Úžas

Postavy:
Muž
dítě

(Prší, sítě stojí v dešti a pozoruje nebe. Jde kolem muž.)

Muž: Není ti zima?

Dítě: Odkud jde ta voda?

Muž: Z mraků. Rychle utíkej domů, než se nastydneš.

Dítě: A odkud se berou mraky? Je to kouř z dědečkova doutníku a pára nad hrnečkem kakaa a ... podívejte! Slunce!

Muž: Ano, brzy přestane pršet.

Dítě: Je jenom jedno slunce?

Muž: Jenom jedno.

Dítě: To není pravda!

Muž: Vidíš snad nějaké jiné?

Dítě: Viděl jsem. U babičky na chalupě visí na stěně. Babička říká, že jí ho daroval její tatínek, než odešel do války.

Muž: To je jen obrázek.

Dítě: Je to slunce. Stejné, jako je na obloze.

Muž: A svítí takové slunce? Zapadá každý večer, aby zase ráno vycházelo?

Dítě: Ne, svítí pořád! Babička říká, že se tak na ni její tatínek dívá. Dívá se pořád... A podívejte! Duha!

Muž: Ano, duhu vytváří slunce a déšť společně. Vážně bys měl jít domů. Pršet už sice přestává, ale jsi celý mokrý...

Dítě: Mé slunce duhu nevytváří.

Muž: Jistěže ne, je to obrázek.

Dítě: Babička říká, že duhu si odnesl s sebou její tatínek. Když odcházel, darovala mu barevný kamínek. Prý na památku. Nikdy se nevrátil...

Muž: Je mi moc líto tvé babičky, ale má slunce, co nikdy nezapadá. A pokud na obrázku není duha, znamená to, že na něm nikdy neprší.

Dítě: Já vím! Proto mám rád déšť. Připomíná mi, že slunce není jen jedno. Třeba jsou jich stovky, tisíce... Každý by měl mít své vlastní slunce.

(Muž pomalu odchází, dítě stále stojí v dešti a dívá se na nebe.)