(Lady Carmila, 23.11.2007, basne)
Ze strachu se točí hlava
to se občas, občas stává.
Když sedíš v prostřed hřbitova
kde každy spí a nevstává.
...A nikdo už nechce, aby vstali..
Před nebem chrání je koruny stromů,
mnohý už nezmůže ani se k tomu,
by v hluku cesty za plotem
jen zamyslil se životem.
...nad jeho zvrácenou krutostí..
Na náhrobcích omšelých
jsou jména, jména zesnulých.
A nepříjemné vlhko, chlad
snad ví, že o nich píšu, snad.
...A možná taky ne...
Ach, jaká pestrá směsice!
Na světě mrtvých tisíce,
jen já jsem v místě klidném, tichém.
Nejistá a v srdci s hříchem..
...hájím bezmocné duše...
Proč nedozvím se nikdy "Proč?"
V hlíně straší červotoč,
to dítě malé, čtyřleté.
Vždyť co vědělo o světě?
...A chci to vlastně vědět?..
Třesu se, mám hrozný strach,
mé srdce bije na poplach,
z nápisu na jejich hrobě.
Z té pravdy platíc v každé době:
"Co nejdražší Nám v světě bývá,
v tmavém hrobě odpočívá."
Čtyřletá Mařenko, je mi to líto...