Bílá, Černá

...Hra začíná v zapomenuté knize jednoho básníka

   Postavy jsou nerozlišitelné od předmětů: 'říká hlas zkomírajícího vypravěče, který zůstává celou dobu neznámým. 

   Hra na straně poezie, jalou hraje životní úlohu v dnešním světě, 

   černobílé náhledy na lidskou psyché. 

   Testament svobody, masa slova a ornamentu.

    Naděje, černý křest, bílé křídla světla,

    shluky vizí a percepce vzdálených krajin a měst budoucnosti. 

 

   Promněny postav a mutace hlasů

   Projekce, mapping na sítoviny a plochy,

   stínohry a vyjádření,

   stupňujicí hypnotická hudba

   slovo jako zaklínadlo a rituální gesta

  jako v divadle krutosti Antaina Artauda

   mnohé přesahy do publika otázky a vzhlížení

   zrcadlo a interakce spojitosti a divinace

 

  Započetí orgánu scénáře který bude mít linku

 pouze vytyčenou následnostem 

 hra se nikdy nebude opakovat v přímém znění

  vždy bude měněna v závislosti na protagonistově tváři a záři

  promluvy inspirované básněmi René Daumala Reného Chara Jana Kellnera

  a další verze básně mně samého autora Divotvorné zápisky. 

  který zde projektuje všechny své šílenství a povahy

  ve světle opojení lidskosti a darem vesmírného sympozia

  Jiné inspirace: Hafez, Filosofie Věčnosti, Filmové spektrum, Zvokový Desing. 

 

 .....I. Dívka na pobřeží dospělosti zvolává se zastřeným hlasem, kouřová opona.

     'Bylo to jako v pohádce o lodičce s nekončícími vesly,

      pozadí a moře i nebe se vzdalovalo a naše životy se zdály nekonečné,

      nebe se otevřelo jako kniha a vyvrhlo svazek který neměl být nikdy napsán

      svazek který se považoval za ztracený mezi plejádou civilizačního hluku'

 

     Poté prodleva, vůně světel reflektory se stáčejí do diváků. V zadu hlediště nastoupí postava. 

      

     Je to postava v masce, má masku, ta maska je vytvořená pro tento účel. 

     'Viděl jsem svět a lidi v něm, jako přeměty v kaskádách kartónových krabic,

      postavičky a figurky bez citu a bázně bez pokory a kázně,

      hádající se, nadávající, pokřikující, líbající, milující,

      dělající vše možné a nemožné jen aby dosáhly jediného, sami sebe.'

   

      Vystupuje pomalými kroky na pódium, jako v nahé snové scéně, štych na záda, kde je nápis 'vše je relativní'

      

...    'Nedokázaly jsme rozlišit světlo od postav na konci tunelu,

        v zákulisí záživotí nás oddávali kázáním co se smí co se nesmí,

        vše se na první pohled zdálo jako obrovská halucinace někoho,

         kdo propadl choromyslnosti, padlé nevíře, půl kacíř bez pravdy, bez zúčtování...

 

     Otáčí se k lidem, je stále natočen jako by levitoval. 

    

        'Svazek, který neměl býti napsán, jaké obsahuje proroctví,

          jaká poezie v dnešním světě zasáhne svět člověka, 

          mátožně se potácejího na hraně vykořištovatelské morálky,

          oceánu produktů, zhuštěného fetišismu moderní doby, 

 

    Zjevně rozlícen začně hovořit o tom proč píši tuto hru,(hudba)

     

       ' Existuje onen důlek, jak zastavit, vystoupit z krysího závodu,

          najít si své jízlivé maso představ, vykoupit své blahé bezčasí,

           stvořit lůžko na kterém spal nesmrtelný...

     ...

   ... ....

.... ..... ....

... ... ... .....

Jsem jitrni ocel ve lvim bolehlavu. Hlavni harpuna mych myšlenek.

Asi se sejdeme tam kde byla nastrazena past.

dlouho jsi čekala az te rozdrasa strach.

chápu se zde bych neexistoval 

projela tebou myšlenka ze jsi ztratil schopnost milovat? 

Že jednou přijde den kdy básník úkryty v útrobách budovy 

objeví ze není jediny 

prstenec hmoty drtí zmolky dávných proroctví 

na zmrazene kostce hrudi 

dalne obzory postav ve svem niternem seru 

rudimentalnich lyonske ženy začínají mit sve scény 

cení na sebe zuby a boji se rozdělit mezi mrtvého 

jeho poklady opet se zde rodi poezie 

jako znovu znovu jako poprvé 

ve mne i v Tobě jsem ztratil všechny sve filmy 

o tom jake by to bylo aby jsi prošla podstatou 

jsi tak temna a bližší je ti radost ze můžeš nenávidět 

kdyby jsi se zrodila slepa  nebo bez oči 

posílám na onen svět ony demonicke archetypy 

cherubini ubijeji sve syny 

jsi z jiného světa ústup před svoji budoucnosti 

jako by jsi stvorila zakazane území 

Stvorila jsi to co my bychom považovali za nemožné 

metafyzicke články mne provázejí 

pocit jako surrealne jmelí lidského tvora 

rameny mezi dimenzemi 

znovu vitezis získáváš náskok 

světlo je zhustene a jarní krajina mezi zdmi divadla 

chopí se te chorobne neskonale.

     

Snažíš se mne vyléčit jsi tvrda jako slovo 

vozy s probouzejicimi se muži 

životní nížiny nizke remizky 

řemínky enklavicke bytosti 

tehotne svoji vlastni nesnesitelnosti 

zvláštní byt na dvou planetách najednou 

ve více než jednom fraku rapsodie palet 

letite tělo hvězdného kalendáře 

hřebíky bicích synkopie deraveho srdce plazmy 

mytosfera fermentačních aktu v planckove ideálu 

veskere Tvé psaní Tvá viróza s kořenů 

bůh s tebou mladce ceho jsi schopen? 

Z pera radosti dost už potrhlosti 

mir je Tvá trhlina houf harmonie 

jednota na Tvé srdce 

srdce volající po lásce 

srdce zbořeného poutníka 

vali se na nový oceán 

...

...