(Květa, 22.12.2007, basne)
Ticho,
co spaluje, zcela
obklopuje spolu s mrazem
duši.
Buší
na dveře...beznaděj
schovaná do naděje.
Tuší,
že nic dobrého jí nečeká.
Je v kůži byčejného člověka.
Sluší
jí ta vystrašená tvář.
Až se mi z toho srdce svírá.
Hlušší
jsou všichni vůdči tichému utrpení.
Nemůže být naděje tam,
kde kousek tepla a zvuku není.
Muší
křídla
mít a odletět za teplem
za slovem, větou, melodií, za člověkem.
Vemte jí alespoň za ruku
zahřejte jí
usměje se s vděkem.