Ženy jsou jedno veliké slzavé údolí

Osoby:
Otec Jaroslav Král mluví slušně, část textu je bez zubů a šišlá
Matka Eliška Králová
Dcera Anna Králová mluví nespisovně
Teta Běta mluví pořád
Kamarád Pepa vynálezce, trochu cvok
Opravář Karel Strnad
(Všichni mají na sobě černá trika se jménem vlastní postavy. Například Otec má na triku nápis otec Jaroslav.)

První jednání

(Na jeviště přichází Anna. Celou dobu drží oběma rukama mobil a z něj se ozývají zvuky. Občas se zastaví, a soustředí se na hru. Když dojde na okraj jeviště, zakřičí hurá a mobil strčí do kapsy. Anna zpívá píseň Stokrát.

Stokrát zkouším zda mi někdo z vlaku zamává
Stokrát pískám i když mi to smysl nedává
Stokrát na apríl vám třeba naletím
Stokrát z jedné školy zase vyletím
Co s tím zažiju to znova

Stokrát snídám i když vstávám třeba v půl třetí
Stokrát vídám krásné zahrady a bez dětí
Stokrát opíšu že nikdy nemám lhát
Stokrát skládám báseň jak moc tě mám rád
Co s tím žiju zase znova

Stokrát zpívám že jen ptáci létat dovedou
Stokrát snívám kam mě cesty doby zavedou
Stokrát do trávy si s rosou lehnu snad
Stokrát jednu ženu budu milovat
co s tím znova všechno znova
Když dozpívá, uvidí lidi v sále, lekne se a vykřikne překvapením.)
Anna: „Ježíšmarijá, kam jsem to vlezla? Lidi, já vám musím něco honem říct. Buďte ticho, ať vám nic neuteče. Totiž, víte, já se zamilovala. Jako v tom filmu o Romeovovi a Julii. Můj Romeo je nádhernej, božskej. On je krásnej a dnes mám první rande. On je skoro tak úžasnej, jako já. Pozval mě na zítra do divadla. Nevím, co si mám vzít na sebe. Ukažte, co máte vy? (Dá si ruku nad oči, aby viděla do hlediště. Přichází Jaroslav, hledá cosi v knize. Poslouchá Annu, dokud ta nedomluví.) Řeknu vám, jak vy to chodíte do divadla? Svetr a támhle paní má kalhoty.“
Jaroslav: „Ženy jsou jedno veliké slzavé údolí. Andle, nevíš, co se slaví déle? Vánoce, nebo Velikonoce?“
Anna: „Neříkej mi Andle, víš, že se tak nejmenuju.“
Jaroslav: „Nejmenuji. Alespoň vidíš, jaké je to, když tě oslovuji nespisovně. Dobře, tak co ty Vánoce?“
Anna: „To je jasný. Vánoce se slaví o třicet tři let dýl.“
Jaroslav: „To je jasné. Vánoce se slaví o třicet tři let déle. A proč si to myslíš?“
Anna: „No nejdřív se musel přece Ježíšek narodit a ukřižovali ho, když mu bylo třicet tři let.“
Jaroslav: „Ty si myslíš, že hned po narození Ježíše byly vánoce? Kam jdeš?“
Anna: „Vždyť jsem ti to včera říkala, mám zkoušku. Za hodinu tam mám bejt.“
Jaroslav: „Ale vždyť já vím, jenom mi to vypadlo. A neříká se bejt, ale být.“
Anna: „Poslední dobou ti toho vypadává nějak moc a často.“
Jaroslav: „No, no, no! Madam, nekritizuji a zamýšlím se hlavně nad sebou. Aby ti taky něco nevypadlo, až budeš u té zkoušky.“
Anna: „Mohl bys mi opravit poutko u batohu? Nějak se mi to utrhlo.“
Jaroslav: „Nějak se mi to utrhlo. Nějak se mi to utrhlo. Starou belu utrhlo. Rveš to přes rameno a pak to takhle dopadá. Ukaž. Podej mi kleště.“
Anna: „Jaký? Štípačky?“
Jaroslav: „Štípačky ne, kombinačky. (Anna mu podává štípačky.) To že jsou kombinačky? To jsou snad štípačky, ne?“
Anna: „Ale vždyť jsi říkal: Štípačky, ne kombinačky.“
Jaroslav: „Já mluvil jasně. Štípačky ne, čárka, kombinačky.“
Anna: „Ty jsi říkal: Štípačky čárka, ne kombinačky. Alespoň vidíš, jaká je čeština blbá.“
Jaroslav: „Dej sem ty kleště a nech těch zbytečných řečí.“
Anna: „Jako vždycky, nechceš přiznat chybu, tak to hraješ do autu. Mohl bys mi opravit ještě článek?“ (Podává otci list papíru. Jaroslav prohlíží batoh a hledá, jestli najde chybu.)
Jaroslav: „Vždyť je v pořádku. Jaký článek máš na mysli?“
Anna: „Na mysli článek nemám. Článek mám v ruce.“ (Podává otci papír, ten jej prohlíží.)
Jaroslav: „Kdy už se konečně naučíš česky. Měla bys víc číst.“
Anna: „Já už číst nemusím. Jednu knížku jsem už přečetla. Čeština je ta nejhloupější řeč na světě. Měla jsem se narodit jinde. Každá řeč by byla lepčejší, než čeština.“
Jaroslav: „Já vím, četla si Dášenku. A neříkej lepčejší, víš, že nesnáším ty tvoje nespisovnosti.“
Anna: „Nejoptimálnější by byla angličtina. Hov do joudo?“
Jaroslav: „Hele, ty Joudo, kdyby ses radši tu češtinu naučila. Nejoptimálnější je nesmysl, protože optimální znamená nejlepší možnost. Takže ty vlastně říkáš, nejnejlepší možnost.
Anna: „O nejnej nejde! Jde o češtinu. To je samý, bflm a psvz aby se v tom vyznal. Vždyť ani ty nevíš, co je co. A to máš státnice.“
Jaroslav: „Co nevím? Co nevím? Chceš si mě vyzkoušet?“
Anna: „Tak mi řekni, jaký slovní druh je slovo seč.“
Jaroslav: „Seč? To je sloveso rozkazovací. Seč trávu! (Anna kroutí hlavou.) Tak je to zkratka středoevropského času. Ne? Tak je to historické podstatné jméno. Vzhůru tedy v kruté seče, sedlej koně, taste meče. Taky ne? No, taky se dřív používalo slovo seč, místo dlouhého senoseč.“
Anna: „Samá voda otěcko. Snažil ses, seč si mohl, ale marně. Teď mluv.“
Jaroslav: „Tady opravdu nevím. Buď je to příslovce, nebo zájmeno. Nachytala si mě.“
Anna: „No vidíš, a mohla bych pokračovat. Jak se píše slovo oběmi?“
Jaroslav: „To je přece jasné. Objemy koulí. O, b, j, e, m a tvrdé y.“
Anna: „Zase jsi vedle. S oběmi množinami. Takže e s háčkem a měkké i.“
Jaroslav: „Ale to je nespisovně. Správně bys měla říci s oběma množinami. Je to duál.“
Anna: „Oběmami, množinami? Já bych řekla objema množinama a je to jasné. Proto je nespisovná čeština nejlepčí. Tak poslední. A jestli to neuhodneš, dovolíš mi, abych šla na ples. Jak se píše – on to skoval?“
Jaroslav: „To mi musíš dát něco těžšího a ne takovou banalitu.“
Anna: „To je banalita? Tak mi to odpověz!“
Jaroslav: „O n t o s ch o v a l. Co je na tom?“
Anna: „No vidíš. Nevíš ani takovou banalitu. Jdu na ples! On to byl totiž kovář, tak to skoval, s k o v a l. Ty tvoje pravidla jsou na houby.“
Jaroslav: „Ta tvoje pravidla. A pravidla jsou pravidla. Jak můžeš ale napsat, že na zdech visely plagáty?“
Anna: „Tam má bejt tvrdé ý?“
Jaroslav: „Nemá tam bejt. Má tam být. A ne ý, ale ká.“
Anna: „Ká, ve slově visely? To je divný, ne?“
Jaroslav: „Divné. A divné to není, protože to ká má být ve slově plakát.
Anna: „Plakát, z toho by měl člověk plakat. To je jako, gorila, z tebe bych se zbláznila. Nebo. Já jsem trochu kluk, můj táta je divnej bzuk.“
Jaroslav: „Nedělej si ze mě legraci! Víš dobře, že to nesnáším.“
Anna: „No vím, to otče můj premilený, ale proč jsi vlastně alergický na legraci?
Jaroslav: „To mám z mládí. Je to dlouhá historie.“
Anna: „Vypravuj, já mám času dost.“
Jaroslav: „Až někdy jindy.“
Anna: „Ne, teď! Nebo budu pokračovat v básničkách.“
Jaroslav: „Pane bože, to ne! No dobrá. Ženy jsou jedno veliké slzavé údolí. Když mi byly čtyři, nebo pět, byli jsme s rodiči u dědy na prázdninách. Tehdy ještě na vesnicích nebyla kanalizace a tak byl záchod za domem. Byla to vlastně dřevěná bouda.“
Anna: „Jako ve filmu Kurvahošigutentag, nebo v Chalupářích.“
Jaroslav: „No, právě taková. Jenže ta naše byla už plná, těsně před vykopáním nové díry. Já musel na velkou a tak jsem šel. Na dřevěnou desku jsem nevyskočil. Byla vysoko. Cítil jsem se být dospělým a nechtěl jsem volat nikoho, aby mi pomohl nahoru. A tak jsem si sundal kalhoty a otočil se zády. Vzepřel jsem se a jedním odrazem se vyšvihl na desku. Bohužel mi sjela ruka a já do otvoru zapadl až po kolena a lokty. Byl jsem jako uzamčený v kládě. Nemohl jsem ani nahoru, ani dolů. Nezbylo, než abych začal volat o pomoc. První mě uslyšel otec. Vypáčil dveře a otevřel. Místo toho, aby mě vytáhl, začal se smát na celé kolo a svolávat ostatní členy rodiny, aby se přišli podívat. Ještě, že nebyli v té době běžné fotografické aparáty, měl bych skutečné hmotné trauma na celý život.“
Anna: „Takže ty jsi v tom seděl?“
Jaroslav: „Jo. Studilo to.“
Anna: „No ale fuj. Jak ti bylo?“
Jaroslav: „Ještě teď to cítím.“
Anna: „To muselo bejt deprimující.“
Jaroslav: „Ne bejt, ale být. A nebylo to jen deprimující, ale odporné, zdrcující a zahanbující.“
Anna: „Mimochodem, mohl bys mi ještě přeložit článek do angličtiny?“
Jaroslav: „Není problém.“
(Bere od Anny papír a překládá ho na půl. Pak jej vrací.)
Anna (Jízlivě.): „Ha, ha, ha.“
Jaroslav: „Co z tebe holka bude? Neumíš česky a ani anglicky. Umíš vlastně něco?“
Anna: „Romeo říká, že umím božsky líbat.“
Jaroslav: „Myslíš, že tě to uživí?
(Anna zpívá píseň)
O naději

