(Jan Urban, 23.08.2007, basne)
Den nebe spolykal
hladem nekonečným
neboť únava mu sílu dala
ke dravé žravosti.
Pod horou osudů
rozevřená zem
podobna mordě dne hladového
a ona se začala nořit
do bahen neklidných
jak čas zkvašených vzpomínek.
Poslední mech kolem těla mého
rozryje tisíc rypáků
černých kňourů
než utlučou je hvězdy bez nebe
které padnou
v místo hory zmizelé
aby rozptýlily její prach.
Jdu nožem zubatým
okrájet maso
z mozku svého
a nakrmím šelmy myšlenkou
o poslední večeři
po které jen jeden Pána nezradil
ač on byl proklet Pánem svým.