(Pišák, 27.10.2007, basne)
Tak nehlučně,
stále dolů,
stéká, jak kapka vody
po zdech mozaikové dlažby.
Stejně jak po tvářích,
mých suchých rtech,
kde svou solí
rozežírá stále nesourodou,
nevyváženou nitku spojení.
Krev v těle oběti,
požírající vlastní svědomí,
duhou spojené mosty,
mezi dávno vzdálenými
polokoulemi srdečního svalu.
Čekám
*****
Nedýchám
Vkládám se do rukou nevědomí,
které den co den operuje v hlavě,
na úkor pacienta..