Podivné sousoší, o kus dál březový háj.
V trávě si lenoší tulák, co opustil stáj.
V dálce zvon zazpíval písničku o smrti.
Kdo usnul, ten už se nikdy nezavrtí.
Život nám nabízí zároveň peklo i ráj.

Zpívám si písničku o síle naděje.
Že slunce zítra vyjde a že nás zahřeje.
Zpívám si písničku, že příští rok bude máj.

Obilí zrající dává nám naději v čas.
Skřivánek na nebi zkusil, zda neztratil hlas.
A když se po ránu, to když se rozední,
Naděje zesílí, vždyť umírá poslední.

Zpívám si písničku o síle naděje.
Že slunce zítra vyjde a že nás zahřeje.
Zpívám si písničku, že příští rok bude máj.

(Někdo zvoní.)
Jaroslav: „Podívej se, kdo to otravuje.“
(Anna se vykloní z okna, podlomí se jí nohy a koktá.)
Anna: „To je teta Běta. Tak to já se už musím radši jít schovat.“ (Odchází.)
Jaroslav: „Můj ty bože, sestřenice Běta. Postrach všech svobodných pánů a vážná konkurence rozhlasových stanic. Za co nás trestáš, pane? To se zase nedostanu ke slovu celý víkend. Abyste rozuměli, ona mluví někdy tak rychle, že by svým hlasem překonala zvukovou bariéru.“
(Běta přichází.)
Jaroslav: „Ahoj Bětuš. Jak se mᚬ? To bylo vše, co jsem dnes řekl.“
Běta: „Nazdárek bratrkanče. To jsem ráda, že tě vidím. Představ si, že jsem dostala tři týdny dovolené. (Jaroslav se pokřižuje.) Tak jsem si řekla, že navštívím příbuzné, které jsem už tak dlouho neviděla.“
Jaroslav: „Tři týdny? Tolik?“
Běta: „Můžu u Vás přespat, že jo, jen pár dní, tak devět, deset.“
Jaroslav: „Deset? To je jako tisíc.“
Běta: „Deset tisíc? Ne jsi moc hodný, ale stačí mi pro začátek pět. Víš, že jako sociální případ na tom nejsem nejlíp a tak ocením tvou nabídku. Nikdy bych si sama netroufla, ale když se nabízíš. Viděla jsem u vás ve výloze krásný svetřík. No považ, jenom osm stovek. A co Eliška? Pořád v práci? No jo, ta se jednou udře. To k nám do ordinace přišel jeden a ten povídá. Pane dochtore, já nevydržím bez práce ani chvilku. Ruce i nohy mě bolí, ale dělat musím. Dejte mi nějaký prášky na lenost. Dochtor mu namíchal tak silný projímadlo, že se týden k práci nedostal. Chachacha!
Jaroslav: „Bětuš, neříká se dochtor, ale doktor.“
Běta: „Kdybys toho mýho znal, taky bys mu tak taky přezdíval. On je totiž jako dochtor mnohem lepší doktor, než doktor. No ale Eliška, to je anděl. Máte tady pěkně uklizeno, to se pozná, dobrá hospodyňka. Má to tak někdo štěstí. A co Anna? Nezlobí? Dneska je to hned. S těmi drogama si není radno zahrávat. Nebo ty skíni. Já bych je hnala. Jeden malý ostrov tam je nastěhovat a byl by klid. Nejlepší by bylo Grónsko. Jenže chudáci Gróni. Ale ona je holka hodná. Je to na ní vidět. Slušně oblečená, to já to štěstí neměla. Měla jsem na jednoho spadeno, ale po čase se ukázalo, jen si představ, že to auto nebylo jeho ale, že ho měl na leasing (vyslovuje foneticky). Hezký, to byl, to jo, ale chudý, jako sběrový referent. Ne, že bych byla na peníze, to ne, ale co je moc, to je moc. No mě by to bylo jedno, ale on pořád koukal po Vokurkový a přitom já jsem celkem hezká ženská. Nohy sice nemám jako Miss Word, ale v obličeji to ujde ne? (Točí se před zrcadlem.) Pas mám celkem štíhlý, břicho žádný, jo břicho, neměl bys tady něco k jídlu? Nějak mě z té cesty vytrávilo. Ale žádnou vegetariánskou stravu. Já musím mít pořádný kus masa. K nám chodí jeden vegetarián a ten vypadá přesně jako mrkev. Já povídám. Pane, kdybych já měla vypadat jako to co jím, tak jsem tlustá jako prase. On se pak směje jako vůl. Vůl je totiž taky vegetariánskej. No jo, ale ty se máš nejlíp. Nemusíš chodit do práce, všechno si uděláš doma v klidu, nikdo tě neotravuje, já mít tvé schopnosti, tak se nehnu z domova. Chtěla bych se mít jako ty. To já se musím každý den trmácet do ordinace a čumět na ty blbý nemocný ksichty co si pořád na něco stěžují a tváří se jako by měli do pěti minut umřít. Ještě že dělám s fajn dochtorem. On mě vždycky poplácá po zadku a při tom říká. Bětuš, vy jste jako Mona Lízla.“
Jaroslav: „Běto, prosím tě alespoň chvíli mlč.“
Běta: „Ale já mlčím, vždyť jsem nic neřekla. Jako jeden pacient. Pan dochtor se ho ptá. Co vám chybí? A on nic. Jenom kouká, jako by mu ulítly včely. Tak ho dochtor vyšetřil, a když ten chlap odcházel s neschopenkou, tak říká. Děkuju, pane doktore, ale já vám jen přivezl vzorky z laboratoře. Strašný.“
Jaroslav: „Máš pravdu. Strašný. Dáš si polévku, nebo rohlíky a čaj?“
Běta: „Polévku, tu já smím. Díval ses včera na Bolka Polívku?
Jaroslav: „Snad Polévku, ne?“
Běta: „Vždyť jsem to povídala, vůbec mě neposloucháš.“ (Napodobuje Boleslava Polívku.) Já jsem polévková. Ale žádný, slabý vývar. Pořádnou zelňačku, nebo boršč. Polévka musí být hustá. Tak hustá, že v ní i lžíce stojí jako chlapovi… Víš co je nového? Lída se rozvádí. Prý mu u ní nechutná. Takové vyžle a on si bude stěžovat na jídlo. Bůh ví co je v tom. Jo Helena je v tom. Představ si, že má tři holky a minulý týden byla na ultrazvuku, kde jí dochtor řekl, že to vypadá na dvojčata. S největší pravděpodobností zase holky. (Jaroslav nese talíř. Od teď mluví Běta s plnou pusou.) Díky. Nevíš něco o Toničce? Od svatby jsem ji neviděla. Že se odstěhovali do Švýcar. Má to holka štěstí. To Petr si vzal takovou semetriku, že s ní vydržel jenom svatební noc.“
Jaroslav: „Běto, jez nebo ti to vystydne.“
Běta: „Kdepak, vystydnout si to nenechám. Já ráda polévku za horka. Vidíš a je po ní. Dobrá byla. Já teď půjdu do města obhlédnout chlapy a ty hezky pracuj. Vrátím se ve čtyři, až bude Eliška doma. Uděláme si pěkný večer. Koupím uherák a šampáňo. Jo nemohl bys mě trochu založit?“
(Jaroslav vyndá několik bankovek a přepočítává je. Běta mu je všechny sebere.)
Běta: „Dík a ve čtyři.“ (Odchází.)
Jaroslav: „ÓÓÓ za co? Bože proč? Ženy jsou jedno veliké slzavé údolí. To je Mnichov. O nás bez nás. Já tu nebudu. Jedu na chatu. (Zazvoní telefon. Jaroslav jej zvedne.) Ano? Jo. Jo. Dobře. Udělám. Do pondělka? To je ale šibeniční termín. Kolik? Dobře. To stihnu. Za ty prachy se třeba strhám. Jo. V pondělí ráno to bude hotové. Jaké motto? Jo tak… inu zákazník je náš pán. (Vytrhne list z bloku a píšíc opakuje zapisovaný text.) Ve čtrnáct hodin sraz u kostela a druhý výraz je, budeme spokojení. Kmenové heslo, které se bude opakovat ve spotu několikrát, je, tvůj koloušek. Hele, nejsou ti zákazníci nějak vyšinutí? Takové věci bych do reklamy nikdy nepsal. Asi máš pravdu. No nic, náš zákazník, náš idiot. Hned na to jdu. (Zavěsí.) Takový kšeft. Za tři dny práce, takový balík. To musím stihnout. Jenže co s Bětou? Jediná možnost je najít jí chlapa. Jenže koho? Pepa! (Vytáčí číslo.) Nazdar Pepo. Jo a co kuželky? Dobrý. Hele, potřebuju pomoc. Ne, žádná manuální práce. I když, no přijď a já tě zasvětím. (Zavěsí.) Zlatý Pepa, ten mě zachrání. Pepa je můj podnájemník, ale vždy ctíme svá soukromí a tak mu radši volám, i když by bylo jednodušší vyjít k němu do pokoje těch pár schodů.“
(Přichází Anna.)
Anna: „Asi bude nejlepší se na víkend někam ztratit.“
Jaroslav: „Na víkend? Hodlá nás oblažovat svojí přítomností do příští neděle.“
Anna: „Boty!“
Jaroslav: „Jaké boty?“
Anna: „Máma říká, že den s tetou je jako týden nosit o číslo menší boty. Odcházím. Vrátím se příští neděli.“ (Anna odchází. Jaroslav zpívá píseň)
Blbá nálada

