Tunel

(Starý sklepní prostor, schody vedoucí z přízemí. Z vršku schodů jsou slyšet hlasy.)
ON: Normálně ho nikomu neukazuji, ale že jste to vy.
ONA: (Chichotá se.) To je od vás nesmírně milé. (Na vršku schodů je vidět světlo, hned nato se objeví i dvě postavy. ON nese baterku, ona ozdobný kufřík. Sestupují ze schodů. Dveře do sklepa za sebou nechávají pootevřené.)
ON: Počkejte, až ho uvidíte. Je starý nejmíň sto let! (Vede ji doprostřed místnosti a nadšeně se rozhlíží.) Podívejte! (Míří baterkou na různá místa.) Ta práce tadyhle na těch zdech. Do malty se přidávala vajíčka, aby všechno lépe drželo pohromadě.
ONA: (Rozčarovaně.) Ach.
ON: A podívejte se tadyhle na strop. Vidíte, jak jsou kameny naskládány co nejpřesněji k sobě? Jako puzzle!
ONA: Ach.
ON: A co teprve ta podlaha! Pravá ušlapaná hlína. Zavedli sem stádo statných volů, aby byla pěkně udusaná. No není to báječné?!
ONA: (Se špatně hraným nadšením.) Báječné.
ON: (Obrací se s baterkou na ni.) Ale copak? Vám se to snad nelíbí?
ONA: Líbí, ale... vždyť je to jenom sklep.
ON: (Nevěřícně.) Jenom sklep!
ONA: No ano... Není na tom nic zajímavého! Kdybyste tu měl alespoň polici zavařených okurek – ty já ráda, bylo by to alespoň něco. Ale tohle je prostě jenom prázdný sklep!
ON: Jenom prázdný sklep?
ONA: (Uvědomujíc si, že udělala chybu, snaží se situaci napravit.) Velmi pěkný sklep, samozřejmě. Velmi starý a … a velmi... ehm... sklepní, abych tak řekla.
ON: Tak se podívejte, mladá dámo, vzal jsem vás sem, protože jsem vám chtěl ukázat svůj největší poklad a vy jste ho poplivala a zhanobila!
ONA: (Nabírá k pláči.) Ale-
ON: Chtěl jsem vám jej ukázat, protože jste se mi velmi líbila a myslel jsem si, že jste důvěryhodná osoba. Teď ale vidím, že nestojíte za víc než kopyto vola, který ušlapal tuhla podlahu!
ONA: (Teď už nahlas štká.) Ale to jsem nechtěla.
ON: Chtěla nechtěla, stalo se. Vyprovodím vás. Prosím. (Ukazuje ke schodům. Ona se pomalu rozejde, v náručí svírá svůj kufřík a obličej má zabořený do kapesníku, aby zdusila hlasité vzlyky. Když oba už vystupují po schodech, ozve se hlasité BUM a dveře od sklepa se zabouchnou. Oba zůstanou stát celí zděšení.)
ONA: C-co se to stalo?
ON: (Ještě rozčileněji.) No to mě podržte! Nepožádal jsem vás, drahá sečno, abyste zavřela okno v kuchyni, než vstoupíme do sklepa?!
ONA: (Pípne.) Ano, prosím.
ON: A udělala jste to?!
ONA: Ne, prosím.
ON: A tady to máte! Jsme tu teď zavření navždycky!
ONA: A proč prostě jenom neotevřete ty dveře?
ON: (Pološílený. Bere ji za ramena a třese s ní.) Protože klika je jen zvenčí, drahá dámo! Proto! (Když ji pustí, ONA se zdrceně sesune na schody a začne štkát a vzlykat ještě hlasitěji než předtím. ON, vyveden z míry jejím pláčem, nesměle se vedle ní posadí.) Promiňte mi to. No tak.
ONA: Já jsem vám v žádném případě nechtěla způsobit zlo.
