(WhiteSkull, 10.08.2007, basne)
„…ty nemůžeš být normální.“
Komentuje po zavíračce Lištička
mé fotky z dovolené.
„A kdo je?“
„…no dobře
ale vyfotit všechny sochy na Kuksu
a ještě přidat od každé pár detailů
může jen pomatenec.“
„A kdo není?“
„…podívej jak jsou všechny temné,
jde z nich strach i když jsou krásné.“
„Vidíš a v tom je ta rovnováha
všeho co lidé dělají.
Nahlédni na všechny druhy umění,
zjistíš,že ve všech je cítit temná strana
osobnosti tvůrce,
který do díla vkládá své emoce
a ty nejsou jen světlé nebo tmavé.
Barvy života bývají vyváženy
chladem smrti.“
„…brr ty mne děsíš.“
Lištička se otřese
a mráz jí projede po celém těle.
Nejlépe je to vidět na prosvítající halence.
Abych zakryl vzrušení
kousnu se do rtu.
Kapka rubínové krve
ukápne Lištičce do dlaně.
„…dal si mi kousek sebe.
Dáš mi i svou duši?“
Olízla si dlaň,
tak smyslně,
že ... .
„…škoda, …že jsi chlap.“
Vlepila mi pusu,
zase se rychle stáhla
a v očích měla slzy.
„…řekneš mi prosím nějakou básničku.“
Každý den
stojím před pokřiveným zrcadlem
a v něm
vidím tebe
jak rveš mi z hrudě
teplé tepající srdce.
Nedýchám.
Láskou přikován
na poušti vlastních snů…