A když byl až u mě, tak si zase lehnul no a málem se mi tam utopil. Jinak si nemůžu stěžovat. K Jitce se lísá. Asi si ho necháme.“
(Kuchyň u Jitky. Jan a Jitka.)
Jitka: „Nezlob se na mě, ale to je hloupost. Ten chlap, přece nemohl zabít, všechny najednou? Než by ubodal svoji ženu, tak by mu to trvalo asi pět minut. A i kdyby ji zabil, tak proč by zabíjel ty dva? Jako svědky? Stejně by mu to trvalo asi deset minut. A on byl s tou…Janičkou celý večer. Potvrdil mu to i číšník.“
Jan: „Co když jí přepadli ti dva, on je nachytal. To je volovina.“
Jitka: „Zkus ověřit ještě to jeho alibi.“
(Panelák. Jan zvoní u dveří, otvírá mu řidič taxíku, se kterým mluvil u stanoviště taxislužby.)
Jan: „Dobrý den, můžu dál?“
Taxikář: „Jo pojďte.“
(Byt taxikáře.)
Taxikář: „Já, jsem si na to vzpomněl už minule, ale byl jste už pryč. Chtěl u parku zastavit, prej že strašně potřebuje na záchod. Víte, já mám s těma opilýma své zkušenosti. Tak sem mu radši zastavil.“
Jan: „Jak dlouho mu to trvalo?“
Taxikář: „No chvilku, co já vím. Čtyři, pět minut. Ta holka byla už nervní, jestli jí neutekl.“
Jan: „Vzpomněl byste si, kolik bylo asi hodin?“
Taxikář: „Jasně, zrovna ťukali v rádiu jednu.“
Jan: „Tak vám mockrát děkuju, a kdybyste si na něco vzpomněl, tak se mi ozvěte.“
(Pitevna. Jan a doktor.)
Doktor: „No jo, já sem povídal sice, že ta ženská byla zabitá asi tak mezi desátou a jedenáctou, jenže ti kluci ne. Ti byli zabiti tak po půlnoci.“
Jan: „No já se picnu.“
(Byt taxikáře.)
Jan: „A mohl byste přesně určit, kde byl pan Zimmer na toaletě?“
Taxikář: „No jasně. Bylo to zrovna u té značky zákaz zastavení. To si pamatuju přesně. Ještě mi povídal, že když budou problémy, tak že pokutu zacáluje.“
Jan: „Víte určitě, že tam byl sám?“
Taxikář: „Ale kdepak. Já sem jenom viděl, jak zalezl za křoví a pak už nic.“
Jan: „Mockrát díky. Že já vás nevyzpovídal hned. No přesto děkuji.“
(Kancelář inspektorů. Jan a paní Hrašáková.)
Hrašáková: „Když jsem slyšela, co povídají, tak sem si řekla, že to určitě není jen tak. Takový lidi by se, pane inspektore, měli věšet na potkání. Když můj ještě žil, tak jsem tam do toho parku nesměla. On říkal, že tam straší, ale já vím, že měl jenom o mě strach.“
Jan: „Počkejte, paní Růženko. Takhle bychom se daleko nedostali. Jak to teda bylo?“
Hrašáková: „Já se v noci na hodiny nekoukám. Kolik tak mohlo být? Něco po půlnoci. Ale krk za to nedám.“
Jan: „Nikdo nechce Váš krk. Jen mi řekněte, co povídali.“
Hrašáková: „Takže jak už sem Vám povídala. Jak sem tam seděla, a oni mě neviděli, tak ten mladší řekl, že jako kolik nabídne. Ale nevím, o co šlo. A ten starší pak řekl, že si pro ně přijdou zítra v sedm. Jenže pane inspektore. Já vím svoje. Ono jim určitě šlo o tu vraždu.“
(Paní se nadechne, že bude mluvit dál, jenže Jan ji zarazí.)
Jan: „Dobře dobře. Já už musím běžet a pošlu vám sem kolegu a vy mu to všechno pěkně nadiktujete protokolu.“
(U pana Zimmera doma. Pan Zimmer mírně opilý. Jan sedí u stolu.)
Zimmer: „Dáte si něco tvrdšího?“
Jan: „Ne díky. Jsem ve službě.“
Zimmer: „No jo. Vy policajti nesmíte.“
Jan: „Pane Zimmer, proč jste mi neřekl, že jste ty dva hochy znal?“
Zimmer: „Já je neznal.“
Jan: „Nelžete. Proč jste jim prodával ty nože?“
Zimmer: „Měli je prodat do Německa. Našli kupce.“
Jan: „Zase lžete. Peněz máte dost. A ty nože jsou Vaše památka. Proč byste je prodával?“
Zimmer: „Ta bestie všechno promrhala. Neměla úctu k penězům. Jenže já chtěl, jenom aby ji postrašili.“
Jan: „A když jste zjistil, že ji ubodali, tak Vám praskly nervy a…“
Zimmer: „Né! Nemělo se to stát. Byli to gauneři.“
(Chata v přírodě, Jan si hraje v posteli se psem, Jitka opéká buřty v krbu.)
Jan: „Nikdy bych nevěřil, jak málo stačí člověku, aby jeho vnitřní emoce vypochodovaly napovrch.“
Jitka: „Nevíš náhodou kdo je tady pánem?“
(Ukáže na psa. Jan vyskočí z postele a začne Jitku lechtat.)
Jitka: „Pozor na emoce.“