Album

INT. DŮM, NOC

Moje matka mi nikdy nedovolila podívat se do rodinných fotoalb. Nikdy jsem nevěděl proč. Kdykoliv jsem se zeptal, řekla mi, že jsou staré a křehké a že se rozbijí, když je sundáme z police. Byly tak vysoké, že jsem na ně jako dítě nikdy nedosáhla, i kdybych stála na židli, což jsem zkoušela mnohokrát. Máma se na mě vždycky zlobila, že to dělám, křičela, že ji mám poslouchat a nebýt tak neposlušná. Nakonec jsem na ně zapomněl, tedy až do minulého měsíce.

Navštěvoval jsem matku během volna v práci, poslední dobou se potýká se svým zdravím, takže ji rád vidím, jak jen to jde. Tentokrát vypadala jinak. Nejen fyzicky, ale I emocionálně. Zdálo se, že je z něčeho zmatená a rozrušená. Zkoušel jsem se jí zeptat proč, ale řekla mi, že je v pořádku a že si to jen představuju. Ale věděl jsem, že se něco děje. Pár dní po své návštěvě jsem dostal zprávu od mých starých kamarádů ze školy, že se chceme sejít. Souhlasil jsem a druhý den večer jsme se sešli v místní hospodě na večeři. Když jsem přišel domů, máma usnula na gauči. A tady to bylo, sedělo to na konferenčním stolku. To fotoalbum.

Věděl jsem, že by neschvalovala, abych se na to díval. Ale proč by to měla zjišťovat? Klekla jsem si vedle konferenčního stolku a dávala si velký pozor, abych album nepřesunula z původní polohy. Pomalu jsem otevřel přední obálku. Vypadalo to normálně. Fotky mámy a jejích sourozenců jako dětí a mé babičky a dědečka. O svátcích, o Vánocích, narozeninách, na co si vzpomenete. Neměla jsem tušení, proč mi je máma tajila. Tedy dokud jsem nenašel fotku, která změnila můj život. Tento konkrétní obraz mě zaskočil, protože byl tak děsivý a neobvyklý. Běhal mi mráz po zádech. Byla to jedna z nejstarších fotografií alba, datovaná rokem 1945. Je to samozřejmě v šedém odstínu. A zobrazuje mého dědečka jako teenagera, jak drží dítě. Nejvíc znepokojující dítě, jaké jsem kdy viděl. Nechápejte mě špatně, já k dětem necítím nenávist; ve skutečnosti to s nimi umím. Nicméně tohle dítě bylo jiné. Vůbec nevypadala jako dítě. Měla proporce dítěte, ale obličej. Bože, její tvář. Bylo to, jako byste vzali postarší ženu a přilepili její obličej na nemluvně. Kůži měla vrásčitou a povislou, oči malé a černé. A měla celou sadu zubů. Obrovské dospělé zuby. Nemohl jsem to nechat být, musel jsem to vyšetřit.

Rozhodla jsem se navštívit prarodiče a zeptat se jich na dítě. Žijí v domově důchodců, nedaleko od domu mé matky. Šel jsem tam druhý den ráno. Neřekla jsem mámě, že jsem se podívala na album a informovala ji, že chci navštívit babičku a dědečka, protože jsem je dlouho neviděla. Když jsem dorazil do domova, přihlásil jsem se a požádal hlavního pečovatele, jestli bych si mohl někde v klidu promluvit s prarodiči v soukromí. Pustili nás do jedné z nepoužívaných ložnic. Byl jsem nervózní, i když jsem už nějakou dobu přemýšlel, jak k tomuto tématu přistupovat. Nejdřív jsem si s nimi trochu popovídal, protože se mi to zdálo zdvořilé a nechtěl jsem působit příliš vlezle. Pak jsem se zeptal.

SYN

Máš ještě nějaký další sestry? Třeba dcera?

Podezíravě se na mě podíval.

SYN

Proč?

zeptal se. Viděl jsem, že ho tato otázka rozrušila.

