(jastrebok, 07.09.2007, basne)
Návrat
Panuje noc, čarodějka mocná,
pohlcen peklem den zářivý jest.
Temné stíny postav šedivých,
těch zbrojnošů, jež plánují lest.
„Stromy“ zvou se a jejich kořeny
jak rytířské boty do země tvrdé zapuštěné jsou.
Stále více zjevuje se jich
A temné tušení svírá duši mou.
Pln beznaděje – strachu,
přijíždím na vyprázdněnou mýtinu,
sedě zpříma na valachu,
s mečem v pochvě na týlu.
Božský klid narušen kříži,
jejichž barva jak barva listů napadlých,
zakopanými v zemi,
spjatými s peklem zatracených.
A hle – tam, kde stín hlodavce
v plném běhu mihnul se,
tam panna milá sedí - a srdce,
srdce její zlomené.
„Jest tvé jméno Marielle?“
promlouvám skrz hledí v přilbici,
s chocholem zplihlým
na půvabnou to nešťastnici.
„Ano,“ ústa její špitají
a z očí jako kapky rosy slzičky stékají.
Její hruď pomalu se zardívá,
však duše její – bouřlivá.
Sesedám z koně a přistupuji k ní –
pokorně poklekám, přes brnění cítím žár.
„Zde jsem, milovaná,“ tvrdím a k lásce z dětství
ze Svaté země zatracené cestu k ní zpět nalézám.