(Žiťa, 16.08.2007, basne)
Věci, které měl jsem rád, pohltila voda
z moře shnilých mozků kolem,
jež mne obklopují. To vše teď prodá
a půjde za mnou dál – cestou, lesem, polem,
dokud mne zcela nerozhlodá.
Dokud mi všechny své atomy nevnutí
a všechny ty mé nezabije – ta voda ješitná.
A šeptá: „Všechny listy tebou stvořené vyrvu ti,
vyrvu je z tvého bloku, Já, ta voda hnusná nepitná,
z bloku tvé duše, tvého vnitřního hnutí.“
Teď se v ní rozpouštím jako ve žravé kyselině,
je všude - teče, prší - nelze před ní utéci,
když střechu nad hlavou mi vzala. Pluje si líně,
ale stále a rozhodně jako král, když otroky zavře do klecí.
A všechny břehy rozemele, nakonec nespočnu ani v hlíně.