(Kozoroh 1, 26.09.2007, basne)
Zas lístky keřů duhou hrají,
léto už vale dalo nám,
a pole fousatá se zdají
strništi, jimiž brouzdávám.
A stužky bystřin krajem běží,
v sadě košaté jabloně
nabízí nám své plody svěží,
já myslím na květ mandloně!
V duchu jsem spojil jeho vůni
s představou milé tváře Tvé,
krásné i smutné jak tvář Luny,
něžnými důlky zdobené!
Podzimní vítr stromy svléká,
ježek v listí pelíšek má,
v lese poduška mechu měkká
hříbečkům hlavy schovává!
A rána někdy mlhy halí,
zřít lze i jinovatku zas,
Zima a chlad se na nás valí,
na duši padá splínu mráz!
A večer něžná čarodějka
obloha září jasem hvězd,
tu Večernice, tam Severka,
nechám se touhou srdce vést!
Kdes na verandě světlo svítí...
Lampička nebo lampión?
Čertíček na mne mrká v sítí!
Či světlušky? Ne, je to on!
A ta, co francouzské má jméno,
tu spisuje veršíky své,
tajemstvím srdce zahaleno
v nich šíří vůně mámivé!
A v lukách holka jankovitá
tu s přítelem svým dovádí,
a v jejich srdcích Láska skrytá
mne upomíná na mládí...
O kus dál další kamarádka
za Luny sbírá koření
jiná to zase bere zkrátka,
erotikou nás promění...