SYN

Včera jsem našel fotku tebe a dítěte z roku 1945. Bylo by ti 16. Dítě má zřejmě nějaký kožní kondit.

DĚDA

Nebudeme o tom mluvit!

vyštěkl.

To mě překvapilo a ještě víc mě zaujalo, že vím, kdo je ta holčička na obrázku. Rozhodl jsem se k tomu tématu dále nepřistupovat, protože jsem nechtěl rozčílit své prarodiče. Trochu jsme si popovídali, než jsem si sbalil věci a odešel, stejně bezradný a mnohem zmatenější než předtím.

Zbývajících pár dní jsem strávil v matčině domě přemítáním o tom, co bych mohl udělat, abych dostal odpovědi na tento podivný, zneklidňující obraz a na něm vyobrazenou dívku. Myšlenka zeptat se matky na tu fotku mě vyděsila, protože jsem věděl, že mi nikdy neodpustí, že jsem porušil naše jediné pravidlo. Zeptal jsem se jí však, co se stalo s domem, ve kterém bydleli moji prarodiče, než šli do dětského domova. Ten dům byl v naší rodině po generace. Vyrůstala tam moje matka, prarodiče a prarodiče před nimi. Řekla mi, že dům stále patří mým prarodičům, ale nikdo tam nebydlí. Stála opuštěná a prázdná. To mě zaujalo, protože jsem věděl, že ten dům může obsahovat vodítka k této pokroucené a bizarní hádance. Věděla jsem, že je špatné to tu prozkoumat, aniž bych se nejdřív zeptala prarodičů, ale věděla jsem, že řeknou ne, tak jsem se rozhodla, že to udělám. Chtěl jsem se vloupat do domu a hledat odpovědi.

Usoudil jsem, že nejlepší čas k tomu je na cestě zpátky do mého města – protože dům byl tím směrem, ale blíž k městu mé matky, takže mi ušetří čas, kdy budu muset jet ke svému městu a zase se vrátit. Odešel jsem v neděli kolem poledne. Políbil jsem matku na rozloučenou, cítil jsem se provinile za zradu její a babiččiny důvěry, kterou jsem se chystal spáchat. Nasedl jsem do auta a odjel z města, jako bych jel domů. Ale místo toho, abych zabočil na dálnici, jak jsem to obvykle dělal, zabočil jsem do nedaleké vesnice na venkovském okraji města. Věděla jsem, kde ten dům je, jako moji prarodiče, když jsem byla malá.

Dům stál ve slušném stavu, kromě neudržované zahrady a několika úlomků v omítnutých zdech. Vystoupil jsem z auta a nakoukl oknem v přízemí. Dům byl prázdný, jak jsem očekával. Přešel jsem k hlavním dveřím. Byla zamčená, ale párkrát jsem do ní vší silou vrazil a ona se rozletěla. První, co mě napadlo, byl zápach. Byl to žluklý, zatuchlý pach. Jako hnijící zelenina smíchaná se starým krémem na boty. V domě byla zima; ve skutečnosti mu připadalo ještě chladněji než venku. Pilně jsem vstoupil dovnitř, i když jsem věděl, že tam žádný poplašný systém není. Stěny byly pokryté květinovými tapetami, které teď vypadaly komicky zastarale. Bylo to jako vstoupit do minulosti. Kuchyň byla vydlážděná a zbytek domu byl pokryt tmavohnědým kobercem. Kuchyňské bistro bylo prázdné, kromě staré pece na dřevo a jediné jídelní židle. Přesunul jsem se do obývacího pokoje. K mému překvapení tam byla stará televize. Zkoušel jsem to zapnout, ale vyšlo to jen na statickou elektřinu. Ve zdi vedle dveří, které vedly na odpočívadlo, byla vestavěná skříň. Podíval jsem se dovnitř a našel krabici. Vzrušeně jsem vytáhla krabici, která mi foukala prach do obličeje a nutila mě kýchnout. Položil jsem krabici na koberec a dřepl si, abych ji otevřel. Uvnitř byla sbírka předmětů, které vypadaly, jako by patřily malé holčičce. Panenku, pár korálků a žihadlo a knížku pohádek. Byl to pro mě velký průlom, a tak jsem krabici před opětovným vstupem do domu strčil do kufru auta.

