(Enygma, 29.11.2007, basne)
V prachu u cesty
lidská slza žila,
černá mlha ji kryla
a pach nesl se městy.
Motýl unesl a pošlapal,
látku něžnou rozdrápal.
Bledé oko báně
svědkem bylo
a hrozný čin krylo,
laskajíc bílé skráně.
Jen co můra
peří z viny ušila,
ozářily ji věčné
křivdy, pravdy
Nepřežila!
Zabilo ji teplo citů.
Pohřbilo světlo mýtů.
U hrobu však chybělo
několik vzácných hostí;
počínaje smutkem, konče zlostí.
Zahrabána do chudých omluv,
zalévaná cizí radostí.
Jako součást věčných polností
a lehkých, mučených smluv
vyrostla do pomluv.
Nevěřila!
Nemyslela!
Zůstala z ní
malá,
pošlapaná
a hříšná žena.