Když mi chybí slova, mlčím.
Myšlenky se moudré učím a zpívám.
Náladu mám šedivou.
Trochu chladnou, lenivou a zívám.

Každý večer v tichém předsálí.
Moje duše tajně zahálí, chce spát.
Probudím se s hlavou od sazí.
Roste balon plný nesnází. Má ostnatý drát.

Pár dnů mám krizi.
Nebaví mě jíst, žít, ani spát.
Chci skočit z mostu.
Smích a síla mi mizí.
Přátelé se smějí tiše
A mě přitom lehce z duše teče krev.

Vždycky mě to rychle přejde.
Teď to ale nějak nejde, mám splín.
Sazí je už plný dům.
Zachrání mě jenom rum a gin.

Čekám v malém tichém předsálí,
Až mi smutek z duše odvalí ten trám.
Musí to být každou vteřinou.
Obraz s duší, čistou, nevinnou. Prázdný rám.

Pár dnů mám krizi.
Nebaví mě jíst, žít, ani spát.
Chci skočit z mostu.
Smích a síla mi mizí.
Přátelé se smějí tiše
A mě přitom lehce z duše teče krev.

(Přichází Pepa. Nese jakési zařízení.)
Jaroslav: „Panebože, co to zase máš?“
Pepa: „Pán Bůh sice nejsem, ale tohle je nový božský přístroj na opravu všeho. Zatím to ještě není dokonalé, ale výsledky se blíží.“
(Jaroslav chce něco říct, ale vypadnou mu zuby.)
Jaroslav: „Šakra, už mi žaše vypadly.“
Pepa: „Ukaž, spravím ti je.“ (Vezme zuby a vloží je do přístroje. Po chvíli z něj vyndá kus rozteklé hmoty.)
Jaroslav: „Ty ši mi žničil žuby! Ještě, že mám jedny náhradní. Jenže nevím, kde jsou. Musím počkat na Elišku, až přijde z práce.“
Pepa: „Ještě to není dokonalé, ale bude! Bude! Zlobí tě počítač?“
Jaroslav: „Je to daleko horší. Pamatuješ, jak šem ležel minulý týden míšto tebe v pošteli? Tak teď máš možnost mi to oplatit.“
Pepa: „Tak mi dej pyžamo a já zalehnu. Alespoň se vyspím. Flámoval jsem až do rána.“
Jaroslav: „Zdřímnout si můžeš, ale flámovat budeš dál.“
Pepa: „Jak to?“
Jaroslav: „Přijela mi šestřenice. Potřebuju, abys ji někam do pondělí uklidil. Utahal ji k smrti. Utančil, svlékl z kůže, zabil, pohřbil, vymazal na tři dny. Prostě mě jí zbav. Ukaž jí město, šbírku známek, nebo motýlů, nebo hřbitov. Mě je to jedno. Potřebuji do pondělí udělat 30 listů tekštu. Tak se snaž. Mám moc práce a ona je jako buldožer.“
Pepa: „Takže společenský život? Tak to je na mě spoleh. Ta bude mít do smrti na co vzpomínat.“
Jaroslav: „Vždyť ty taky.“
Pepa: „Jo moment. Je vdaná?“
Jaroslav: „No právě. Není.“
Pepa: „Jo hochu, tak to ne. To je rizikové pracoviště. Na to mě nedostaneš. Balím kufry. To si užij sám.“
Jaroslav: „Počkej, ona byla vdaná. Potřebuje jenom kulturní vyžití.“
Pepa: „Ne, ne, ne a ne.“
Jaroslav: „Řeknu Švatavě o tom večírku v Krkonoších.“
Pepa: „Kde ji máš?“
Jaroslav: „Jela do města, vrátí se ve čtyři.“
Pepa: „Ale kdyby něco, tak mě z toho vytáhneš.“
Jaroslav: „Jašně, do rodiny tě nechci. Při nejhorším jí namluvím, že jsi pedofil. Ne, to by jí nevadilo. Pedofilní nekrofil. To bude stačit.“
Pepa: „Fuj, už teď se sám sebe štítím. Tak ve čtyři.“ (Zvoní telefon, Jaroslav přijímá hovor.)
Jaroslav: „Ano, to jsi ty Bětuš? Cože? Guma? (Mává na Pepu, aby počkal.) Jo. Já ti tam někoho pošlu.“ (Zavěsí.)
Jaroslav: „Máš pohotovost. To je šance jak jí můžeš nabalit nenápadně. Nezávisle. Píchla u nádraží. Tak jdi a konej svou povinnost. Má modrou Felicii. Dík. Čau. (Pepa odchází. Jaroslav začne tančit a zpívat.) Bětuška má chlapa. No, jo. Táta mi vždy říkal, že si mám držet 7xN. Nikdy nenech nic náhodě, nebo nepřežiješ!“ (Zvedá telefon a vytáčí číslo.) Haló, odtahová služba? Mám před nádražím Felicii. Píchlá duše. Mohli byste… Ano. Ano. Děkuji. (Zavěsí.) Ženské jsou jedna veliká monstrózní hovadina. Tak to by bylo. A do práce. Tolik bych si přál být někdy úplně hluchý.“ (Zaposlouchá se.) Co to tady tiká? Jako by to vycházelo z té Pepovy bedýnky. (Nakloní se k bedýnce a vtom se ozve rána.) Teď jsem nejen šišlavej, ale i hluchej. To je poprvé v životě, co se mi obratem splnilo přání. (Odchází.)

