(Kozoroh 1, 05.08.2007, basne)
Byl jednou jeden klučík malý,
který vše krásné miloval,
a tak hned tu a hned zas tady
s úsměvem okouzleně stál!
A nosil sebou notes malý,
kam zapsal si svých veršů pár,
a občas zmizel kdesi v dáli,
kde balvan řece vzdoroval!
Na něj jak na ostrov vždy skočil,
tu skála, tam zas křovin pár,
tok řeky v tom místě se stočil,
tak zvědavců se sotva bál...
Řeka v těch místech mělká byla,
a skákala po kamení,
sem tam jen drobná rybka čilá
byla života znamení!
A zde své tajné sny si spřádal,
zde napsal i svých veršů pár,
a od života málo žádal,
jen aby kdos ho miloval!
Plynula léta, chlapec sílil,
na verše jaksi zapomněl,
a vstříc osudu svému pílil,
též bláznivě rád šachy měl...
Když přišla vojna, na Strahově
se co cvičenec předváděl,
na svět už hleděl jaksi nově,
jen srdce stále prázdné měl...
Běžela léta, poznal Lásku,
a s ní dva krásné syny měl,
byl jako loutka na provázku,
sám žít už více neuměl...
Přišel rok osmdesátdevět,
co lidem jistoty jen vzal!
Kdo chud byl,ten se jako medvěd
do všeho jaksi zamotal!
Poctivost, čest-to nenosí se!
Zloděj a lhář se dobře má...
A nahoře zas objeví se,
kdo měnit kabát rychle zná!
A když snad o práci svou přijdeš,
a je Ti přes čtyřicet let,
se mzdou i ženou sotva vyjdeš,
a k rozvodu to spěje hned...
A tak tu sedí v plné kráse
u kompu postarší již pán,
verše si čte i píše zase,
a touží býti milován...