Střet s budoucností - scénář rozhlasové hry

Postavy:
JS – JÁ SOUČASNÉ
JB – JÁ BUDOUCÍ
/…/ - RUCHY
/cinknutí zvonku; chůze – vrzání parket; cvaknutí kliky/
JS: Dobrý den
JB: Ahoj
JS: Kdo jste? Já Vás vůbec neznám.
JB: Prosím tě, tykej mi. Jsem tvé budoucí já. Dnes je 24. prosince, a to se, jak známo, dějí
zázraky. Nejednou jsem Tě slyšela říkávat, že bys chtěla znát svou budoucnost. Tak jsem tady,
abych Ti ji pověděla.
JS: No nevím, jestli se mi podaří si na to tykání zvyknout… A z jak vzdálené budoucnosti
přicházíte, totiž přicházíš? Omlouvám se.
JB: Žiju v roce 2077. Je mi tedy 75 let.
JS: Aha, tak to asi svět už vypadá úplně jinak, viď? Pojď dál, mohu Ti nabídnout čaj nebo kafe?
/bouchnutí dveří/
JB: Máš pravdu, spousty se toho změnilo… Kafe si dám ráda, děkuji! Nějaké mobilní telefony,
které byly kdysi, už vůbec nejsou, Dneska se hned miminkům v porodnici implatuje čip, díky
kterému stačí jen na člověka, se kterým chceš mluvit, pomyslet. A bavíte se jen telepaticky, bez
pohybu úst. Já jsem si ho nechala taky implantovat, je to o poznání jednodušší.
JS: Tak to je hodně zajímavé, trochu mě to děsí… A ty piješ kafe? Vždyť mě tak nechutná…
/zurčení vařící vody/
JB: To ale vůbec nemusí. Je to vlastně hodně velké zjednodušení života. A když ti ještě povím,
že už byla vynalezena teleportace, vypadnou ti oči z důlků úplně. Ke kávě se musí člověk prostě
propít.
/cinknutí hrnečku; šoupnutí po stole/
Děkuji.
JS: Teleportace? To funguje jak?
JB: Taky pomocí toho čipu. Zmáčkneš ho, nahraješ adresu a hnedka jsi tam, kde jsi chtěla být.
JS: Ty jo… Takže ten čip je nějak vidět?
JB: Je taková nepatrná tečka. Dneska se dává většinou doprostřed dlaně. Vypadá vlastně jako
malinká piha.
JS: Tak to je teda pěkná vymoženost. Líbí se mi to! A co ty? Co máš vlastně za sebou? Prostě
povídej…
/usrknutí/
JB: Teda, to tady budem asi pěkně dlouho, ale zkusím to nějak zkrátit. Ty vlastně ani nevíš, že
se jmenuju Nováková, viď? Ve 30 letech jsem potkala chlapa, který za to opravdu stál a když mi
bylo 35, narodila se nám krásná dcera Anežka. Ale nenech se zmást. Jmenoval se Aleš Dobrý a
rozvedli jsme se, když Anežce bylo 20. Aleš byl velmi pozorný muž, ale po 25 letech manželství
se z toho stal prostě už takový stereotyp, ve kterým jsme ani jeden z nás už potom nechtěli
být. Pak jsem se asi po pěti letech single života znovu zamilovala právě do Matěje Nováka a už
10 let jsem opět šťastně vdaná. Anežce je už 40 a mám od ní už dva vnuky. Taky s dětmi začala
pozdě, takže staršímu vnukovi je 10 a mladšímu 5. Anežka je učitelka a má skvělého manžela.
(...)
/usrknutí/
JS: Tak to je boží! A kariérní život máš jaký? Ještě pracuješ?
JB: Ještě ano, však mě znáš, nemůžu jen tak sedět a nic nedělat. Založila jsem několik
neziskovek, ve kterých jsem stále aktivní. Už jen jako podpora na dálku, ale stále mě to baví.
Školu, kterou právě studuješ se ti podaří úspěšně dokončit a půjdeš i na magistra. Poté, co
vystuduješ školu, zkusíš rok pracovat v korporátu jako personalistka, ale záhy jsem zjistila, že
to není nic pro mě. Potom jsem si dodělala pedagogické minimum a vrátila se do Jedle jako
učitelka na částečný úvazek, zároveň jsem (...) v roce 2031
začala pracovat i na U3V, odkud jsem po pěti letech kvůli rodičovské musela odejít, ale byla to
pro mě obrovská zkušenost. Po rodičovské jsem se vrátila zpět do Jedle i na U3V. Jedli i U3V
zůstávám věrná nadále. Zároveň ještě stále pracuji v organizaci OZP akademie, která vzdělává
pracovníky ze sociálních služeb a ze zdravotnictví, jak mluvit s lidmi s postižením a jedno
dopoledne v týdnu vedu květinářské kurzy v Elpidě.
JS: To mě velmi zaujalo, že děláš květinářské kurzy a ty jsi sama nějaký kurz absolvovala.
JB: No jasně! Asi pět různých kurzů jsem absolvovala a pak celý život vázala jen tak příležitostně
pro kamarády.
JS: Ty toho děláš teda požehnaně! A co Tě baví? Co děláš ve chvíli, kdy neučíš?
