Džut

Postavy:
Svíčka
Myšák
Slunce


Scéna 1


Scéna je tmavě osvětlena, je večer. Pokoj je starodávně zařízený a zahlcený různými předměty - svícny, staré nádobí, lucerny, poháry a u stropu visí prázdná klec na ptáka. Uprostřed pokoje stojí vysoký placatý předmět zahalený prostěradlem - zrcadlo. Stojí čelem k divákům. Do pokoje vchází Svíčka - žena s dlouhými rudými vlasy do pasu. Má na sobě dlouhé krajkované šatičky jako pro porcelánovou panenku. Mají zářivě oranžovou barvu, ta však v přítmí pokoje nezáří tak, jak by měla. Všechno je potemnělé, zešedlé. Svíčka pomalu přistupuje k zrcadlu, stahuje z něj prostěradlo a dlouho před ním nehybně stojí. Scéna se pomalu vyjasňuje. Svíčka začíná zářit. Rudé vlasy a zářivě oranžové šaty vydávají do prostoru světlo. Rozsvěcí se i svícny a lucerny v pokoji. Hraje tichá rytmická hudba jako z hrací skříňky. Stíny předmětů okolo se ve světle svíček pohybují. Najednou zazní ostrý výstřel a zrcadlo se rozsype na střepy. V tu chvíli vše zhasne tak, jak to bylo předtím, hudba utichne a Svíčka, zbavena všech barev a světla utíká ze scény. Tma.




Scéna 2


Scéna je temně osvětlena - večer. Na pravé straně jeviště je budka - zastávka nádraží, za ní se rýsuje temná silueta kolejí, před nimi stojí v pravidelném rozestupu pouliční lampy. Nesvítí. U zdi v druhé části jeviště leží na chodníku stará matrace a na ní spí Myšák - mladý chlapec. Je velice hubený a na sobě má několik vrstev oblečení, které se překrývají. Vlasy má delší, tmavé a rozcuchané. Po chvíli vchází Svíčka a sedá si na zem za budku. Je vybledlá, zešedlá, smutná. Po chvíli se Myšák probouzí, vstává, chvíli obchází zhaslé lampy, pak si všímá Svíčky a sedá si vedle ní.


Myšák: Proč jsi tady?

Svíčka: (Mlčí)

Myšák: Nechceš jít někam, kde...

Svíčka: Někam kde už není místo pro světlo, kde je jen voda, noc, vyhaslé svíčky a lesklé povrchy a spoustu ztraceného?

Myšák: Spíš jsem myslel někam, kde ti bude líp.

Svíčka: Aha.
(Ticho)
Vždyť jsem tady.

(Ticho)

Myšák: Vidíš tu tmu?

Svíčka: Pořád.

Myšák: Je večer.

Svíčka: Pořád.

Myšák: Nemohla bys...

Svíčka: (Smutně)
Nemohla.

Scéna ještě víc potemňuje. Svíčka potichu pláče, Myšák pomalu obchází zhlaslé lampy a jednu po druhé si prohlíží.

Myšák: Třeba jsou nemocné.
(Ticho)
Třeba mají noc rády.
(Ticho)
Třeba by chtěly tančit.
(Ticho)
Třeba zemřely...

Svíčka: Ne, oni ne.
(Rozpláče se a utíká pryč z jeviště)

Myšák: Objímá jednu z lamp, která několikrát zabliká a zhlasne.

Tma.




Scéna 3

Jsme ve stejném pokoji, jako ve scéně 1. Je ve stejném stavu, jak jsme ho opustili- plný věcí, svícnů, luceren, talířů a váz. V pokoji je tma. Uprostřed jeviště leží střepy z rozbitého zrcadla. Lesknou se. Vchází Svíčka. Opět je matná, smutná a zašedlá. Prochází po pokoji a dotýká se luceren a svíček. Všechny zůstávají zhaslé. Pak si kleká ke střepům uprostřed místnosti, chvíli si jeden po druhém otáčí v rukou a pak si podřízne obě zápěstí. Z jejích žil rázem vytryskne oslnivé světlo, ozařuje vše kolem, svíčky i lucerny se rozzáří, světlo tmavne ze žlutého, přes oranžové až po rudé. Hraje kakofonická hudba, pokoj hoří. Na zdech se míhají siluety plamenů. Zářivá Svíčka leží ve svých svítivě oranžových šatech uprostřed jeviště mrtvá. Tma.




Scéna 4

Je den. Světle zelené světlo ozařuje louku mezi stromy. Uprostřed na trávě stojí velké zrcadlo ze scény 1, je neporušené. Je ticho. Zpívají ptáci. Scéna se vyjasňuje ještě víc. V zrcadle se se objeví kulatý zářivý odraz slunce. Zpoza zrcadla vychází malá holčička s dlouhými zlatými kudrnatými vlasy ve žlutých šatičkách - Slunce. Natrhá na louce několik květin a vesele odskáče z jeviště. Tma.