O Duhovém drakovi

SCÉNA I. INDIÁNSKÁ OSADA

Na scénu přicházejí indiánští vypravěči Padající hvězda a Vítr ve vlasech a sedají si na dřevěné špalky u pódia.

Padající hvězda: „Indiánská legenda, kterou vám budeme dnes vyprávět, je našemu kmeni známá od pradávna.“

Vítr ve vlasech: „Mnoho vody proteklo v divokých peřejích řek, mnoho deště dopadlo na úrodnou půdu. Mnoho listí obsypalo stromy, aby zase opadalo.“

Padající hvězda: „Mnoho ohňů jsme zapálili a uhasili, mnoho kukuřice zaseli a sklidili a mnoho bizonů a ryb ulovili a snědli.“

Vítr ve vlasech: „A právě v té době před mnoha a mnoha lety se odehrál náš příběh o Duhovém drakovi.“

SCÉNA II. U OHNĚ

Na scénu přicházejí indiáni s náčelníkem a sedají si kolem ohně. Slovo si bere moudrá matka kmene Velká medvědice.

Velká medvědice: „Takhle to dál nejde náčelníku Sedící býku. Již dvakrát měsíční koláč snědl sám sebe a naše hlína se nenapila ani kapky vody.“

Sedící býk: (smutně): „Každý večer, když sluneční kotouč mizí za obzorem, se modlím k mocnému Tlalokovi. Jeho mokré krůpěje však dodnes nesmočily ani naši zem, ani naše rudé tváře.“

Malý medvěd: „Dostihl nás hněv samotného boha dešťů?“

Velká medvědice: (mateřsky vypráví): „Všemohoucí bůh deště Tlalok má Duhového draka. Ten umí vyletět až k samotnému Slunci, kde roztáhne křídla, svými šupinami seškrábne modrý led z oblohy a začne pršet. Jeho tělo se v kapkách vody začne barevně lesknout. Od té doby se vždy, když prší, objevuje Drakovo tělo – barevná duha – na nebi.“

Malý medvěd: „Takže se Duhový drak ztratil?“

...