(Lady Carmila, 28.11.2007, basne)
Když sama pláču potmě,
když píšu si tak smutně,
a když mé srdce krvácí.
Pak já naději neztrácím.
Mam tebe.
Když smrt zdá se být to jediné,
pak kdo mě k sobě přivine?
Když se stane co jsem nechtěla,
už nepláču, mám anděla.
Přímo z nebe.
Ať pátek je, či pondělí,
já miluji tě anděli.
Proč sestoupil jsi zrovna ke mě?
Vždyť obrovská je Naše země...
a plná ztrápených lidí..
Andílku můj, zůstaň se mnou
Já všechno vrátím, někdy, jednou.
Když při mě budeš hrdě stát
Jen mít mě rád, a milovat.
Uzdravím se..
Jen do té doby sebe vnímám,
že v temném hrobě odpočívám.
A mrtvolný v mých očích lesk,
tam zrcadlí se strach a stesk.
Andílku, zachraň mě!!