(Do místnosti vstupuje Eliška.)
Eliška: „Zlato, už jsem doma! Jarouši! Haló, je tady někdo?“ (Nalézá na stole lístek a čte.) Ve čtrnáct hodin sraz u kostela, budeme spokojení. Tvůj koloušek. (Pokládá lístek.) Já ti dám Jarouši. Já ti dám kolouška. Tak ve čtrnáct hodin? Já ti dám spokojená. Já ti dám zlato! Jen počkej! Tohle ti nedaruji! Já ti peru, žehlím, zašívám, vařím! Já vím, někdy se to nedá jíst, ale snažím se! A ty hned ve čtrnáct hodin a spokojená! Kdyby to bylo alespoň v patnáct, ale ve čtrnáct?
Ani by mi tak nevadilo, že jsi mi nevěrný, já měla taky své… avantýry, ale co mě nejvíc žere je, že nevím s kterou! To bude určitě ta Bohunka z práce. Když jsme byli na podnikovém večírku, tak ses před ní natřásal, jako tetřev. Ne, ne, asi to bude ta Janička z druhého patra. Kdykoli ji potkáme na schodech, koukáš jí pod sukni a ona se vždy tváří, jako by mi bylo sedmdesát. Přitom je starší, než černé uhlí. Pomstím se ti. Rozdupu tvou pýchu, jako klokan komára. Ježišmarijá, to je kravina. Kde já jsem to slyšela? Asi v nějaké rozhlasové hře. Tam vám kolikrát dávají takové voloviny, že mi z toho rostou chlupy i na… no ne, paní. To snad ani nejde.
Jednou jsem poslouchala nějaký pořad. Paní, víte, co já se dozvěděla? No opravdu, říkali, že je náš soused buzerant. Jestli tomu nevěříte, tak si to na internetu najděte. Povídali: Halenka je rodu ženského. Přitom náš soused, Jarda Halenka ho má… rodu mužského.“
(Vchází po špičkách dcera Anna a hovoří šeptem.)
Anna: „Ahoj mami, už odešla?“
Eliška: „Snad odešel?“
Anna: „Strnad odešel? Já myslela ale… jí.“
Eliška: „Nejí, co by jedl. Není tu, odešel.“
Anna: „Kdo? Strnad?“
(Obě přechází ze šepotu do normálního hovoru.)
Eliška: „Jaký Strnad?“
Anna: „Ty tu máš nějakého ptáka?“
Eliška: „No dovol, proč hned ptáka?“
Anna: „Říkala jsi, Strnad odešel.“
Eliška: „Hovořila jsem se jasně. Snad odešel. Přeslechla ses.“
Anna: „Tak ty máš milence?“
Eliška: „Jakého milence? Povídala jsem, že snad odešel, když ses ptala, že jestliže snad odešla. Je snad na tom něco nesrozumitelného?“
Anna: „Všechno. Kdyby ses ptala, že snad už odešla, měla bys milenku. A to doufám nemáš. Ostatně, milenec je mi milejší.“
Eliška: „Dobře. Znova. Vysvětlím, aby nenastaly komplikace. Kdo měla podle tebe odejít?“
Anna: „Kdo měla podle mě odejít? Nemáš plný konečník?“
Eliška: „Čekala jsem, že se nějak domluvíme a ty se ptáš na mé zažívací potíže?“
Anna: „Neptám se na tvé zažívací potíže a vlastně mě v podstatě vůbec nezajímají, jenže jak bych podle tebe měla slušně říct, že ses posrala?“
Eliška: „Ty ses posrala!“
Anna: „Ne.“
Eliška: „Já vím, že ne. Ale ptám se, proč se ptáš, jestli jsem se posrala? Za prvé nechápu, proč se na to ptáš a za druhé je to do sprosté slovo do prde…čic.“
Anna: „Představíš mi ho?“
Eliška: „Koho?“
Anna: „Strnada.“
Eliška: „Jakého Strnada? Říkala jsem, že snad a ne Strnad.“
(Anna nalézá na stole lístek a čte nahlas.)
Anna: „Ve čtrnáct hodin sraz u kostela, budeme spokojení. Tvůj koloušek. Strnad ti říká koloušku?“
Eliška: „To nepatří mně. Tady vidíš, jací chlapi jsou. Po tolika letech mi udělá tohle. Nestačí mu, že se o něj starám, je to parchant!
Anna: „Tak ty to s ním táhneš už několik let? Ovšem, jestli mluvíš o mém otci, tak by to chtělo trochu úcty, ne?“
Eliška: „Víš jistě, že je to tvůj otec? No, už jsi veliká holka, mohla bych se ti svěřit. Stejně mě to straší v hlavě celý život. Snad se mi uleví, když ti řeknu pravdu.“
Anna: „Jakou pravdu. Mami, nestraš mě. Radši mi to ani neříkej. Povídej. Honem.“
Eliška: „Když jsme před léty slavili na chatě u rodičů narozeniny. Pozvali jsme asi třicet lidí. Zábava byla výtečná, ale já to s alkoholem přehnala a odešla jsem do pokoje dřív. V noci mě vzbudil tvůj táta a milovali jsme se. Pak jsem usnula a on odešel. Ráno jsem sešla dolů a Jaroslav stále ještě zpíval na stole asi s pěti kamarády. Později jsem se dozvěděla, že tam byl celou noc. Do dneška nevím, kdo to tedy v noci nahoru přišel. Jaroslava jsem se ptát nemohla. Zůstalo u toho, že jsi jeho, ale pravděpodobně jsi někoho úplně jiného. Víc nevím.“
Anna: „Chci seznam všech, kteří tam byli.“
Eliška: „To není možné. Víš, jak se chodí živelně na takové oslavy? Neznáme polovinu těch lidí. Ostatně, Jaroslav je tvůj otec, se vším všudy. Nedal by na tebe dopustit. Však to víš.“
Anna: „Se vším všudy? To snad jen s něčím někde, ne?“
Eliška: „Má tě rád a netuší, nic. Jestli mu to řekneš, ublížíš všem.“
Anna: „Ublížím všem? Snad tobě?
Eliška: „Teď mi to došlo, ty si o mně myslíš, že jsem lesba? Nejen, že mi nevěříš, že nemám milence, ale milenec je ti milejší, než milenka. Ostatně mě taky. Škoda, že nikdo takový není.“
Anna: „Tak já se nakonec díky tvému milenci dozvím, že můj táta není můj táta. To mě máš snad se Strnadem?“
Eliška: „Pane Bože! Já vím, že jsem občas hřešila, ale za co jsi mi dal takové dítě! Prosím za odpuštění a nech mě v klidu hovořit, abych jí neohnula přes koleno a nedala jí na prdel! Radši na mě sešli nějakou jinou pohromu, než rozhovor se svou dcerou!“
Anna: „To si mohla říct hned a nemusela ses modlit. Původně jsem se ptala, jestli už odešla. Měla jsem na mysli,“ (Eliška jí nenechá domluvit.)
Eliška: „Já vím, milenku.“
Anna: „Ne. Ta pohroma se jmenuje teta Běta. Ještě mi řekni, že nejsem tvoje a máme to pohromadě.“ (Eliška zpívá píseň.)

Utrápená

Vždycky, když mě potká trápení,
Dělám, že nevidím. Začnu si obličej třít.
Stejně se na tom nic nezmění.
Mohu jen polohlasně klít.

Jak malý medvídek, bloudím sama.
Brouzdám se ulicí. Začíná slabounce mžít.
Z nudy jsem patníky spočítala.
Ve vzduchu visí otazník.

