Panna a káva

Postavy:

Krák – komisař, nabubřelý, hloupý, zakomlexovaný

Práskač – jeho věrný pobočník, trpící silným idiotismem, dobrák

 

Děj

V policejní kanceláři u svého stolku sedí Práskač a cosi si kreslí. Vtom do místnosti rázným krokem plným elánu vstoupí komisař Krák.

KRÁK: Á, dobré ráno všem lidským formám života v téhle místnosti a i tobě, Práskači!

PRÁSKAČ: Dobrý ráno, pane komisaři. Vy jste se nám dneska krásně vyspal, to je hezký. (naivní úsměv)

KRÁK: Ještě aby ne, můj věrný, smradlavý příteli! (Sedne si do křesla) Dnešní noc byla plná vášně!

PRÁSKAČ: He, he, he, he (dementní smích) Vy jste zas vytáh Mařenu Nafukovačku, že jo?

KRÁK: Zmlkni, ty lenochodí xichte! Já (stoupne si a dívá se povýšeně z okna), já dneska strávil noc s mladou Kozovčenkovou.

PRÁSKAČ: (vyskočí ze židle) Pro pána jána! (přispěchá ke Krákovi k oknu) Jak jste to… vy? To jste spolu jako… (naznačuje rukami jakýsi druh styku)

KRÁK: Nó… úplně spolu zase ne…

PRÁSKAČ: (zklamané povzdechnutí)

KRÁK: Ale přidala si mně na Twitteru!

PRÁSKAČ: A proč ne na Fejsbuku?

KRÁK: Prosim tebe! Ten je pro malé, retardované sedmnáctky!

PRÁSKAČ: Dyť jí je šestnáct!

KRÁK: Mohl bys mi už přestat kazit den?! Ráno jsem vstal dřív než budík, neměl jsem přeležené vlasy, po cestě jsem potkal osm tělesně postižených bezdomovců a ta paní, co tu myje chodby, přede mnou spadla ze schodů. Byla to nádhera! Představ si, že jí ten kbelík skončil přímo na hlavě! A sotva potkám tebe, už mi to kazíš!

PRÁSKAČ: Promiňte, já nechtěl…

KRÁK: Nevypouštěj na mě slova z toho svého orofekálními bakteriemi posetého otvoru a radši mi uvař kafe.

PRÁSKAČ: Á (objeví se mu úsměv na tváři) dneska jsem byl pylnej jako včela a kafe udělal předem. (přijde k oknu, které je za Krákovými zády a z parapetu sundá hrnek s kávou.) Jé, městský policajti zase vodtahujou auto!

KRÁK: Můj Bože. (posměšně se uchechtne, popadá ležérně noviny a listuje jimi) Jako by tam ta cedule nestála celé věky. ZÁKAZ PARKOVÁNÍ. To je tak těžké to pochopit? Čím ti idioti jenom přemýšlejí? Musí mít míň mozkových buněk než sušička na prádlo! Ale já jim to přeju. Jen ať jim ti muži zákona udělí lekci. Tak, jak jim patří.

PRÁSKAČ: Ale voni táhnou vaše auto.

KRÁK: Cože?! (Vyskočí z křesla) Ti vylízaní kreténi! (přiskočí k oknu a zabouchá na něj. V momentě pak přiběhne ke dveřím a chce je otevřít. V ruce mu ale zůstane klička.) Kterej kastrát dělá tak šmejdský dveře?!

PRÁSKAČ: Uklidněte se, pane komisaři, prosím, klid. Pojďte, sedněte si v klidu do křesla (odvede ho za ruku a posadí ho). Ták. Všechno bude v pořádku, jen se pěkně napijte svý kávy.

KRÁK: (pomalu se uklidňuje, usrkává svého kofeinového nápoje.)

PRÁSKAČ: Ták. Já jim pak zavolám, aby vám to dovezli zpátky.

KRÁK: (něco kňourá, tváří se jako holé nebožátko)

PRÁSKAČ: To já jsem na uklidňování expert. Máma mi dycky říkala, že když mluvím, tak má chuť umřít. He, he, he, he (retardovaný smích)

KRÁK: Vždyť’s mi nedávno říkal, že tě vychovávala teta.

PRÁSKAČ: No vono je to složitější. Naše máma byla totiž i naše teta. Vona totiž potom, co umřel náš táta, si vzala jeho bratra, našeho strejdu, takže pak byla i naše teta. A pořád si to prohazovala - někdy to byla naše teta a někdy máma. Teta to teda většinou byla, když jsme měli narozeniny, protože tetičky nemusej dávat tolik dárků jako mámy. (smutně se zahledí do země)

KRÁK: Ale no tak se mi tu nerozteč! Na světě jsou i horší lidi než ty. Třeba ta tlupa divnejch žebráků s hnědýma rolákama, co pořád posedávaj kolem kašny! Ty jsou fakt hrozní! Ty roláky… brrrr! (otřepe se)

PRÁSKAČ: To sou mí bráchové!

KRÁK: Ó bože, to né… i ten malý s obrovským předkusem?

PRÁSKAČ: To je moje dvojče (je mu do pláče)

KRÁK: Beru to zpět. Na světě nejsou horší lidi než ty a tvoje rodina. To je fakt hnusný. Vždycky, když se k té kašně přiblíží, voda v ní zhnědne. Opravdu nechci vědět proč.

PRÁSKAČ: Ale ta káva vám chutná, co?! (vyčítavě)

KRÁK: (dosrkne poslední hlt kávy) No, už se začínáš vyrovnávat automatu ve sklepě. Ten sice dávkuje prací prášek, ale co už…

PRÁSKAČ: A to už sou vám dobrý!

KRÁK: Kdo je mi dobrý?

PRÁSKAČ: Mí bráchové přece!

KRÁK: Co má moje káva společného s tou bandou šišlajících vandráků, jejichž šarm se blíží bodu absolutní nuly?

PRÁSKAČ: No daly mi ingredience! Ptali se, jestli nechci nějaký ty kakaový bobky, že je z toho moc dobrý pití.

KRÁK: (zkamení mu obličej hrůzou, podíve se do prázdného hrnku ve své ruce) Bobky?

KONEC