(WOAM, 13.09.2007, basne)
Básně
už tak dávno
tak zapomenuté
tají mi dnes dech.
-To že jsem psala já?
A otvírajíc zaprášené dveře svého pokoje
když vzpomínám,
jen p
o
t
a
s
l a
z
y s
l
z
y
a trochu mrzí
i úsvit, když jej nevnímám.
Když nedívám se omráčená,
jak den nám spadá na ramena
p k
o a
p
i
č
k
á
ch
.
Řekni mi, prosím,
až začnu příště škrtit zbytky západu
a slunce za závojem.
Až zapomenu zase někdy příště,
že zatím ještě
někde tady
(snad aspoň trošku)
existujem.
Prosím.