(hechicera, 12.11.2007, basne)
Stojím tu shrbená uprostřed cesty
a žebrám u lidí o kousek štěstí.
Všichni mě míjejí a kašlou na mě,
jsem pro ně odpad co válí se na dně.
Nevědí, co mi život dal,
nevědí, že z krutosti zpět si to vzal.
Pár očí stáčí se a hledí na mě,
záblesky poznání skrývají umně.
Nejsou si vědomy, že skončí jak já,
žebrat o štěstí snadno se dá.