JB: Buďto hlídám kluky, nebo chodím jen tak pro zábavu jednou týdně tancovat, a taky někdy
vypomáhám v květinářství. Já vím, baví mě všechno, a tak mi přijde škoda se profilovat úzce.
JS: Stíháš vůbec někdy spát?
JB: /smích/ Ale jo, vono to není tak hrozný, jak to vypadá. Stíhám spát minimálně 8 hodin denně
a aspoň se nenudím.
JS: A co důchod, pobíráš?
JB: No, invalidní mi, jak sama dobře víš, vůbec nepřiznali a v roce 2060 zrušili dávky starobního
důchodu úplně, takže nám nezbývá nic jiného než prostě pracovat. Ti, co si jako mladí spořili
na důchod mají obrovskou výhodu. Naštěstí jsem mezi nimi byla i já, takže do práce nemusím
chodit z existenčních důvodů, ale do práce chodím, protože mě to prostě neuvěřitelně
naplňuje a nějaká ta kačka navíc je jen bonus.
JB: Děkuji za kávu, byla výborná!
/Cinknutí hrnečku, šoupnutí po stole/
JS: Dáš si ještě něco? A kde vlastně s Matějem bydlíte? V domečku nebo v bytě?
JB: Nedám, děkuji! Rok předtím, než se nám narodila Anežka jsme se s Alešem přestěhovali do
bezbariérového Tiny housu na vesnici kousek za Prahou. Aleš se potom odstěhoval a já jsem
v domečku zůstala sama a potom se ke mně přistěhoval Matěj. A už tam žiju 41 let. Máme
tam i dost velkou zahradu a takové malé hospodářství. Několik koní, ovcí a koz.
JS: Páni! A teď mě ještě napadlo, co vlastně jíte? Jsou potraviny stejné?
JB: Ano, vypadají velmi podobně, jen s tím rozdílem, že v naší době už všichni mají doma 3D
tiskárnu a tisknou si na ní jídlo. Je to úžasné.
JS: Takže můžeš mít jídla kolik chceš?
JB: Vlastně ano.
JS: A za to jídlo nemusíš nic platit?
JB: Jen malý roční poplatek za vlastnění tiskárny.
JS: Tak to je opravdu úžasné!
JB: Máš ještě nějaké otázky?
JS: Ještě by mě zajímalo, jak vypadá vybavení domácnosti, je tam hodně moderních
technologií?
JB: Ano, docela dost. Každá domácnost už má svého robota, který pomáhá se vším v té dané
domácnosti. Vlastně takový asistent, který vypere, vyžehlí, navaří a může si s Tebou i povídat.
Do kuchyně už v podstatě vůbec nechodíš, on to všechno udělá a ty se soustředíš na práci, na
vnoučata, prostě na vše, co chceš. To povídání ale já moc nevyužívám, s kamarádkou ze střední
školy bydlíme kousek od sebe, a to kamarádství nám vydrželo nějakých 60 let.
JS: Ty jo… Tolik let se budeme s Májou kamarádit. To je boží.
JS: Mluvila jsi i o tom, že chodíš občas tancovat. Máš v tom nějaké úspěchy?
JB: Já jsem byla jen na jedné soutěži, když jsem byla mladá. Čeká Tě to za dva roky.
JS: Tak to je boží! To se moc těším! A co takové obchody, vypadají stejně?
JB: Kdepak! Jsou tam sedačky, na kterou si sedneš a robot Ti přinese vše, co do něj nacvakáš a
robot z domova Ti přijede pomoc s nákupem. Tak můžu Tě přeci jen poprosit o vodu, klidně jen
z kohoutku?
JS: Samozřejmě.
/zvuk proudící vody; cinknutí skleničky; šoupnutí po stole/
JS: A jak to vlastně máš s dopravou? Máš auto?
JB: Děkuju za tu vodu! Výjimečně používám i veřejnou dopravu. Autobusy teď mají možnost se
zvednout nad kolonu aut. A projet tak rychleji, ale já více využívám svůj automobil. Konečně
už je možné si koupit auto, které se řídí samo. Je i dost finančně dostupné, takže jezdím hodně
tímto autem a můžu tam klidně i spát, už nepotřebuje vůbec žádný dozor.
JS: Tak to je skvělé.
JB: Budeš mít nádherný život, budete s Alešem i s Anežkou cestovat po celém světě a Ty si to
zamiluješ. Život si užívej plnými doušky, protože než se naděješ, už je pryč.
JS: Děkuji za radu, budu se snažit! Jen já se moc omlouvám, už je poměrně dost hodin a budu
se muset chystat, abych večer u stromečku vypadala hezky.
JB: No jo, já taky! Tak ať Ti chutná pstruh a líbí se Ti ty dárky, které dostaneš.
JS: Tak moc děkuji za návštěvu, vážím si toho! Jen ještě poslední otázka, zdá se mi to celé nebo
je to realita?
JB: Připadám Ti snad jako sen? Je to realita, Adélko.
JS: Uf, tak Ti moc děkuji a měj se nádherně. Krásné Vánoce!
JB: Nádherné Vánoce i Tobě a děkuji za tak vřelé přivítání!
/zvuk zvonečku/