(Ze zákulisí se ozve Bětin hlas. Obě ženy se na sebe vytřeštěně podívají a s žalostnými kvílivými zvuky utíkají ze scény. Vchází teta Běta.)
Běta: „Nikdy bych neřekla, že jsou servisáci takoví šlechetní. Považte. Karel mi nejen opravil pneumatiku (vyslovuje pneumaťiku), ale naše duše splynuly. Dalo by se říci, že mi opravil nejen duši, ale i duši. To jako jeden pacient. Dochtor mu povídá. Pane Dvořák, měl byste už přestat se sexem, nebo umřete. A víte, co mu Dvořák na to řekl? Pane doktore, to je, jako byste mi zakázal koloběžku. Taky jsem se, kdysi v mládí jednou svezl a dodnes si marně lámu hlavu, čí to byla koloběžka.
Jedna statistika uvádí, že pouze padesát procent žen chce sex. To by mě zajímalo, do kterých skupin patří těch zbývajících padesát procent. Asi děti do osmi let a báby, které nepoznaly orgasmus. Jistě jste čekali, že bych uvedla ještě skupinu ženy nad osmdesát, ale po zkušenostech s ženskýma, které chodí k nám do ordinace, musím konstatovat, že ženy nad osmdesát nemají aktivní sex pouze z těchto důvodů. Za prvé, chlapi jim umřeli. Za druhé, jestliže mají s kým, není už s čím. Za třetí, je-li s kým, i s čím, není proč a za čtvrté, nikdo si nechce kazit vzpomínku na zdolání Mont Everestu tím, že tam poleze podruhé. Stejně by se nedostal na vrchol a tak to radši vzdá, už v základním táboře.
Tato statistika však pojednává i o mužích. Prý devadesát čtyři procent mužů by sex chtěli. Jak to však vidím, paní, osmdesát devět procent jsou ti, kteří by chtěli, ale nemůžou a čtyři procenta jsou jinak orientovaní. Takže pro nás, ženy chtivé, zůstává jedno procento mužů, kteří by chtěli a můžou. No není to pech? (Nalézá na stole lístek.) Ve čtrnáct hodin sraz u kostela, budeme spokojení. Tvůj koloušek. Karlík je andílek. To abych se šla připravit.
(Odchází a přichází Anna.)
Anna: „Není tady? Konečně trochu klidu. Myslíte, že jsem byla na zkoušce, co pane? Taky jste tak naivní, jako můj otec? Měla jsem úžasné rande. Romeo je pozornej a snaživej. Ne, jako táta. Pozorný a snaživý. Minule mě opravil, když jsem řekla, že nejsem hej, nebo počkej. Říká se hý, nebo počký. Až potom se zarazil. Taková blbost! Kdyby přišla máma s milencem až do ložnice, tak by si toho možná všiml, ale Romeo? Aničko, nedala by sis zmrzlinu? Aničko, nedala by sis kávičku? Aničko, nedala by sis zákusek? Jestli se dáme dohromady, tak budu zanedlouho vypadat jako bečka. Aničko, nesedej si na tu lavičku. Je špinavá. No, jo, jenže kdyby byl džentlmen, tak by ji utřel, nebo mi dal pod zadeček kapesník. Ale to on ne, je jako poleno. Hned mě povalil do trávy, a že nemá kapesník. Ještě, že není džentlmen.“
(Přichází opravář Karel, nese květiny.)
Karel: „Dobrý den, je tu prosím ta krásná paní?“
Anna: „Krásná? Naštěstí ne. Jenom ta chytrá.“
Karel: „Promiňte, nepředstavil jsem se, jsem Karel Strnad. Vy jste snad sestra?“
Anna: „Pane bože! Tak je to tady. Strnad! On se nestydí přijít za denního světla. Jestli se táta dozví, že je tu můj táta, tak mámu zabije. Jeho a mě preventivně taky. Jediný, kdo ten masakr přežije, bude teta Běta a ta si to jako jediná nezasouloží. Hihi. Pardon, nezaslouží.“
Karel: „Omlouvám se, ale neodpověděla jste mi na otázku.
Anna: „Neomlouvejte se, souložila jsem já.“
Karel: „ Ó. Nerad bych se vnutil do jiného domu, i když musím přiznat, že po setkání s vámi, bych nebyl z takového omylu smutný.“
Anna: „Je vlezlej.“
Karel: „Máte v sobě něco neodolatelného. Jste jako Venuše.“
Anna: „Je milej.“
Karel: „Mohl bych si přičichnout k vašemu parfému?“
Anna: „Je vynalézavej.“
Karel: „Přiznám se, že bylo ode mne trestuhodné, ptát se, zdali je tu ta krásná paní, když jste tu vy. Mohl bych ohmatat vaši auru?“
Anna: „Tak dost! Nehmatat! Kdo jste, co jste, proč jste!“
Karel: „Jak jsem již říkal, Karel Strnad, jméno mé. Starám se sice o spokojenost našich zákazníků, ale našimi zákazníky jsou potenciálně všichni, kteří potřebují naše služby.“
Anna: „Gigolo!“
Karel: „Říkejte mi, jak chcete, krásná paní, ale dovolte mi, abych vám dal,“ (Přichází Běta.) „jednu radu. Nepleťte chlapům hlavy. Tady je ta, jež rozvodnila mou řeku lásky.“ (Dává Bětě květiny.)
Anna: „No ne, to je poprvé v životě, když vidím tetu mlčet. Co s člověkem udělá láska. Na Strakapouda si budu muset dát pozor. Je to asi pěkně přelétavý ptáček.“
Běta: „Pane Karel, jste ten nejlepší opravář duší na světě. Aničko, mohla bys nás prosím tě nechat na chvíli o samotě? Musím se s panem Datlem vyrovnat za poskytnutou službu.“
(Přichází Jaroslav a obchází všechny přítomné, s otázkou, jestli neví, kde má zuby.)
Karel: „Ale to nespěchá madam.“
Anna: „Tak teď už opravdu nevím, jestli je to gigolo, nebo psychiatr, nebo ornitolog. Ať je to tak, nebo tak, měla bych zavolat mamku. Jestli to táhne s oběma a zkouší to i na mě, tak to bude asi fakticky můj táta.“ (Anna odchází.)
Karel: „Bětuško, musím se vám s něčím svěřit.“
Běta: „Já také. Miluji vás.“
Jaroslav: „Bětuško, musím se ti s něčím svěřit.“
Běta: „Promiň, ale teď se mi to nehodí.“
Karel: „To je nemilé. Kdy se vám to bude hodit? Já mám totiž vadu.“
Běta: „Vy se mi hodíte, on se mi nehodí. Já mám vad. Kdybych je měla spočítat, tak mi nestačí kalkulačka. To jako jeden pacient. Že jako nic nevidí. Pane doktore, ty brýle, co jste mi předepsal, nejsou k ničemu. Dochtor ho prohlédnul a povídá, pane ty brýle, se nosí na očích a ne na čele.“
Jaroslav: „A víte, že je to možná lepší, že nic neslyším?“
Běta: „Jaroslave, mohl bys nás nechat chvíli o samotě?“
Jaroslav: „Co říkáš? Já nic neslyším.“
(Běta mu zařve do ucha a on začne slyšet.)
Jaroslav: „Já opět slyším. Hurá! Bětinko, udělala jsi mi radost. Co ty na to, že opět slyším? Ne, nic neříkej. Já slyším!“ (Odchází.)
Karel: „Já mám Gotflídrův, Gottfeldův, Gottfieldův, já mám syndrom. Tento můj stav trvá už dva roky. Naštěstí to mému zaměstnavateli nevadí a tak mám docela slušně placenou práci, ale jinak jsem v podstatě maxi sklerotik. Má paměť má možnost si vše pamatovat jen jeden týden. A to ne vždy.“
Běta: „To jste na tom líp než já. Když mě dochtor poprosí, abych mu v pátek připomněla, že má jít na školení, tak už o tom ve čtvrtek nevím.“
Karel: „To znamená, že vám moje vada nevada? Nevadí?“
Běta: „Žádná vada mi nevada.“
Karel: „V tom případě vás také miluji.“
Běta: „Lásko. Budeme ideální pár. Už druhý den po hádce si nebudeme pamatovat, že jsme se pohádali.“ (Běta a Karel zpívají píseň.)
Sosna

Když se z lesa rozléhá dětský smích
Tu sosna stará nad hlavou jen zašumí
Když brzy z jara roztává loňský sníh
Tu sosna stará nad hlavou jen zašumí

A pak přijde, přijde den
Kdy se cítím okouzlen
Tu sosna stará pod pilou jen zašumí

Návrat do dnů minulých přichází
Ty chtěl bys pod tou starou sosnou zase být
Však z radosti ti smutek vychází
Teď můžeš jen ten pařez rukou pohladit

A pak přijde, přijde den
Kdy se cítím okouzlen
Tu sosna stará pod pilou jen zašumí

