(toužím.jít.dál, 27.01.2008, basne)
Dnes jsi tu byl, ale proč to...
já to vnímala krásně, to ano...
že nemám jen být samotna vzato...
ale zas být mi rány dáno?
Nevím, zda smím ti vůbec věřit...
zda mám ti srdce svěřit...
já Ti ho plně dala...
ale Tvá hrubost ho vzala...
(proč tak konáš)
Říkáš, miluji Tě a nedám tě nikomu...
ale pak dáš mi jen velkou ránu...
do srdce, do duše i na tělo...
mě se zas plakat zachtělo...
Využíváš mé slabosti a nemoci?
Že jsem plně v bezmoci?
Proto mě týráš a tím sílíš?
Nebo co to znamená v tuto chvíli...
Chci zas umřít a život mi bere naděje,
proč se dokola toto děje?
Už zase končím a loučím se...
však já již zas snažila se...
Sbohem můj osude,
místo tu pro mě asi nebude...
PS: Obě dnešní básničky jsou v takovém letu napsané,
že doufám, ať nejsou moc nesmyslné...
Psala jsem je rychle, sem hned, jak napadly...
takže určitě nejsou bezvadný...
někdy se snažím přemýšlet víc,
teď jen píši honem, co jiného říct...
Prostě jak mi to přijde ve vteřině na mysl,
tak to snad nebude úplný nesmysl...
Neboť vím, že čas jsem teď tomu žádný nedala,
prostě jen jak se mi slůvka v srdci ozvala...