Jarní meduňky

(Vysvitlo světlo nad náměsičnou krajinou plnou organických tvarů na modrém pozadí, pozadí kleinovi modři a perspektivy ubíhající do hlubiny)

Klein: „Stával jsem se barvou, barvou té poslední generace, která ještě věděla, jak vypadal člověk, o čem přemýšlel, proč stále padal a nacházel nová východiska pro své činy a pohnutky, proč se nejen pokoušel žít, ale také se vydával do neprozkoumaných oblastí smrti a paranormálních příčin, za nimiž je rozum jen bázlivou tečkou, někde mezi srozuměním a posledním následkem jak opustit tento svět.“

(Prochází se po antických ruinách, v pozadí vidíme pozůstatky kambodžské, máyské, aztécké a egypské civilizace a pozůstatky jiných než pozemských artefaktů)

Klein:„I kdybych Vás měl přimět mne poslouchat, vím, že jste sem nepřišli vnímat monology, napsané pro potěchu nemocného lidství, napsané pro pouhé střemhlavé mihotání vrstev jedné podlomené psyché, churavé stránky člověka odepsaného na poslední, smrtelné lůžko, já vím, že všichni zemřeme, nebo že to něco nás všechny jednou zabije, i Vy to víte, že ano...?“

(zvedne pohled někam do tmy, k příchozí postavě, vstávající z povzdálí, pomalými kroky se přibližující do světla ke Kleinově stínu)

Lorelai:„Vystoupila jsem ze stínu tvého monologu, abych Ti předpověděla věčný život, lásku a spříznění s tvými vlohami, abych Tě chránila před sebou samým, abych Tě vpoutala do Tvého poslání, jímž je Tvořit tento život a tento svět plný vidění a barev, jímž je být právě touho hodinou, jako Tvou poslední, jímž je naplnění tohoto času, jež Ti byl vyměřen, až do posledního dechu, spřízněný Tvůrče!“

(Obejmou se společně vytrhnou své hrudi proti sobě a dramaticky se k sobě tisknou jako by to bylo poprvé co se dvě lidské bytosti takto objali a naposledy pro mnoho planetárních let)

Klein:„Nevěděli jsme, že jsi stále naživu, pochyby zachvacovali náš prostor, všichni se vzedmuli a odletěli zpátky na to místo, na to místo, odkud není návratu, tam odkud jsi vzešla ty a všechny Tvé myšlenky rodící se, všechny tvé myšlenky štěpící tento sen, tento průvodní sen o počátku této přítomnosti, tohoto života, této svěcené vody a této znovurodící se látky, z níž jsme my všichni utkáni až do posledního svitku našich duší“

Lorelai:„Vím, že jsi za ty stoleté hodiny odrodil mnoho zlatavých vizí a spálil se o vrubné síto stříbřitých iluzí, ale dokud jsem mohla stát na straně zachráněných, bylo mi drahé a vzácné Tě varovat před silami, jež se sbíhali nad tvojí tvárnou konstitucí, nad veškerým svátnem, jímž je Tvůj Člověk, spojený ve mne, jímž je Tvůj život propojený ve mne, jímž je to, co jsi vzýval a milovat a stále miluješ a stále přicházíš na věci a významy jak to zasnoubit s tím co bylo, ale nyní je už jen to co je, co jsme my, co budeme, čím se staneme...“

Klein:„Nemohu unést onen tok, že vše co jsme byli, co jsme nesli na bedrem, vše čím jsme mohli být, vše to vrcholné opájení se slunci, výtažky představ, geometrických tvarů, rojení se larválních barev v trojdimenzionálním prostoru, tvá tvář plná malebných dekonstrukcí, to vše a všechno co unáší tento svět a tento Vesmír, tvé malé omalovánky fantazie, tato obrovská hra na Vesmír v područí Máyi, malé a velké Samádhi, tyto tváře masky, herci velkého jeviště, fraktální sen o početí nekonečna na konci času, koncový bod historie, tato hra, její autor, bod úplného vyslovení se v abstraktním tvaru, výheň v surreálné pramici na níž nemohu jíti slovem vedoucím v nitce této skutečnosti, této Tvé skutečnosti, této Tvé nejsublimnější skutečnosti...pro níž mi divák promine onen skutečný boj, onen boj a vítězství, pokus zachovat konstituci hvězd a život postav, jenž přijdou po mne, z mé krve, z mého poselství, z lůna mého tvůrčího času, žilami této přitažlivosti, žilami jedinečného roucha ve kterém delikátní mysl snoubí myšlení starce, kmeta, mistrovství i úplné svaté pohnutky vyhoření, smíření, zmrtvené tkáně jež předcházely těmto počitkům, počitkům za tímto světem, za tímto zrcadlem, za ohněm, v němž jsme spálili naše vojska, náš arzenál, naše bytí a zůstalo než nic s ničím v rovnováze na čepelí bělostné nahosti, na čepeli prvenství a slávy ohlodané na kost...“

Lorelai jej znovu uchopí za tvář konejšivě a úzkostlivě mu pohlédne to očí na výraz vzpamatování se)

Lorelai:„Být mi tak drahý písní vykořeněné révy ze hrudi vzepjat tento svět znovu do žití naší lásky v pečeti vtrousené ven za kosti hrdinů, jež odplavila vidina stát se něčím jiným než sebou samým, než dramatikem, než posluchačem, než psanou tiriádou za triádou Vesmírů spěchajících za rámec této doby, za rámec soudobého myšlení, vědy a umění, někam mimo čas, mimo prostor, mimo počátek, mimo světlo uhlavního nepřítele s teleskopickou tyčí prořezávacího se do česajících lán budoucnosti někde na hladině nového přílivu, kde možná právě vy Kleine, můj milenče, povodni mého vzácného návštěvního řádu, hieronyme původu, možná právě vy, odrodíte tuto novou, nezrozenou generaci, jež padla na tratolišti svého vznešeného původu, padla a stále padá svou pozorností k nízkému odpadu přízně jejich vlastního rozkladu.“

Klein:„Nepřišli by sem a nikdy ani nepřijdou, dokonce to, že jste vystoupila ze stínu, že jste stále abdikovala to, že mne nepřestáváte milovat, znamená pouze to, že neumíte odmítnou svůj urozený původ postavy ztracené v orloji nevkosené imaginace, v orliji velkých a malých dějin točících se v kruhu, jako okružnice na posledním tažení, kde se již úvahy zatahují za smysl her a dramatu a vy padáte na úkos stínu pera, jako postava horlivého plánu, jako střemhlavý démon mé vlastní pohnutky vracející křídlům rozvahu a rovnováhu po které prahnou přizniviska růžové soli hluboko na poušti mé odvahy, roztroušené dýkou přepokladů, chatrné vrávorající lodičky bez vesel, jen pokus a zbídačené stavy mysli.“

Lorelai:„A přece ve Vás něco honosně nezaměnitelného zůstalo nahoře, tam kde jsme zahlédli Vaše původní poslání, Vaše vidění a Váš svět, tolik neuchopitelný, ale přesto natolik přímočarý, aby jsme jej mohl přenést do myšlenek-tvarů, do příběhů a dialogů, na jeviště velkého čaroděje, kde chameleoní hůl ustavila tento šermířský souboj, kde kat postavil své řemeslo mimo zákon a my se mohli konečně věnovat formám lásky takovým jaké jsou, nahé a konvulzivní, jako obrazy, jako formy lásky jimiž toužíme vidět Vesmír takový jaký je - nekonečný a krásný!“

...