Druhé jednání

(Přichází Pepa, nese bedýnku.)
Pepa: „Jardo, Eliško, Anči, je tu někdo doma? Z toho bych se zjevil. Nejdřív mi řekne, abych ji utahal k smrti, a pak jí zavolá servis. Nebýt to můj kamarád, tak ho pošlu do chlíva. Mohl jsem dávno vynalézat. Mám rozdělané takové přístrojátko, které dokáže proměnit cokoli na zlato. Má zatím jedinou vadu. Ještě to nedokáže. Ale já to dokážu. A až to dokáže, tak jim ukážu.“
(Přichází Anna.)
Anna: „Ahoj strejdo, co to máš? Zase nějaké perpetum debile?“
Pepa: „To ti bude takové udělátko, že když do toho dáš cokoli, bude z toho zlato.“
Anna: „No né. A co když do toho dáš zlato?“
Pepa: „To nevím, mělo by se to vyzkoušet. Máš něco?“
Anna: „Jenom náramek.“
Pepa: „Ukaž.“
(Vkládá do přístroje náramek a po chvíli vyndává železo.)
Anna: „Co si s tím provedl! Vždyť to bylo čtrnáctikarátové zlato!“
Pepa: „Alespoň víme, že to tímhle směrem nefunguje.
Anna: „Tak až to bude fungovat správným směrem, tak mi to opravíš. Teď bych ale potřebovala tvojí pomoc.“
Pepa: „Ty taky? Zeptal se někdy někdo, jestli náhodou nepotřebuju někdy s něčím pomoci já?“
Anna: „A potřebuješ?“
Pepa: „Nepotřebuju. Zato vy všichni potřebujete neustále mé služby a mě to už unavuje. Asi se přestěhuju. To je pořád, lehni, sedni, hlídej. Pořiďte si psa a bude to. Jestli to takhle půjde dál, začnete mi kupovat granule. Tak povídej, co máš za starosti?“
Anna: „Mám tátu.“
Pepa: „No, to je mi novina.“
Anna: „Jenže já mám nového. Nemyslím tátu, ale tátu.“
Pepa: „Holka, nemáš horečku?“
Anna: „Jsem úplně zdravá. Po tom, co jsem se dozvěděla, bych ale měla mít nejmíň třicet devět.“
Pepa: „Dobře, sedni si a všechno mi řekni.“
Anna: „Máma mi řekla, že nejsem jeho.“
Pepa: „Co to meleš? Ty máš opravdu asi horečku. Už neumíš ani skloňovat. Jestliže ti máma něco řekla, tak snad že nejsi její. Ale to se mi zdá, jako hrozný nesmysl.“
Anna: „Znova. Máma mi řekla, že nejsem tátova, ale že neví, kdo jím je. Já osobně si myslím, že je můj táta Sýkora.“
Pepa: „Pavel Sýkora? Ten budižkničemu?“
Anna: „Ty ho znáš?“
Pepa: „Bodejť bych ho neznal. Chodili jsme spolu do třídy.“
Anna: „Povídej mi o něm. No tak, strýče, nenech se prosit. Jaký byl?“
Pepa: „Kolikrát jsem ti říkal, abys mi neříkala strýče. Dá se to lehce rýmovat s jedním choulostivým slovem.“
Anna: „No tak dobře, strýčku.“
Pepa: „Ale vždyť ho máš tady na fotce. Chodili jsme s tvým tátou přece všichni.“
Anna: „Ty jsi chodil s mým tátou? To jako, že jste to…? No fuj!“
Pepa: „Do třídy.“
Anna: „Aha, který to je?“
Pepa: „Třetí zleva.“
Anna: „Ten zubatý?“
Pepa: „Ne, ten s tím velikým nosem.“
Anna: „Pane Bože! Ten mám po něm. Tak je to pravda.“
Pepa: „Jsi si tím jistá?“
Anna: „No, dneska se mi zdál trochu takový, hu. Ne hu, takový huhu.“
Pepa: „Tys ho dneska viděla?“
Anna: „Jo. Natřásal se jako tetřev a představ si, že mě balil.“
Pepa: „Sodoma Gomora. To mu nevadí, že jsi jeho dcera?“
Anna: „On to neví.“
Pepa: „No jo, ale co vlastně tedy potřebuješ ode mne?“
Anna: „Pepouši, zjisti, jestli to táta ví.“
Pepa: „Kterej?“
Anna: „No ten minulej.“
Pepa: „Kterej je minulej?“
Anna: „No přece ten minulej. Můj táta. Vlastně bude lepší, když mu budu zatím říkat křestním jménem. Jarda.“
Pepa: „Ne ne, to na mě nemůžeš chtít. Je to vaše rodinná záležitost a já bych nerad za otázku, jestli Jarda ví, že nejsi jeho, dostal facku.“
Anna: „Strýčo!“
Pepa: „V žádném případě. A neříkej mi tak.“
Anna: „Povím všem, jakous měl v mládí přezdívku. Strýčo Pepíčo.“
Pepa: „Proč mám takové známé. Každý mě tu jenom vydírá. Já bych si přál klid a ticho. Zatímco tady je jen zmatek, rušno a hlučno.“
Anna: „Tak domluveno?“
Pepa: „Ale mám podmínku. Až mě přizabije, tak mi budeš nosit do nemocnice palačinky.“ (Odchází.)
Anna: „Jsi skvělej! Je to hrozná nejistota. Prej budižkničemu. Jak se mám teď chovat? Máma mně celý život klamala a táta není ten, kdo tu je. Můj pravej táta je budižkničemu. Já se z toho zblázním. Což nemá člověk v takové nejisté době nárok na trochu jistoty? Ani náramek nemám. Nesmím brečet. Nesmím brečet. Nesmím brečet. Búú!!!“
(Anna zpívá píseň.)
Záleží

Dám si spoustu věcí vzít
čas spěchá dál
a život rychle ubývá
Smím jen jeden život žít
jak málo mám
hned ráno a hned se stmívá

Záleží jak podíváš se vstříc všem rovinám
Záleží co rozum přijímá a uvěří na tom záleží

Sním že co je zbytečné
to nechám být
kdo chce ten ať se usmívá
Však když starost vypustím
tak se tím zas
sto tisíc lidí zabývá
Záleží jak podíváš se vstříc všem rovinám
Záleží co rozum přijímá a uvěří na tom záleží

(Přichází teta Běta.)
Běta: „To je nádherný den. Anno, potřebovala bych něco krásného na sebe. Půjčíš mi ty tvoje nové letní šaty? Mám totiž schůzku. Aní, prosím.“
Anna (Vzlyká.): „Jsou ve skříni.“
Běta: „Ale holčičko, copak tě trápí? Přece bys neplakala. Nechal tě, viď. No jo, holka, chlapi jsou děsný potvory. Když si tě nějaký omotá okolo prstu, udělala bys první i poslední. Všechno, co mu na očích vidíš. K nám přišel jednou jeden takový. Když byl zrovna dochtor, mimo ordinaci. A tak dlouho do mě hučel, že bych nakonec i svolila. Jenže, než k něčemu došlo, zaklepala jeho žena a prý, kde je tak dlouho. S chlapama to máš jako s krtkama. Dokud je hubíš, máš klid. Jak jim dáš ale prostor, rozrýpají ti (Ukáže do rozkroku.)zahrádku a utečou.“
Anna: „Já to mám hor, horší.“
Běta: „Ale prosím tě, než se vdáš, tak se to zahojí. Vzmuž se, vlastně zženšti se a řekni si. Jsem Anna Králová a vydržím všechno. No dělej. Řekni to.“
Anna: „Když já už nejsem Králová, ale Sýkorová, vlastně Strnadová.“(Poté odchází.)
Běta: „Cože, ona je manželka Karlíčka? Mého Karlíčka? Karla? Ten hajzl! Prej si nic nepamatuje. Ale to já tak nenechám. Jako že se Běta Čtvrtá jmenuju. Ze mě si nikdo srandu dělat nebude. To je samý Bětuško sem, Bětuško tam a on je přitom manžel mojí neteře! Zaškrtím ho. Upeču ho. Sním ho. Fuj, to bych si dala. Jestli je jeho tělo tak zkažené, jako duše, tak by mi stejně nechutnal. Je ale pravda, že bych si to pamatovala jenom týden. Jednou k nám přišel pacient a povídá. Pane dochtore, já už mám těch prášků plný zuby. To je pět před snídaní, osm po snídani, dvanáct po obědě a čtyři k večeři. Napište mi jeden velkej a já si ho budu v průběhu dne krájet.“ (Sedne si za stůl a začne psát.) Vážená přítelkyně. To je moc nóbl. Přítelkyně. To je divné. Známá. To by mohla poznat, od koho to je. Neznámá. Co se s ní budu mazat. Káčo pitomá. Tvoje dcera se provdala, jmenuje se Sýkorová a její manžel na ni čeká v restauraci Pod kaštanem. Běta. (Zalepí dopis, nadepíše obálku jménem Eliška a odejde.)

