(cevert, 08.11.2007, basne)
Někdy se ztáhneš jako kovová roura
studeně se blyštící na věčné časy
milión rentgenů se odpoutává
a shora či z dola narážíš
toužebně trubku
chtívače.
Nenalézáš tu souhru těl
a jak je vůbec možné spatřit oči v sloup
když šíp již vystřelen byl
a dva luky
tvořící jekot znaku viktorie
napnuty jsou
jako malé dítě před výpraskem
uhýbající pohledem
před učitelkou.
Všechno něco stojí
vzpomínáš si
až přijde smrt
stojí to život
a vše o dvou koncích bývá
přitažené
konce jitrnic
třepajíc se zavěšeny v chrupu.
Chceš vyssát tu těžkou práci chlapa!
Dvě růžová masa těl splývají
když tu hrnou se chvatně ven
prodírajíc se mřížovým masomlejnku
bez pout
v reálném už světě
děleném...