(Beáta, 07.06.2007, basne)
Vešly mi do cesty, Lužánky v nedbalkách,
sotva co po ránu rodí se den,
promoklé, po dešti, s kytkami v ospalkách,
ještě si snívají poslední sen.
Vešly mi do cesty, nabídly lavičku,
kterých tu po ránu prázdných je dost,
pak aspoň po dešti umytou cestičku,
jakoby přicházel sám vzácný host.
Otevři oči Ty ustaraná,
zavolal na mne sám Lužánek Pán,
uvidíš něco, cos neviděla,
uprostřed města zelený chrám.
A ukázal mi svůj poklad v perlách rosy,
démantů tisíce, co by kdo chtěl,
a na trávě dokola si hráli kosi
a ptačí sbor k tomu své chóry pěl:
...že dlouho mne tu neviděli
a veverky, tu chodí bosy...
Jasmíny při cestě umyté do bíla,
otírají si svá líčka spanilá
a vypouštějí všechny vůně ven.
Je to jen sen nebo krásný den?
A slunce hodilo mi zlatou nit
a táhlo mé oči vzhůru,
do korun zeleného chóru
a pak zase dolů na pažit,
kde vyplétá si novou síť,
pro děti, až budou spolu.
Milenci mladí, Ti tu byli včera,
snad zdržel je jen maturitní večírek,
snad byli hosty slávy dospělosti
a nepřijel pro ně tatínek.
Holoubci dvojí sedí na hlavách,
a právě těm krásným múzám z kovu,
které už prošly prachem cest
a teď tu sedí spolu.
A vidím první kočárek,
v něm dítě ještě spinká,
taky si užívá Lužánek,
maturuje mu dnes - maminka.