Prošla jsem kuchyní a obývacím pokojem a vešla do chodby. Po pravé straně zdi byly schody a po levé chodba s dveřmi na konci. Rozhodl jsem se podívat, co tam je. K mému zklamání to byla jen malá koupelna se záchodem a umyvadlem. Zamířil jsem nahoru. Z odpočívadla v patře vedly čtvery dveře, dvoje na každé straně a jedny na zadní stěně uprostřed. Rozhodl jsem se nejprve zkontrolovat pokoje na pravé straně. První byla malá koupelna s vanou a umyvadlem. Další místnost byla maličká, jen se záchodem. To je běžný trend ve starších britských domácnostech. Na levé straně chodby byly dvě ložnice. Jedna hlavní ložnice se smutně vypadajícím rámem postele uprostřed bez matrace. Druhá byla prázdná vedlejší ložnice se světle zelenými stěnami. Teď už zbývaly jen jediné dveře na konci chodby. Otevřela jsem a čekala další ložnici.

K mému překvapení vedly do podkroví schody. Úzké, zděné schodiště vypadalo zchátrale a ošklivě. Nebyla tam žádná barva ani tapety, jen obnažené cihly. Schody byly dřevěné a vypadaly vratce. Ani jsem si nebyl jistý, jestli mám jít nahoru. Ale věděl jsem, že bych na to nikdy nepřestal myslet, kdybych to neudělal. Vysunul jsem nohu na první schod a opatrně na ni přenesl váhu. Krok zavrzal jako rezavý pant starých dveří. Opatrně jsem vylezl nahoru a držel se rukama stěn. Podkroví bylo prázdné a ještě chladnější než zbytek domu. Skoro mi připadalo, že mrzne. Rozhlížela jsem se po místnosti, zkoumala zdi a ujišťovala se, že mi nic neuniklo. Usoudil jsem, že už není co vidět a že je čas vyrazit domů. Otočil jsem se, abych sešel po schodech dolů, když jsem to uslyšel. Hluboké, hrdelní zasténání. Znělo to, jako by ve zdi mohlo být uvězněno nějaké zvíře. Bylo mi to líto a cítil jsem, že musím něco udělat. Vešla jsem doprostřed místnosti a ztuhla, naslouchajíc, zda neuslyším nějaký náznak, odkud by ten zvuk mohl vycházet. Zase jsem to slyšel. Zdálo se mi, že přicházím z podlahy. Lehl jsem si a přitiskl ucho na studená, zatuchlá prkna podlahy. Slyšel jsem tichý dech. Bylo to hrudní a znělo to skoro jako sípání. Jako by to, co tam uvízlo, mělo astmatický záchvat. Vyběhl jsem k autu a zajel do místního obchodu pro sekeru. Byla jsem plná zoufalství z toho, co se chystám udělat s domem svých prarodičů, ale nemohla jsem to stvoření tam dole nechat zemřít.

Jel jsem zpátky k domu a vrátil se se sekerou na půdu. Zírala jsem na podlahu a srdce se mi naplnilo hanbou a znechucením, než jsem sekerou sekla do dřevěných prken. Dřevo zapraskalo s hlasitým třeskem. Pořád jsem řezal, až se prkno uvolnilo natolik, že se uvolnilo. Odsunul jsem dřevěnou desku a rozsvítil baterku svého telefonu. Posvítil jsem jasným světlem do díry. Byla tam úzká prolézačka plná prachu a pavučin. Ale žádné zvíře jsem neviděl. Páchnoucí zápach, který mě zasáhl při vstupu do domu, byl odporně silný. Snažil jsem se vydávat nějaké zvuky, abych přivolal nějaké zvíře, které by tam dole mohlo číhat.