(Přichází Eliška. Otevře dopis a čte.)
Eliška: „Já se snad zblázním! Když mě podvádí manžel, je to sice nesnesitelné, ale dá se to přežít. Ale když mě podvádí vlastní dcera, je to, jako by vám uřízli kus těla. (Přichází Jaroslav, na půl úst pozdraví, otevře noviny a čte.)
Jaroslav: „Čau. Není tady? To je dobře. Chudák Pepa. Co bude k obědu.“
Eliška: „No jasně. Nic jiného tě nezajímá. Jen se nažrat a protřepat kdejakou sukni. Kdo je koloušek!?“
Jaroslav: „A jéje, ty máš zase náladu. To je kvůli ní? Ženy jsou jedno veliké slzavé údolí.“
Eliška: „Tak on panáček ani nezapírá? Já se můžu přetrhnout, lítám z práce domů a pak zase do práce, jen abych vydělala na nějaký to lepší živobytí, a ty si tady sjednáváš schůzky! Když tě obviním z nevěry, tak mi nedopřeješ ani tu radost z toho, abych tě usvědčila, a klidně to přiznáš?“
Jaroslav: „Tady stojí, že bude od příštího měsíce zdražen chléb. To asi nynější vláda padne.“
Eliška: „Posloucháš mě vůbec? Zajímá tě víc rodina, nebo žrádlo!“
Jaroslav: „Prosím tě, jak se to vyjadřuješ? Samozřejmě, že mě rodina zajímá. Ale musím dodat, že bych něco malého pojedl.“
Eliška: „Žrádlo, žrádlo, žrádlo. Potom trochu sexu a zase žrádlo. Když jsme spolu chodili, bylo to obráceně. Sex, sex, sex, žrádlo, sex. Doufám, že ti ten tvůj koloušek taky uvaří.“
Jaroslav: „Ženy jsou jedno veliké slzavé údolí.“
Eliška: „Jestli chceš jíst, dej si srnčí, koloušku.“
Jaroslav: „Mám já tohleto zapotřebuju?“
Eliška: „Máš! Máš ty mě vůbec ještě rád? Naposledy, když jsi mi řekl něco pěkného, tak to bylo na radu rozhlasového pořadu, kde radili, aby muži probudili svou ženu slovy: vstávej moje drahá. Jak jsi reagoval ty? Zatřásl si se mnou, jako bych byla pytel pšenice a řekls: V rádiu říkali, že mě stojíš hodně peněz. Prý tě mám probudit slovy, že jsi moc drahá.
Děláš si pořád jenom legraci. I z lásky, ale nesnášíš, když si někdo utahuje z tebe. A před tím, když jsem se tě zeptala, jestli mě máš rád, jsi řekl: Mám tě velice, strašně a hrozně rád. Jenže pak jsi dodal. Je to pro mě velice strašné a hrozné. Já už mám těch tvých legrácek dost! Abys věděl, povím ti něco, co tě zaručeně pobaví. Anna není tvá dcera.“
(Eliška odchází. Jaroslav zpívá píseň.)

Eliška
Víš, chtěl jsem říct, že neznám jen smutek a splín
Víš, chtěl jsem říct, že nejsem jen trní a stín
Neznámou hrou chtěl jsi být výš
Než jsem byl já, však pochopíš
Že jsem i já jen takový, jaký chci být

Tak zavolám na dívku jménem
Eliško, pojď ke mně blíž
Já ukážu ti cestu svým snem
Tam najdeme pro lásku skrýš

Víš, chtěl jsi být víc, než jsem já, snad pochopíš
Že jsi svou hru už nedohrál, nešel jsi výš
Vím, chtěl jsi být víc, než jsem já
Však Eliška je už jen má
Víš, chtěl jsi být víc, než jsem já, snad pochopíš

(Jaroslav zůstává ve strnulé pozici, ve které byl, když dozpíval. Přichází Pepa. Nese bedýnku. Chvíli jej obchází a po delší pomlce promluví.)
Pepa: „Vy jste si koupili do zahrádky nového trpaslíka? Trošku velikej, ne? Mimochodem, víš, že není Anna tvoje dcera?“
Jaroslav: „Jak to, že to víš? Od koho ses to dozvěděl, a proč jsi mi o tom nic neřekl? Nebo je to snad tvoje dítě? Mluv, nebo tě zaškrtím.“
Pepa: „Nevím. Od Anny. Dozvěděl jsem se to dnes. Řekla mi, že je Sýkorová. Není. Neškrť.“
Jaroslav: „Co to meleš.“
Pepa: „Dal jsi mi hodně otázek najednou, tak ti na ně postupně odpovídám. Jestli si nepamatuješ, nač ses ptal, tak začni znova a pomalu.
Jaroslav (opakuje první otázku zpomaleně.): „Jak to, že to víš?“
Pepa: „Ne, zpomaleně, ale jednu otázku po druhé.“
Jaroslav: „Jak to, že to víš?“
Pepa: „Nevím, že to vím.“
Jaroslav: „No vidíš. Konečně rozumná řeč. Nešlo to hned? Druhá otázka. Od koho ses to dozvěděl, a proč jsi mi o tom nic neřekl?“
Pepa: „To jsou sice dvě otázky najednou, ale když je zodpovím, snad v tom nebudeš mít bordel. Od Anny. Dozvěděl jsem se to dnes.“
Jaroslav: „Říká se, dozvěděl jsem to dnes od Anny a ne, od Anny. Dozvěděl jsem se to dnes.“
Pepa: „Já věděl, že když ti odpovím na dvě otázky najednou, tak bude problém.“
Jaroslav: „Já mám problém? Ty máš problém.“
Pepa: „Není.“
Jaroslav: „Co není?“
Pepa: „To je odpověď na tvou poslední otázku.“
Jaroslav: „Co byla moje poslední otázka?“
Pepa: „Je Anna tvoje dcera?“
Jaroslav: „Samozřejmě, že je.“
Pepa: „Ale já se neptám, ptal ses ty.“
Jaroslav: „Na co?“
Pepa: „Jestli je Anna moje dcera.“
Jaroslav: „Je Anna tvoje dcera?“
Pepa: „No vidíš, takhle je to správně.“
Jaroslav: „Takže je to tvoje dcera ty zrůdo!“
Pepa: „Ale není, jen ti odpovídám.“
Jaroslav: „Není nad to, když se dva domluví.“
Pepa: „Ale je to dřina.“
Jaroslav: „Co to vlastně pořád s sebou vláčíš?“
Pepa: „Ale, to ti je takové udělátko, které ucítí, že někdo přijde. Něco, jako pes, který předvídá zemětřesení.“
Jaroslav: „Ale to přece nemůže nikdy fungovat. Stroj nenahradí psí čenich.“
(Přístroj spustí poplach. Přichází Běta.)
Pepa: „Funguje to.“
Běta: „Prosím vás. Já jdu do pokoje, a kdyby přišel Karel a hledal mě, tak tady nejsem. On je snad úplnej cvok. Nejen, že si nic nepamatuje, ale tvrdí, že to není pravda, a že s ní není oddán, a že jí vlastně viděl jen jedenkrát v životě. (Pepa a Jaroslav na sebe přes stále mluvící Bětu pokřikují, Běta je neposlouchá a mluví dál.)
To snad už byl lepší ten bez peněz. Bože já mám na chlapy smůlu. Nepouštějte ho sem. On je schopnej vám namluvit, že mě miluje a že si mě chce vzít, ale to nemůže, protože si nepamatuje, že už je ženatej. Maminka mi říkala, že si mám na chlapy dávat pozor, ale copak je jim vidět pod kůži? To jako jeden pacoš. Dochtor mu povídá, aby se svlíknul. A ten chlap se zeptal. I kůži? A doktor na to, že kůži si může nechat. Jenže nevěděl, že ten chlápek má na sobě kožené montérky.
Pepa: „Ten poplach byl aktuální. O kom to vlastně mluví?“
Jaroslav: „Já nevím, asi o tom opraváři.“
Pepa: „Jo o tom, co za mě odnesl ten kšeft? Chudák. Ještě, že jsi mu zavolal. Teď bych se v tom průšvihu ráchal já.“
Jaroslav: „Měl jsi kliku, kamaráde. Za ta léta, co jsme se s Bětou neviděli, se z ní stala pěkná lovka.“
Pepa: „Co to je lovka?“
Jaroslav: „No jako je chlap lovec, tak ona je lovka.“
Pepa: „Aha, já myslel, že je to jméno pro psa.“
Jaroslav: „To taky. Jen počkej, až někoho uloví. Pak na něj bude jako pes.“
Pepa: „Přerušíme jí, nebo jí necháme mluvit?“
Jaroslav: „Musíme jí přerušit. Diváci by taky dnes šli rádi domů. Bětuško, o kom to vlastně mluvíš?“
(Běta je konečně začne vnímat.)
Běta: „No přece o muži tvé dcery.“
Jaroslav: „Řekni to ještě jednou, asi jsem špatně slyšel.“
Běta: „No přece o muži tvé dcery.“
Jaroslav: „Co si to říkala? Moje dcera je přece svobodná.“
Běta: „No přece o muži tvé dcery. Svobodná? Povídali, že mu hráli. Tvoje dcera se jmenuje Strnadová. Sama se mi k tomu přiznala.“
Jaroslav: „Pane bože, co jsem komu udělal? Mám já tohleto zapotřebuju? Ženy jsou jedno veliké slzavé údolí.“
Běta: „A ani bych se nedivila, kdyby byla v jiném stavu. To víš, to je hned, dědečku.“
Pepa: „Nejenom, že je dcerou Sýkory, ale nakonec si vzala i Strnada. Nemáte v rodině nějak hodně ptáků?“
Jaroslav: „Ještě ty začínej. Počkej, Sýkory? Toho, co se počůrával do osmé třídy?“
Běta: „Tak se nedivte, že s ním nechci nic mít. On stejně bude zapírat. Prej má Gottův syndrom. Houby má, je vyčůranej a využívá toho.“
(Přichází Eliška. Všichni tři na ní unisono zakřičí.)
Všichni tři: „Jak je to s tou Annou! Je Strnadová, nebo Sýkorová?“
Eliška: „Vy si tady něco nacvičujete?“
Jaroslav: „Nevykrucuj se a řekni, jak se jmenuje tvoje dcera?“
Eliška: „No Anna. Je snad naše, ne?“
Jaroslav: „Říkala jsi, že není moje. Tak koho je!“
Běta: „Strnada.“
Pepa: „Sýkory.“
Jaroslav: „Ale Strnada si vzala. Jenže je Sýkory.“
Běta: „Strnada.“
Pepa: „Sýkory.“
Eliška: „Ticho! Ty si opravdu myslíš, že Anna není tvoje dcera? Tak mi řekni, kdo to u mě byl, když si ty zpíval celou noc na stole!“
Jaroslav: „Já jsem byl u tebe.“
Eliška: „Jenže kamarádi ti potvrdili, že si zpíval celou noc, panáčku. Tak kdo to byl!“
Jaroslav: „Opravdu jsem to byl já. Kluci byli opilí. Ti by mi v té chvíli potvrdili cokoli. Chlapi jsou loajální. Proč si ale řekla, že není Anna moje?“
Eliška: „Byla jsem rozčilená a chtěla jsem tě naštvat. Proč sem ale motáte ty ptáky? Strnada, Sýkoru. Ještě, že jsi Jaroslav Král a ne Králíček. Musela bych si pořídit voliéru.“
Jaroslav: „Ty víš, že se naše dcera vdala?“
Eliška: „Nevím, vlastně asi vím. Napsala mi to anonymka. Prý se jmenuje Stehlík, nebo tak nějak.“
Jaroslav: „Anonymka se podepsala jako Stehlík? To nedává smysl. Anonym se nepodepisuje.“
Pepa: „Jak jsi poznala, že to byla anonymka a ne anonym?“
Eliška: „Anonym se podepsal, Běta. Tak blbá by Běta nebyla, aby se pod anonym podepsala.“
Pepa: „Podepsala se Stehlík, nebo Běta?“
Jaroslav: „Jenže. Jestliže se podepsala, není to anonym, ale křivé, lživé svědectví. Za koho se vlastně vdala?“
(Přichází Karel.)
Karel: „Dobrý den.“
Jaroslav: „Za toho!“
Pepa: „Za toho?“
Eliška: „Za toho?“
Běta: „Za toho! Je to sklerotik a má Karlův Gottův syndrom.“
(Běta s Pepou odchází. Jaroslav posadí Karla na židli a s Eliškou mu dávají otázky do ztracena. Například, jestli je pravda, že má syndrom atd. Karel zpívá píseň.)
Kolo štěstí

