(Hesiona-Essylt, 01.06.2007, basne)
Kdy tě mám lásko nejraději?
Miluju chvíle, kdy jsi svůj.
Kdy svlékneš neprůstřelnou vestu
a necháš mě vejít bez protestů,
do jeskyně tvých pocitů.
Je to tak vzácné
mimo milování ...
Můj rytíř zvedne hledí, skloní štít ...
pak na zem padne brnění,
meč odhozený v kamení...
Tehdy tě, lásko, nejvíc
toužím mít.
Je to však zřídka,
příliš zřídka ...
Jsem odsouzena slepě tápat,
bloudit a nevidět tvé rány,
a když pak nechtě zotvírány
bolí,
s procitem provinění
mám se snažit chápat
a znovu ti je horko-těžko léčit...
Já nevím, tak hrozné to snad není,
říct:
„Sem, holka, nesahej, tohle ještě bolí,
tady mi fakticky dost ublížili...“
Pověz mi,
jsou v tomhle všichni muži stejní?
Jako byste se všichni báli,
že sklonit štít
a zvednout hledí,
odekrýt zákoutí své duše
krutě se jednou vymstít může,
až místo lásky zloba skočí do popředí.
Ale ženu ta nedůvěra bolí, můj pane ...