Pak jsem uslyšel škrábavý zvuk. Jako když se něco šourá v prostoru. Něco, co tam dole očividně nemělo moc místa. To mě překvapilo, protože jsem předpokládal, že je to něco malého, jako krysa nebo ježek. Zdálo se však, že je to něco většího, něco, co bylo rozmáčknuté a snažilo se pohybovat v prostoru. Díra po jediném odstraněném prkně nebyla dost velká, abych se mohl podívat zblízka. Tak jsem se zase zvedl a sebral sekeru, abych vyndal další prkno. Tahle mi vyšla snadněji než ta předchozí, protože jsem měl mezeru, do které jsem mohl strčit ruce a vytáhnout ji nahoru. Strčil jsem hlavu do prázdna. To, co jsem viděl, mě nikdy neopustí.

Tam, v rohu průlezu, bylo to nejodpornější a nejodpornější stvoření, jaké jsem kdy viděl. Měla maso podobné lidskému, které se kolem jejího hroudovitého těla prohýbalo jako kaluž. Jako by měl na sobě kůži, která je pro něj příliš velká. Jeho neživé, duté černé oči na mě zíraly, jako bych se díval do věčné temnoty. Vypadalo to skoro jako člověk. Měla ruce a nohy, s nehty, které se kroutily jako nakažlivé, vybledlé spirály. Otevřel ústa, aby odhalil ty nejzkaženější a nejodpornější zuby, jaké jsem kdy viděl. Bylo jich mnoho, vězely v ústech té bytosti, jako by jí na sobě narostlo několik zubů. Jak se dostávaly dál do jeho úst, měnily se v rozkladu. Chtěla jsem utéct, ale nemohla jsem pohnout tělem. Byl jsem ochromen šokem a znechucením. Ta věc se na mě podívala a natáhla ke mně jednu ze svých povadlých a pokroucených paží. Skoro jako by chtěla, abych jí pomohl. Jako by tam dole nechtěl být. Jeho oči vypadaly skoro smutně. Vstal jsem a rozhodl se někomu zavolat. Zavolal jsem policii. Nevěděl jsem, co jiného dělat.

Policisté dorazili asi o deset minut později. Ukázal jsem jim tu bytost, zhroucenou uvnitř prolezlého prostoru. Chtěli, abych odešel. Požádal jsem je, aby mě informovali, ale neodpověděli. Zkamenělý a naprosto ohromený jsem odjel zpátky domů. Nevěděla jsem, jestli mám zavolat prarodičům nebo matce, nebo to nechat být. Věděli o tom?

Celé týdny jsem se od všech distancoval. Většinu dní jsem nemohla chodit do práce, ani jíst. Hodně jsem zhubla a vlasy jsem měla dlouhé a neupravené. Musím s tím skoncovat, pomyslel jsem si. Sedl jsem do auta a jel k mámě. Zaklepal jsem na dveře. Otevřely se, ale matka tam nestála. Ve dveřích stál mladý muž, asi v mém věku.

MUŽ

Kdo jste? Kdo jste? A proč mi klepete na dveře?

SYN

Tohle je dům mé matky.

MUŽ

No, pokud nejsem tvá matka, pak si musíš splést dům. Přestěhoval jsem se sem před týdnem.

Běžel jsem k autu. V tuhle chvíli jsem byl na pokraji zhroucení. Co se to sakra děje? Spěchal jsem do domova důchodců k babičce a ignoroval rychlostní omezení. Doběhl jsem ke dveřím a vrazil dovnitř, dveře jsem nechal otevřené a běžel jsem k recepci.

SYN

Potřebuji okamžitě mluvit s Janet a Frederickem Worthovými.

Recepční se na mě zmateně podívala.

RECEPČNÍ

Tys to neslyšel?

SYN

A co?

RECEPČNÍ

Pan Worth byl před dvěma týdny zatčen za věznění a mučení své sestry.