(WOAM, 30.08.2007, basne)
Rozmočená slova dusíváme v dlaních,
když nosíme je zpátky k nádraží.
Noha nohu mine
a pomine
to naše setkání, dotyk i hra.
Zapadá deštěm,
se dnem pohasíná
a pak už vedou domů trochu jiná poutka
než dlaně a ...
Slyšíš?
Je to možná naše vina,
že slova v dlaních
a ve vlasech myšlenka
třeba o šťastném konci,
co nekončí,
možná
slyšíš?
přece skončí.
Nevyslovena.
Já i ty.
(a ještě jí zamáváme)