(Kozoroh 1, 17.05.2007, basne)
Já srdce plné lásky mám,
však už jen veršům svým ji dám!
Ta, kterou doposud rád mám,
chce, abych jinde žil a sám.
Nebýt jen rytíř z Nemanic,
snad žil bych lépe, mnohem víc
bych lásku svoji rozdával,
však jsem jen chud, jen ducha král!
Já za přízeň vám děkuji,
dál budu psát, to slibuji!
S dušičkou plnou dálných krajů
s potěšením si s verši hraju.
Nezná mezí má fantazie,
a z číše inspirace pije,
pro vaše potěšení snad
cokoli umím zveršovat.
Těší mne ta milá slovíčka,
jak některá milá dušička
se básní mojí potěšila...
Ta chvála je mi velmi milá!
Hledím na svět míň netečně,
u srdce je mi báječně,
že navzdory té bídě vší
má slůvka ještě potěší!
A zase vstát, jít dál mám chuť,
vždyť je to třeba, buď jak buď,
dokud mám nohy k chození
a srdce k lásky třeštění,
třeba i kulhat budu rád,
sen Lásky zkusím veršům dát!
Klidně se tomu smíte smát...
Mám snad za živa umírat?