(spare, 20.10.2007, basne)
Večer u stolu,
Tvá žena, děti...
Ještě honem na balkóně
potáhnout doušek z cigarety,
a jít za nimi.
Sedíte spolu,
povídáte,
teď Tvůj syn rozlil sklenici.
Jsi s nimi a trochu nejsi,
unavený a mlčící.
Máš toho tolik za sebou,
únavu cítíš v kolenou.
A ta může být nebezpečná,
když navíc přidá se
nadbytečná
úvaha nebo vzpomínka...
Mléko utřela maminka.
Tati, přečteš nám pohádku ?
Jakou chcete ?
Tu o štěňátku,
co nechtělo žít na statku,
a utíkalo do světa,
až se ztratilo...
Srdce Ti leknutím
do studny skočilo !
Sakra,
nejsem i já to štěně,
myslíš si.
A pak jdeš ke své ženě,
co se tváří překvapeně,
pod Tvým zamženým pohledem.
Kluci jděte na Večerníčka !
A děti běží,
a ty jí líbáš víčka,
ona Ti věří...
Stále se milujem.
Až přečtu, drahá, našim dětem,
a usnou,
tak svá těla spletem.
Přečtu Ti, lásko, pohádku
a zaliju zahrádku.
Jsi stále krásná...
(Už nejsi štěňátkem, co se mu doma nelíbí,
milovat se dá i v kuchyni...)