ON: (Zasměje se.)Ale to víte, že ne.
ONA: A vy jste řekl, že nestojím ani za kopyto. (Znovu zaboří obličej do kapesníku.)
ON: Ale to jsem přece nechtěl. (Nesměle a velmi jemně jí položí ruku kolem ramen.)
ONA: Omlouváte se?
ON: Omlouvám se.
ONA: (Hlasitě se vysmrká a pohlédne na něj.) A co budeme dělat?
ON: Budeme muset počkat. Každé úterý mi sem chodí paní na úklid. Až přijde, budeme prostě hlasitě křičet, aby nás slyšela a pustila ven.
ONA: To je dobrý nápad. Co je dnes za den.
ON: Středa. (Pak se oba zarazí a chvíli mlčí.)
ONA: To je skoro týden. Co budeme jíst?
ON: (Vytáhne z kapsy malou krabičku větrových bonbonů.) Něco by se našlo. (Jeden jí nabídne.)
ONA: (Bere si bonbon.) Teď by se vám hodily ty zavařené okurky.
ON: (Neochotně.)To je pravda.
ONA: Co když tady umřeme?
ON: (Ve strachu, že začne znovu plakat, ji obejme ještě pevněji.) Umřít vedle někoho tak krásného bude pro mě ctí. (ONA se zachichotá a on si rozpačitě odkašle. Pak oba sedí chvíli tiše a nevědí, co říct.)
ON: (Ukazuje na její kufřík.) A co to tady vlastně máte.
ONA: (Stydlivě.) Víte, když jste onehdy říkal, že byste mi rád ukázal něco, co je vám velmi drahé, řekla jsem si, že i já vám ukážu takový svůj poklad.
ON: Ale to je báječné! Smím se tedy podívat?
ONA: Ale jistě. (Otevře kufřík a ON namíří baterku na jeho obsah.)
ON: (Zaraženě.) Lžičky?
ONA: (Nadšeně.) No nejsou krásné?
ON: (Hurónsky se rozesměje a zdá se, že nebude moci přestat. Vstane.) Nikdy jsem nepotkal nikoho, kdo by sbíral něco tak hloupého jako jsou lžičky!
ONA: (Rozzlobeně zavře kufřík a složí si ho na klíně.) Jistě lepší, než nazývat vlhkou, smradlavou díru svým pokladem!
ON: (Najednou zamyšleně, jakoby ani neslyšel její popíchnutí.) Počkejte, počkejte. Já mám nápad.
ONA: (Stále uraženě.) No to jsem tedy zvědavá, co to zase bude.
ON: (Vítězoslavně.) Já mám nápad! Vezmeme dvě největší z vašich lžiček a prokopeme se ven!
ONA: (Šokovaně se na něj obrátí.) Vy jste se zbláznil! Na mou duši, tahle díra vás připravila o rozum!
ON: (Přisedne si k ní a naléhavě k ní mluví.) Přemýšlejte, drahá slečno. (Snaží se znovu ji obejmout kolem ramen, ale ona jeho ruku odstrkuje.) Podívejte se, tohle je naše jediná šance na přežití. Obětujte dvě ze svých lžiček a budeme žít! To je šlechetný čin, mladá dámo.
ONA: To sotva! Nikdy bych nedovolila, aby se s žádnou z mých vzácných lžiček kopalo jako s nějakou špinavou lopatou. A navíc – (Otáčí se k němu.) vy byste dovolil, aby v té skvěle propracované zdi vašeho skvostného sklepa zela díra? Ha?
ON: (Vyveden z míry. Zdá se, že na tohle nepomyslel.) No... no to jistě ne. To bych nikdy nedovolil, to ne. (Oba pak sedí mlčky vedle sebe a jsou oba zaměstnáni vlastními myšlenkami.)
ONA: (Po dlouhé chvíli a velmi tiše.) Potřebuji na záchod.
ON: Co prosím?