Čas se zvolna zastavil a zbývá jenom říct, mám být zase sám.
Proč mám tě ještě pořád rád, i když jsi šla, bůh ví kam.
Dny s tebou strávené navždy zůstanou kdesi v myšlenkách.
Jsi s ním a mě si řekla ne. A co tvůj dům, tvůj práh.

Den za dnem kolo štěstí točí se mi zpět.
Zůstává jen rána pěstí, co mi život dal.
Připadám si zase jednou jak uvadlý květ.
Jak ten šašek na zdi, co pro tebe jsem namaloval.
Rád bych se smál jak on.

Pár dní to vydržím, než naučím se smát, vždyť na světě jsem rád.
Však dnes můj smích drží půst a vousy nechám klidně růst.
Jen pes mi věrný je a leží u nohou. Tys řekla adié.
Mám vstát a všechno nechat být. To ne.

Den za dnem kolo štěstí točí se mi zpět.
Zůstává jen rána pěstí, co mi život dal.
Připadám si zase jednou jak uvadlý květ.
Jak ten šašek na zdi, co pro tebe jsem namaloval.
Rád bych se smál jak on.

(Přichází Běta (pláče) a Jaroslav.)
Jaroslav: „No tak, Bětuš, přece bys neplakala, kvůli takovému ...“
Běta: „Jakému? Vždyť to je nejlepší chlap, kterého jsem potkala.“
Jaroslav: „Mám skvělou novinu. Byli jsme se pozeptat na úřadě. Pan Karel Strnad, nikdy nebyl, není, a nechce být ženat.“
Běta: „Nechce? Uú!“
Jaroslav: „Nebreč, on se chce oženit, ale říkal, že po všech těch problémech s jeho jménem si nechá příjmení své vyvolené.“
Běta: „To ale znamená, že by se jmenoval Běta Strnad?“
Jaroslav: „Obráceně. Karel hihihi.“
Běta: „Karel hihihi? Co je to za jméno, hihihi?“
Jaroslav: „Ne, hihihi je citoslovce, Ty se přece jmenuješ Čtvrtá.“
Běta: „Uá! On si mě nevezme. Jmenoval by se Karel Čtvrtý a zase by měl se svým jménem problémy.“
Jaroslav: „Ženy jsou jedno veliké slzavé údolí.“
(Přichází Eliška, pláče.)
Jaroslav: „Ale né! To chcete rozvodnit Bystřici?“
Eliška: „Já si uvědomila, že tě mám ráda a je mi líto, že jsem lhala. Jana si teď myslí, že nejsi její otec.“
Jaroslav: „To nic, Jana je rozumné děvče a všechno jí vysvětlíme.“
Eliška: „Rozumné děvče? Ty si pil? Uvědomuješ si, že je po mně?“
Jaroslav: „Aha, já zapomněl, že jsou ženy jedno veliké slzavé údolí.“
(Přichází Jana v plesových šatech, nese kopačky a pláče.)
Jaroslav: „Pane Bože! Ty to vidíš! To mám všechno odnést za Adama?“
Jana: „Romeo mi dal kopačky.“
Jaroslav: „Tý Brďo, to je docela dobrá značka. Kde je sehnal?“
Jana: „Prý chce jet do světa a já neumím řeči.“
Jaroslav: „Ženy jsou jedno veliké slzavé údolí.“

Ženy jsou jedno veliké slzavé údolí.
To mi potvrdí muži, ženy, no kdokoli.
Chtěli byste vědět, jak to bude dál?
Nejsme historický román, ani televizní seriál.
Jde čas, spíše asi běží,
Jeden žije lehce, druhý přežívá vše stěží.
Učte se řeči a bude vám tu líp,
Když kdosi řekne hovno,
Dejte přes to Píp.

(Píseň- Jana + ostatní)

Učím se řeči

Učím se řeči, to mi teď svědčí
Musím jít do sebe, abych byla lepčí
Jsem zvyklá mluvit tak jak mi zobák narost
Z toho mám problémy a to mi dělá starost

S češtinou jsou vždy jenom potíže,
Kdo ji zná, ten si prsty olíže


Přísudky a příslovce se učí jen, kdo chce.
Zhurta. Kde je hurto? Farář fárá.
Pštros má pštrose, nebo pštrosáče?
Opice má opiče. Hroch má hroše.
Vrak vrakoviště-veterán veteránoviště.
Kňuba, nekňuba, motora nemotora, šika, nešika, mehlo, nemehlo, mrava, nemrava, cuda, necuda, douk, nedouk.
Dutat, nedutat, mukat, nemukat, duál, duel, duet.