(Martin M., 17.09.2004, basne)
Po ránu, když slunce vychází,
já vzpomenu si na Tvá kukadla,
tolik krásy v nich se nachází,
že i lilie by závistí uvadla.
V poledne, když květy loukou voní,
mě zdá se o Tvých sladkých rtech,
slzy štěstí se mi z očí roní
a vzrušením se mi tají dech.
V odpoledni, jenž vítr ohýbá žita klasy,
já stále myslím na Tvůj smích,
vzpomínám na Tvé jemné vlasy,
jenž tiše vlály v rukách mých.
Navečer, když oblohu zdobí slunce záře,
já uléhám v lůžko a přejíce,
hladit a laskat Tvé tváře,
jenž hebkost sametu majíce.
V noci, když hvězdy nebem plují,
mě zdá se o Tvém laskání,
láska v našich srdcích bují,
zvony tóny touhy vyzvání.