ONA: (Rozhlédne se, jakoby je mohl někdo zaslechnout, pak trochu hlasitěji.) Potřebuji na záchod.ř
ON: Ach tak. Tak to je nemilé, milá slečno.
ONA: (Úzkostlivě.) Co mám dělat?
ON: No co? Budete muset vydržet do úterka.
ONA: (Šokovaně.) Tak to ani náhodou!
ON: Co jiného byste chtěla dělat, prosím pěkně?
ONA: (Opatrně.) Kdybyste jaksi dovolil... mohla bych si tadyhle v rožku...
ON: (Výhružně.) No tak to se opovažte, milá dámo! To se opovažte!
ONA: Vy chcete, aby mi praskl měchýř a abyste tady pak byl s mojí mrtvolou až do úterka, že?
ON: Žádné praskání, žádné umírání! Vydržíte do úterka!
ONA: (Nabírá do pláče, znovu vytahuje kapesník.) Nevydržím.
ON: (Znovu vyveden z míry jejím pláčem.) Ale no tak, drahá slečno. Vím, že vydržíte.
ONA: (Odhodlaně k němu zvedne uslzené oči.) Vykopeme ten tunel!
ON: Ani nápad!
ONA: (Znovu se rozpláče.) To je moje jediná šance.
ON: (Zmateně.) Copak vy byste obětovala svoje krásné, nádherné lžičky pro vykopání nějakého špinavého tunelu?
ONA: (Zuřivě.) Čert vzal lžičky, když žena potřebuje na záchod! (Odhodlaně vstane a otevírá kufřík.)
ON: (Bere jé kufřík z rukou.) To nesmím dovolit!
ONA: (Založí ruce v bok a panovačně rozkročí nohy.) Vykopeme tunel, nebo přímo tady uprostřed toho vašeho sklepa –
ON: Zadržte! (Rezignovaně jí vrací kufřík.) Ať je po vašem. Ale do smrti si budete vyčítat, že jste zničila takovou krásnou zeď.
ONA: (Pohrdavě si odfrkne, otevře kufřík a vybere dvě největší lžičky. Jednu mu podá.) Kopejte, ať jsme venku co nejdřív. (Oba tedy začnou kopat. Po chvíli se objeví venku – u jednoho z portálů – a zmoženě oddychují. Oba jsou špinavý a rozcuchaní. Ona rychle běží za rok, aby ji nebylo vidět.)
ON: (Když se maličko vydýchá.) To tedy bylo dobrodružství!
ONA: (Zpoza rohu.) Viďte!
ON: (Užasle.) Nikdy bych nevěřil, že si u toho užiji tolik legrace. A navíc mám teď i boční vchod do sklepa. (Zadumaně.) Možná ho otevřu pro veřejnost.
ONA: (Vylézá zpoza rohu, rukama si uhlazuje sukni a rozcuchané vlasy.) I mně se to líbilo. (Nesměle klopí oči.)
ON: (Obrátí se k ní a pohled mu zjihne.) Jak jste roztomilá – takhle rozcuchaná a umouněná!
ONA: (Ostýchavě.) Ale jděte.
ON: A víte vy, že ty vaše lžičky jsou velmi užitečné?
ONA: Děkuji vám. I váš sklep je nakonec docela okouzlující. Teď, když tam tunelem svítí víc světla, je to docela útulné místečko.
ON: (Okouzleně.) Nedala byste si se mnou kávu a sušenky?
ONA: Kdepak! Já už musím běžet.
ON: (Zklamaně.) Ach, to jsem si mohl myslet. Utíkáte ode mě.
ONA: (Zasměje se.) Ale co vás nemá, vy blázínku. Musím jít rychle koupit nějaké okurky, které bych mohla zavařit! (Spěšně ho políbí na nos a odběhne pryč. ON ještě chvíli omámeně stojí a dívá se za ní. Potom se také pomalu vydá pryč, na tváři úsměv.)

KONEC