(Hannazka, 18.07.2007, basne)
Ještě tě z dálky slyším
ale už mě bolí paže stromů
už roním slzy mračen
které nás vedly stokrát domů
Ještě si namlouvám jaro
i když slunečnice plivou semínka
Chřípím vyschlého potoka
je cítit ospalost a matná vzpomínka
V noci sloup ohnivý a ve dne dým
kolik to bylo let
co jsme společně, bezpečně, bezděčně
s propletenými osudy
bloudili pouští?
Ještě tě z dálky slyším
ale už mám vrostlé kořeny
Sloup dýmu, co nás vodil ve dne
jen žhne a vypaluje cejch
V noci, když se někdy probudím
zahlédnu něžné tetelení nad studnou
kterou's tenkrát vykopal
měla spoustu vody a zatuchlý chlad
Ještě si namlouvám léto
i když kolkolem v lese
barví se vojenská celta
kdo bude válčit a vystřelíš snad první?
Vlaštovky, zrádkyně, odtáhly pryč.
Havrány usedly na struny víry
a zpřetrhaly poslední co zbylo.
Řekni, jaké to je - zahlédnout mrtvou Naději
a zjistit, že už nikdo a nic není?