Pohřební proslov

Pohřební proslov

(K pultíku v kostele přichází jeden ze smutečních hostů, vytahuje si své papíry, nasadí si brýle a začíná svou řeč.)

            Drazí pozůstalí,

sešli jsme se zde, abychom se rozloučili s naším milovaným bratrem, otcem a kamarádem -Františkem. (Podívá se kdesi do sálu) Dovolte mi jen malou vsuvku pro ty nervóznější z vás – záchodky jsou v chodbičce napravo a po schodech dolů. (Pohledem směřuje kdesi napravo a naviguje prstem.) Ano, ano, tam… Ne, pane, moment! Ne! To je křtitelnice! Napravo… a dolů, ano, ano. Skvělé…(usměje se) Tak, kde jsme to skončili? (Podívá se do svých papírů) Takže tedy František. Víte, byl to dobrý chlap. Znal jsem ho už od kolébky a - on mě také. Dělali jsme spolu absolutně všechno. (Na chvíli se zarazí a hledí do sálu) Vy se smějete, paní, ale my spolu dělali opravdu úplně všechno.(Přiblblý úsměv) Tady pozůstalá manželka by mohla vyprávět. Že jo, Růžo? Nicméně - neodbočujme od tématu, je to přece Františkův veliký den. Víte, František byl velice dobrý člověk, který měl pro každého ve svém srdci místo. Nikomu nikdy neublížil, a tak si jistě říkáte, že někdo takový prostě musel mít krásnou a bezbolestnou smrt. Nevím, jestli ta smrt byla krásná, každopádně si myslím, že místnost, ve které umíral, ještě teď drhne nejmíň tucet uklízeček a věřte mi, že to jen tak seškrábat nepůjde. (Zase se zadívá do sálu.) Ach, neplačte, děti. Váš tatínek vás přece miloval a vy to víte! A možná by to věděla i vaše starší sestra, kdyby se přestala obtáčet kolem toho obřího svícnu za rakví. Teď nejsi v práci, Klárinko! (Na chvíli se zamlčí) Slez dolů! (Znovu se vrací ke svým papírům) Inu, život se s ním nemazlil. A když jsem včera držel v rukou jeho vnitřnosti a on mi z posledních sil šeptal: „Karle, Karle… vzkaž jim, že nedostanou ani floka,“ věřil jsem, že to nemluví on, ale ta železná tyč, která mu trčela z hlavy. Měl vás všechny rád, to mi věřte. (Utře si slzičku)

Teď, když se moje řeč pomalu chýlí ke konci, chtěl bych poděkovat panu faráři za krásnou mši. Jste jednička, otče. Já bych to líp nezvládl… (Otočí se pohledem kamsi vzhůru) A panu varhaníkovi za svižný doprovod. Bylo to opravdu dobré, nejednomu z nás se rozvlnily boky! Jen kdybyste na mě chviličku po obřadu počkal u vchodu. Chtěl bych se zeptat, jestli děláte i rodinné oslavy. Děkuju moc.

(Pohledem se vrátí zpět do sálu) Drazí pozůstalí, nezbývá mi než vám popřát dobrou chuť k obědu, hezký den a někdy zase na shledanou. Budu se na vás těšit. (Ukloní se)